pátek 12. ledna 2018

Losos v kaluži... konečně jsem zase něco přečetla

Před Vánocemi zaplavily sociální sítě ódy na dvě knížky. Šlehačková oblaka od TerezyInOslo, kterou jsem zatím nečetla a Losos v kaluži od Markéty Lukáškové, kterou jsem si nakonec taky pořídila. Nalákalo mě to téma smrti a její "trochu jiné pojetí", jak se všude psalo. Původně jsem knížku brala jako vánoční dárek pro někoho z rodiny, který ji nakonec ale nedostal. Ne proto, že bych se do ní tak zamilovala, že jsem ji nemohla dát z ruky, ale spíše proto, že pro starší generaci by byl, podle mě, tento kousek dosti neuchopitelný. Podle recenzí je určena "pro mileniály". Musela jsem si teda vygůglit, kdo to vlastně ten mileniál je, abych zjistila, že já už mileniál nejsem. Takže, je to prosím generace Y neboli lidé narození od roku 1986 do roku 2004. Děti tzv. baby boom generace X. Jsou taky označování jako ti, kteří od svého dětství používají informační komunikační technologie. Já už jsem tedy ta "starší generace", no potěš... Každopádně jsem naštěstí knížce i všem terminologím ze světa sociálních síti rozumněla, takže zase taková bába snad ještě nebudu.

Tahle tenká knížka, kterou jsem i s mateřskými povinostmi přehltla za necelá dva dny (ok, byly Vánoce a muž hodně hlídal), je docela zajímavá, trochu divná, hořkovtipná a především dost čtivá. Seznámíte se v ní s cynickou a věčně negativní, trochu nesympatickou, ale jako literární postavou děsně vtipnou a srandovní dvacetišestiletou Barborou a její babičkou. S tou ji pojí neobyčejně blízký vztah neboť Báru prakticky sama vychovala. Jenže babička onemocní a umře (trošku spoiler, no) a zatímco se Bára s její smrtí hodně po svém vyrovnává, tak babiččin příběh nekončí. Putuje totiž do nebe, které je popsané tak povedeně, že by tomu až člověk tak trochu chtěl věřit. V nebi se setkává se svými blízkými, manželem, rodiči a posílá Báře na zem různá znamení, které jí mají pomoci najít v životě tu správnou cestu.

Po dlouhé době jsem se začetla do knížky a musím říct - bavila mě. Velké plus. Měla jsem na čtení čas! Což teda není zásluha autorky, ale mého muže a Vánoc, ale pro mě to bylo další mega velké plus. Děsně se mi líbila Bářina jedovatá cyničnost, díky které může být čtenářům jako postava sice docela nesympatická, ale ty její postřehy a hlášky byly prostě neuvěřitelně vtipné a ostré a přitom totálně uvěřitelné a reálné. Až jsem se v ní někdy sama viděla, z čehož nemám teda zrovna radost. Naopak babička působila jako děsná sympaťanda, i když sice trošku nereálná, ale člověku se až chtělo uvěřit, že i takto by klidně mohla šedesátiletá paní přemýšlet, mluvit a jednat. Knížka ve mně dokonce vyvolala i nějaké ty emoce, což jsem od ní na začátku tedy vůbec nečekala. Jedna z posledních kapitol, kde se Bářina babička setkává v nebi se svojí vlastní mámou a konečně jí řekne to, na co neměla za života odvahu, je pro mě osobně asi nejsilnější. Jako by si autorka některé myšlenky půjčila z mé hlavy.

"Víš mami." Polkla jsem naprázdno. Sakra, teď nebo nikdy. "Přišla jsem, abychom si spolu ujasnily pár věcí. Zkus mě, prosím, nechat mluvit. Víš, co mě vždycky trápilo? Od doby, co pamatuju? Že jiný maminky svoje děti chválí, a ty mě jen kritizuješ. Že jsem ti nebyla nikdy dost dobrá, protože jsem nedělala v životě věci, které jsi chěla ty, a dělala jsem to, co jsem chtěla já..... "Strašně mě mrzí, že my dvě jsme k sobě nikdy nenašly cestu...."

