pátek 18. prosince 2015

Kontaktní rodičovství aneb Příliš mnoho kontaktu?

Jsem ten druh mámy, co se snaží jít tou lehce alternativní cestou a rozhodně nezavrhuje tzv. biomatky, spíše naopak. Občas jim to jejich jasné přesvědčení a jistotu, která z nich sálá, strašně závidím. Já kolikrát totiž moc přesvědčená o tom, co dělám a jestli to dělám správně, nejsem. Možná si jako máma pořád málo věřím.

Od začátku jsem věděla, že chci kojit, chci kojit co nejvíc a dlouho. Jenže Matilda v tomhle rozhodnutí nebyla zrovna nápomocný parťák a z kojení se na prvních pár měsíců stal boj a stres. Nechtěla se pořádně přisávat, pila dost málo a kolikrát jen při pohledu na prso dostala hysterický záchvat, jako bych jí strčila hlavu do talíře s prejtem. Od začátku mi, bohužel i někteří nejbližší, můj boj shazovali a přesvědčovali mě, abych jí už dala umělé mléko. Stejně tak dětská doktorka mě každou návštěvu v ordinaci rozhodila větou, jak málo zase přibrala, a že bych měla dokrmovat. Já se tomu ale bránila a dohromady tenhle problém řešila se třemi různými laktačními poradkyněmi. V něčem se shodly, v něčem daly naprosto odlišné rady a mě to kolikrát ještě více zmátlo. Nicméně jsem nepolevila a snažila se, přikládala, nosila, spala s ní kůže na kůži, brala podpůrné bylinky a Nutrilon pro jistotu domů nekoupila. Vybojovaly jsme to a Matilda do dnešního dne nedostala ani kapku umělého a stále kojíme. Pořád nemůžu říct, že by to nějak extra vyžadovala (jen v noci) a užívala si to, ale to už asi nezměním a hlavní je, že to nějak jde. Věřím, že jiná máma by to už na mém místě vzdala a možná si tak ušetřila i spoustu stresu a pláče. Jenže když už se nám nepovedl přirozený porod a bonding, měla jsem pocit, že alespoň v tomhle nesmím selhat! Moje slepá víra v to, že kojení je pro ni prostě nejlepší, mě dohnala kolikrát až na dno sil, a přestože jsem ráda, že to tak nakonec dopadlo, tak si říkám, o kolik by byl můj život jednodušší, kdybych všechno tolik neřešila.

novorozenec, Matilda, miminko

Velkým důvodem proč tak lpím na kojení, ač bych v jejích osmi měsících už klidně mohla přestat a stejně mít dobrý pocit, že jsme to vydržely poměrně dlouho, je očkování. Nebo spíš dočasné neočkování. Názor, kde se opět řadím k těm "alternativním", kdy prostě nevěřím v bezmezné dobro, které očkování přináší. Nechci to zde rozebírat, ale jsem přesně ten člověk, který strávil hodiny, dny i týdny pročítáním obrovského množství informací, zvažováním všech pro a proti, trápením se i osobním frustrujícím bojem s pediatričkou. Tolik času stráveného nad složením vakcín, který jsem mohla trávit s knížkou nebo třeba nad vánoční výzdobou. I tady mě kolikrát napadne, proč, sakra, musím být takový řešitel, co mu nestačí jednoduché: musíš, je to nutné a dobré, stát to tak chce. A taky právě proto jsem se s urputností pitbula odmítla vzdát kojení a benefitů, které podle mě Matildě přináší. Věřím v přirozenou imunitu.

novorozenec, Matilda, miminko

Že si budu, navzdory radám starší generace, brát Matildu do postele, jsem taky věděla hned. Jenže poporodní komplikace to nějakou dobu nedovolovaly a já to těžce nesla. Zase jsem měla pocit selhání. O to víc jsem neřešila později fakt, že usne jedině u mě v šátku, houpáním na balónu a později při kojení. Nikdy jsem ji nenechala dlouho brečet a snažila se vyjít vstříc všem jejím potřebám. A dělám to vlastně do teď. Po večerním kojení sice spí ve svojí postýlce, ale při prvním probuzení se stěhuje ke mně, kde většinou vydrží zbytek noci. Pohodlné? Ne! Zažíná se roztahovat víc a víc, takže já spím, vlastně kolikrát nespím, v krkolomných strnulých polohách. I tak jí občas přilehnu ruku, přehodím jí přes hlavu peřinu nebo ji praštím loktem. Že matka nikdy svoje dítě nezalehne, tomu opravdu po svých zkušenostech nevěřím. Když je to klíště na mně v noci přisáté a při mých pokusech o odtáhnutí se mrčí a probouzí se, tak si říkám, jak závidím těm mámám, co svoje mimino prostě do té postýlky dají a nechají uřvat ke spánku. Prý stačí vydržet pár dní a dítě pochopí, že v noci se spí a samo to začne provozovat. Jenže jiné zdroje vám řeknou, že dítě jednoduše rezignuje, protože jeho jediný komunikační prostředek – pláč selhal a maminka nepřišla. Takže jí v podstatě každou noc šeptám, jak tohle je dneska fakt naposledy a zítra ať se v té své postýlce třeba uřve... ale zítřek nikdy nepřichází.