O to víc mě pak zamrzelo, že ten konec je takový divně nedotažený. Někdo by možná napsal "otevřený", s vidinou pokračování v dalším díle, ale podle mě byl spíš trochu moc narychlo splácnutý. Chybělo mi tam tak takové to "closure", kdy knihu opouštíte s dobrým pocitem, že ten příběh doběhl, vyřešil se, uzavřel se.

Takže, má podle mě smysl do knihy investovat ty trochu přepálené tři stovky? Upřímně, asi ani ne. Je to kniha, kterou si přečtete stejně nejspíš jen jednou a už se k ní nevrátíte, tudíž, dle mého názoru, zbytečný lapač prachu do knihovny. Jestli máte ale možnost si knížku půjčit anebo chcete darovat kamarádce originální a nenáročnou povídku, kterou přelouská jedním dechem (a vy díky tomu taky), jděte do ní.

losos v kaluži, marléta lukášková, recenze, knihy, český autor, mileniálové, téma smrti

pondělí 1. ledna 2018

Hezký nový rok

Docela jsem se na ten "nový rok" těšila. Už den před Silvestrem jsme zrušili vánoční stromek, protože já prostě ráda začínám nový rok čistě, od začátku a ne s relikvií připomínající mi už "loňské" vánoce. Těšila jsem se na něj s vidinou toho, že tento rok hodlám neotěhotnět, neporodit, nenechat se paralyzovat bolavými zády a místo se začít věnovat trochu více sobě. Více cvičit, zdravě jíst, pozitivně myslet, hluboce dýchat. Být míň online, zato víc outdoor. Míň řvát na děti. Jet v létě k moři. Nebo kamkoli, ale prostě někam odjet. Vyčisit si skříně i hlavu. Více psát, ať už na blog nebo do šuplíku. Víc si povídat s mužem. Trávit s dětmi čas pravidelně jednotlivě, protože Maťulka je úžasná bytost, se kterou si ten one-on-one čas užívám čím dál víc a Miky je roztomilý kulíšek, kterého si chci mazlit jak jen to nejdýl půjde.

Jenže pak jsem se v poslední den toho náročného roku 2017 dozvěděla, že jeden z mých nejbližších lidí je hodně nemocný. A ve světle toho najednou všechno to, co jsem napsala, naprosto ztrácí jakýkoli smysl a důležitost. A ten rok pro mě najednou začíná nevesele a já jsem místo pozitivního očekávání najednou plná úzkosti, kterou ani neumím slovy popsat. A upřímně, těšit jsem se na něj nějak přestala, protože se bojím, strašně se bojím, co nám přinese...

Kdybych se uměla modlit a věděla, kam svoje modlitby směřovat, tak to udělám. Takhle alespoň doufám, že to, co si hodně přejeme, se nakonec splní. Tak ať je ten rok 2018 prosím dobrý. Nemusí být úžasný, plný zážitků a kdo ví čeho. Ať je prostě jen dobrý a ať jsme na konci zase všichni spolu, zdraví.

novoroční

Hezký nový rok!

sobota 9. prosince 2017

Moje nezbytnosti pro mimi

S příchodem prvního miminka jsem měla strašnou potřebu pořizovat spoustu věcí. A dost jsem se nechala masírovat různými internetovými diskuzemi i reklamou. Měla jsem pocit, že k tomu, aby u mě mimčo přežilo, potřebuju všechno. Kolik času jsme tehdy s mužem trávili nad výběrem kočárku, autosedačky, ale i takových blbostí jako mantinely do postýlky. Navíc všechny ty serepetičky jako nebesa nad postýlku, dečky, polštářky, válečky na polohování, chrastící hračky, kterých si Máťa skoro nevšimla, protože kolíčky na prádlo a naběračka byli zajímavější. Směju se, jak jsem před příchodem prvního miminka všechno sterilizovala, protože jsem na youtube viděla video jedné (stejně nezkušené) budoucí maminky, že to tak dělá. Takže byly pro Máťu nachystané sterilizované tyčinky do uší, dudlíky, zásuvky, prostě všechno co šlo. Dokonce jsem i první miminkovské oblečky tehdy vyžehlila! Já, která opravdu nic nežehlí. Jak jsem nikdy nikdy nezapomněla zapnout monitor dechu a měla ho rovnou dvakrát, nejen v postýlce, ale i v proutěném košíku.

babybjorn, věci pro miminko, výbavička pro miminko, myhummy, didytai, philips avent

sobota 25. listopadu 2017

Každé jiné, obě moje

Mikeš spí blbě, o tom žádná. Pokud není v jedoucím kočáru nebo zababušený v šátku, tak dá s bídou dvacet, třicet minut. O nocích radši nemluvím, to je noční můra všech matek. Asi ho navzdory snaze o kontaktní rodičovství brzo vystěhuju. Ale ještě netuším kam...:-)

Až na ten spánek (což prý, stejně jako Matilda, zdědil z mužovi strany) je to ale pan pohodář! Když ho nic nebolí, není hladový ani unavený, tak je to smíšek nejsladší. Je to takový rozdíl oproti Matildě, která svůj první rok života doslova prořvala. Řvala pořád a já z toho byla na nervy. Pamatuji se, že jsem byla jednou skoro celý den ve městě s kamarádkou a asi desetiměsíční Matildou. Ona měla stejně starého chlapečka, který buď spal nebo koukal. Matilda řvala. Furt. I když byla nakojená, najezená, vyspaná, přebalená, měla kolem sebe spoustu zajímavých věcí ke sledování a jídlo v ruce. Ta kamarádka se mě neustále nechápavě ptala: A teď brečí proč? Nevííím!! Chtělo se mi ječet. Nakupování, jízda mhd, návštěvy, posezení s kámoškou v kavárně, všechno bylo téměř nemožné nebo probíhalo za neustálého pláče.

Mikeš se proti tomu jeví jako kliďas. Dokáže jen tak ležet a pozorovat, z čehož já jsem neustále v úžasu, protože tohle od prvního dítěte vůbec neznám. Nevím, jestli je to třeba tím, že zdědil mužovu klidnou, až flegmatickou povahu, zatímco Matilda je hysterka po mně. Anebo je to tím, že je prostě chlap. A možná za to může i datum narození, jelikož je Rak, a tudíž by měl být citlivý a empatický. Matilda je typický Beran, tvrdohlavý a neústupný, a dokud nedosáhne svého, tak by prorazila hlavou i zeď.

Napadá mě také, na kolik se na jejich vnímání světa projevuje způsob, kterým na něj přišli. Matilda šla akutním císařem a já jsem z toho byla v šíleném psychickém stavu ještě dlouho po tom. Po porodu následovala samozřejmě separace, kdy jsem ji na pár minut viděla až po probuzení z narkózy. První den jsem ji nemohla mít u sebe a přinášeli mi ji pouze na kojení. Zabalenou v zavinovačce, takže nějaký fyzický kontakt byl skoro nemožný. Nahatou jsem ji poprvé držela v ruce snad až třetí den. A hlavně, díky mým poporodním komplikacím šla radost z miminka trošku stranou. Ani kojení nám nějakou dobu nešlo. Matilda se nechtěla přisávat a já z toho byla akorát v dalším stresu. Možná díky tomu všemu ta mateřská láska přicházela postupně, jakoby ve vlnách. Pamatuji si, že jsem si po porodu strašně vyčítala, že necítím to, co bych měla cítit, a že je něco špatně. Měla jsem dojem, že mě za to nemá ráda, a proto pořád tak pláče. Ale s každým dnem jsem ji milovala víc a víc a někdy na konci šestinedělí už jsem konečně cítila, že je všechno v pořádku, tak jak má být.

S Mikešem to bylo všechno tak jiné! Když opomenu moje zdravotní problémy spojené s těhotenstvím, kdy jsem na konci kvůli zádům nemohla skoro chodit, tak samotný porod proběhl přesně tak, jak měl. Miky přišel na svět bez pomoci jakékoli chemie a skalpelu. Nebyla žádná separace, naopak jsme spolu všichni tři bondovali na porodním boxu téměř dvě hodiny. Nikdo nás nerušil, nechali dotepat pupečník, všechno probíhalo v klidu, tichu a přítmí. Miky se taky téměř hned krásně přisál a s kojením jsme neměli od začátku sebemenší problém. Prostě tady hormony a příroda zafungovali tak jak měli a asi právě proto ta mateřská láska přišla téměř okamžitě, jako jedna obrovská tsunami.