dudlík, bez dudlíku, miminko

Bezplenkovka, o které jsem psala ZDE, je taky pořádný časožrout. Popravdě si ani neumím představit, jestli je to možné dělat i s druhým dítětem. Než Tilišák na začátku pochopil, co se po něm chce, zabralo denně držení nad kyblíkem spoustu drahocenného času. A kolikrát z toho nebylo nic. Co mě hnalo, byly výsledky kamarádek (díky Ali, Káťo a Terko!), kterým se díky BKM podařilo děti alespoň částečně odplenkovat opravdu brzy. Že bych si ale držení vrtící se Matildy nad kyblíkem, křeče v prstech a otlačené ruce nějak extra užívala? No… Ale jsem nakonec ráda, že jsem to nevzdala, protože vidím, jak je to i pro Matildu příjemnější (zvláště number two) a pro mě dnes už vlastně pohodlnější než dennodenní oplachování posraného zadku.

Proč to vlastně píšu? Možná to vypadá, že si stěžuju a můžete namítnout "tak to prostě nedělej!". Ale to nejde! To prostě není v mojí povaze, nechat to být, když vím, že to může fungovat. Jsem asi měkouš anebo svým způsobem zvrácený perfekcionista (i když v jiných věcech jsem totální flákač a chaotik bez smyslu pro detail). Prostě nedokážu přestat, ač mě to stojí spoustu sil, nervů, nevyspání, totální únavy a ztraceného času. Tím chci jen říct, že až vám bude nějaká biomatka tvrdit, jak je kontaktní rodičovství krásné, dokonalé a bezchybné a jak je to jediná správná cesta, jak si to mateřství naplno užijete a vychováte ty nejdokonalejší děti, tak věřte, že KECÁ. Je to dřina a odměnou je vám kolikrát doslova jen to hovno v kyblíku. :)

6 komentářů :

  1. Já byla v těhotenství přesvědčená, že kojit nebudu. Pak jsem v porodnici brečela, když byl malej slabej a sestry do něj rvaly UM. Kojíme dodnes (6,5 měsíce) a malej má mý prsa rád (zase se ukazuje, že je to chlap) :) ale taky jsem se setkala s tím, že okolí rovnou říká ať to vzdám. Ze začátku spal chvilinku v postýlce, ale pak začal spát s náma v posteli a nakonec jsem se s ním sama přesunula do jiného pokoje. Na Vánoce máme ultimátum, že se máme vrátit do ložnice, za první už je v postýlce nebezpečný a za druhý mě to docela odcizilo od manžela... A co se očkování týče, jsem ráda, že už máme první tři injekce za sebou, také jsem byla proti, ale v dnešní společnosti to člověk asi moc nezmění, navíc jsem to obrečela víc než malej, matka histerka no :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No jo, člověk míní a pak je všechno jinak :-) Mrkla jsem na tvůj blog a jsi moc šikovná, ty DIY a recy věci, to jsou témata, který se na mém blogu asi nikdy neobjeví, protože jsem strašně levá :-)

      Smazat
    2. Tak tak :).... jo děkuju :) ale můj pokus o blog na tom zase skončil, když mám čas, tak raději tvořím, než abych to pak fotila a publikovala :))

      Smazat
    3. To je škoda, určitě by to byla fajn inspirace pro šikovné maminky! :)

      Smazat
  2. Luci, chápu a rozumím. My jsme to kojení měli tak stejné a pak jsem kojila do 19. měsíce. U Kláry jsem se přesvědčila, že na ni nemůžu (a ani nechci) v ničem tlačit a pak to jde. Ty děti do všeho asi dospějí a netřeba je někam tlačit. Hlavně buď v klidu, děláš to dobře, mámo :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky, dělám holt co můžu a umím...manuál mi k tomu nikdo nedal :)

      Smazat