Ale co, hysterka i kliďas, oba stejní nespavci, oba bych je někdy přizabila a oba je miluji jako nic jiného na světě. Je to svatá pravda, že s příchodem dalšího dítěte se mateřská láska nedělí, ale násobí :)

rodičovství, porod, povaha dětí, sourozenci

pondělí 20. listopadu 2017

Vlásky mojí plavov LÁSKY

Oproti jiným holčičkám v jejím věku má Matilda pořád krátké, jemné vlásky. Tomu, co má na hlavě, říkám takové franouzské mikádo, i když to samozřejmě není. Je to prostě pořád tak, jak jí to (ne)narostlo. Docela se divím, protože v genech, z obou stran, by měla mít husté, silné a s největší pravdpodobností kudrnaté vlasy. Kudrnaté tedy jsou, a když jí zvlhnou, je jak beránek. Díky tomu nevadí, že nemají žádný pořádný střih, protože stejně vypadají každý den jinak, podle toho jak se zkroutí nebo narovnají. Na copánky si tedy ještě pořádně počkáme. Na druhou stranu se všichni podivují nad její barvou vlásků. Je totiž čistočistá blondýnka, navíc s takovým tím krásným teplým odstínem blond. Moc bych jí přála, aby jí ta barvička zůstala a neměla potřebu v pubertě začít vlasy zesvělovat a peroxidovat. Vlastně ne, přála bych si, aby se jí její barva vlasů líbila, ať bude jakákoli. Aby nebyla takové trdlo jako její máma, která si už ve třinácti patlala na hlavu zrzavý přeliv. Blondýnkou totiž nejspíš nezůstane. Muž, který byl v dětství také takhle světlounce blonďatý, má teď vlasy světle hnědé.

první stříhání, vlasy, no poo

sobota 18. listopadu 2017

Tip na vánoční dárek - dřevěné vkládačky

A za měsíc jsou tu! Blogy a Instagramy už dávno zavalilo každoroční šílenství. Přesně to, které mě každoročně míjí :-) Nejsem ani trošku vánoční fanatik a nějak tohle období neprožívám. Vánoce z dětství mám spojené především s přehnaně velkým množstvím drahých dárků a jídla a s pohádkami v televizi. Ale úplně nejvíc s unavenou a udřenou mámou, která si nikdy neřekla o pomoc, protože si myslela, že sama všechno zvládne nejlíp.

Možná právě tím, že u nás musely být Vánoce takto "na pohled" dokonalé, ve mně způsobilo naprostý obrat. Na Vánoce doslova "peču". Ale rozhodně tím nemyslím cukroví. Což asi taky není úplně dobře a já se s rostoucími dětmi chci o to více snažit udělat jim ty Vánoce krásné a nezapomenutelné. Ale rozhodně ne za cenu unavené a otrávené mámy nebo vystresovaných a po sobě štěkajících rodičů. Ať si moje děti klidně jednou vzpomínají na to, že na Vánoce byla hnusná večeře, protože ji máma opět připálila a nakonec vytáhla místo kapra z mražáku filé. Nebo na to, že dárky byly halabala zabalené, ale především kvalitně obalené v psích chlupech, protože jsme místo úklidu šli raději na vycházku do lesa. Hlavně chci, aby měli ve vzpomínkách to, že máma s tátou byli rozesmátí, veselí a nehádali se kvůli tomu, že na stromečku nebliká nějaké světýlko.

Přiznám se, že nemít děti, Vánoce bych klidně zazdila úplně a místo toho vyrazila někam za hranice objevovat. Ideálně do tepla. To ale teď nehrozí, tudíž se budu snažit tohle období udělat hezké v rámci mých limitovaných možností a především zůstat v pohodě :)

tipy na vánoce, vánoční dárky, mamiee, djeco, dřevěné vkládačky, puzzle
Vánoce 2007 v Austrálii. Mladí, neklidní, bezdětní :-)

Co se týče dárků, tak také minimalizuju. Pro prarodiče nějaká drobnůstka, se švagrovými jsme se už dávno domluvily, že dárky budeme pod stromeček dávat jen dětem, takže zde starosti odpadají. S mužem jsme si nadělili nový foťák, který je ještě nacestě z USA (a díky tomu možná jednou budou na blogu konečně i hezčí fotky!), takže opět maximálně nějaká drobnost pro radost. Loty navíc dostala už předvánočně ne úplně levné nové titanové kolénko a já nový výfuk k autu. Takže to bude především o dětech. Matilda od nás však dostane dárek jediný a to duhovou houpajdu od Utukutu. Myslím, že ta jí udělá radost tak velkou, že není třeba dalších dárků. A taky jde o docela drahou záležitost. Mám sice pokupované i nějaké drobnosti, knížky, skládanky, ale rozhodla jsem se jí je na Vánoce nedávat. Čeká nás totiž dlouhá zima, beztak i nějaké rýmičky, kdy budeme zavřené doma, a tudíž se takové věci budou hodit postupně vytahovat, když na ně přijde vhodný čas. Od prarodičů toho bude pod stromečkem určitě více. Vím o kouzelném čtení od Albi a jak znám babičku, tak i nějaká paráda v podobě hadříků se pro děti pod stromkem najde.

Možná si pamatujete, že loni byl náš "hlavní" dárek pro rodinu to, že jsme ji oznámili miminko. Byla jsem tehdy, tuším, ve třináctém týdnu, pupek úspěšně kamuflovala a nikdo neměl ani tušení, takže se překvápko povedlo. A letos už bude s námi lišáček ležet pod stromečkem. No, není to paráda? :) (článek o tom ZDE)

tipy na vánoce, vánoční dárky, mamiee, djeco, dřevěné vkládačky, puzzle

Jeden tip vám ale dám. Dřevěné vkládačky u nás teď hodně frčí. Jsou sice většinou určené pro děti od dvou let, ale Máťu začaly bavit víc až teď poslední dobou. Máme různé druhy, většinu jsem posháněla po bazárcích, některé dostala, některé jsou po starším synovci. Oproti klasickým puzzlíkům Tilišandu skládání těchto zvířátek, šášků, hlav... baví zatím mnohem víc. I když panáček s lidským tělem je pro ni ještě docela složitý, tak ho skládáme spolu. Nejraději má tu část s kostrou, říká jí bubák :)

tipy na vánoce, vánoční dárky, mamiee, djeco, dřevěné vkládačky, puzzle

Tyhle skládanky moc v klasických hračkářství nemají. Tahle poslední s barevnými zvířátky od značky Djeco je z e-shopu Mamiee.cz. Je to sada pěti různých zvířátek složených z patnácti dílků, které jsou uloženy v krásné dřevěné krabičce s motivem stromu. Máťa si je ráda různě přeskládává, mění jim trička a spodky, pojmenovává si je. Super na těchto jednoduchých dřevěných skládačkách je to, že je můžete vzít třeba s sebou do restaurace, dítě tam zabaví a přitom nezaberou moc místa. My tohle praktikujeme, když jdeme s dětmi třeba na snídani někam, kde není dětský koutek.

tipy na vánoce, vánoční dárky, mamiee, djeco, dřevěné vkládačky, puzzle

Pod značkou Djeco vůbec seženete spousty krásných a didaktických hraček na rozvoj jemné motoriky, od papírových skládaček, her, kostek, až po větší klasicé dřevěné hračky. Výrobky této značky jsou fakt propracované, smysluplné a mají za cíl děti rozvíjet. Na Mamiee.cz určitě mrkněte, i když pozor, hrozí, že nebudete vědět, co pořídit dřív :)

sobota 11. listopadu 2017

Proč už Matildu nemlátíme :) aneb Rozjímání o respektující "výchově"

Malá školačka dostane každé ráno do školy svačinu. Rohlík se šunkou a pomazánkovým máslem. Jenže jí to pomazánkové máslo fakt strašně nechutná, a tak ji nenapadne nic lepšího, než svačinu schovat doma do botníku a ve škole si místo toho koupit nějakou sladkost. Jenže svačiny se v botníku kupí, začíná to smrdět a jednoho dne na to máma s tátou přijdou. Holčička dostane nařezáno. Pohádka? Nene. Taková moje malá vzpomínka z dětství.

respektující výchova, montessori, nevýchova, děti, mateřství