středa 24. června 2020

S krakeňátky v karanténě

Tenhle článek si tak nějak píšu hlavně pro sebe. Chci se k němu s odstupem času vrátit a uvědomit si, jaké to vlastě bylo, ocitnout se úplně neplánovaně, na víc jak dva měsíce, s dětmi doma v izolaci. Svět se nám už skoro vrátil do normálu a já tuším, že tahle zvláštní zkušenost mi možná ze vzpomínek postupně vyšumí, což bych opravdu nechtěla.

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská dovolená

Pro mě osobně totiž karanténa nebyla vůbec zlá. Mateřská dovolená je svým způsobem karanténou sama o sobě, takže jsem si na lehký social distancing za těch více jak pět let už docela zvykla a tohle mě vlastně nerozhodilo. Ale tahle situace s sebou přinesla samozřejmě i spoustu nového, pro nás doma převážně pozitivního. Tohle můžu říct samozřejmě jen proto, že mám to velké štěstí, že nejsem majitelkou žádého malého byznysu, který se mi zhroutil pod rukama a mám muže, který dělá v IT, takže jeho práce se krize taky nějak výrazně nedotkla. Mně práce tedy ubylo hodně, jelikož firma nasadila šetřící opatření a já jako externista spadla ze svých příjemných čtyřiceti hodin měsíčně na dvacet i méně. Ale vzhledem k tomu, že jsem stále oficiálně na rodičáku, a tomu, že jsem se bez jakékoli možnosti hlídání (babičky se nám izolovaly) musela najednou non stop starat o dvě malé děti, tak mi tohle zkrácení přišlo úplně vhod.

Co nám konkrétně tedy karanténa dala?

Tátu doma

Muž, který se roky vyhýbal home officování s tím, že děti ho prý pracovat nenechají, nemá tady tak dobré podmínky jak v kanclu a bla bla bla... najednou zjistil, že to jde. Že to jde úplně v pohodě, a že se mu to vlastně líbí. Díky tomu, že jeden pokoj nám slouží jako "pracovna" (do doby, než se děti jednou rozhodnou rozdělit), má svůj klídek, kam si ráno zaleze, v poledne se snese dolů za námi k obědu a pak v práci pokračuje. Odpoledne skončí a hned si může hrát s dětmi. Mezitím mu tam děti sice občas vletěly jako dvě střely, vyžadovaly pustit písničku do sluchátek, vytisknout omalovánku nebo si zabušit do klávesnice, ale rychle se naučily respektovat to, že táta pracuje a nesmí být moc rušen. A já mu tam jako vzorná manželka po nich posílala dvakrát denně svačinku a starala se, aby se nepředřel. S úderem čtvrté jsem ho lehkým nátlakem přiměla, aby to zapíchl, strčila mu obě děti, již kompletně vybavené na hřiště, a měla chvíli vytoužený voraz. Kéž by tohle zůstalo i do budoucna, táta na HO je prostě boží.

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská

Extra playtime

První týden či dva byl těžký, to přiznávám. Děti byly totálně neschopé se samostatně zabavit, já se neustále snažila něco udělat do práce, odpovídat na maily a do toho řešila jejich spory o hračky. Bylo to únavné, demotivující a já byla téměř permanentně vytočená. Spílala jsem v duchu všem babičkám a tetičkám, že nemůžou hlídat, štval mě muž trůnící si v klidu ve svém pokoji se sluchátkami na uších, kterého se naše dění dole netýkalo. A pak jsem to všechno tak nějak pustila. Práce ubylo, protože z mé pozice nebylo potřeba moc věcí řešit a děti mi stejně tu možnost nedaly. Přestala jsem se tím trápit a začala si naopak společný čas užívat. Vyrobila jsem dětem na nástěnku denní režim, aby naše dny neplynuly v úplném chaosu a měly nějaký řád. Najednou mi přestalo vadit, že mě nenechají sedět v kuse ani deset minut u počítače a začala jsem si tu jejich hlasitou přítomnost naopak užívat. Chodili jsme ven jak často to šlo, trávili čas na zahradě a děti začaly být doma víc a víc samostatné a nevyžadovaly moji asistenci u každé hry. Samozřejmě se rvou úplně stejně často, jako si hezky hrají, ale o tom ty sourozenecké vztahy prostě jsou. Bitka a láska. Tulení, facka. On mě pokousal, ona mě bouchla, pusa, rána pěstí... Snažím se do jejich sporů zasahovat co nejmíň a zařvu až ve chvíli, kdy to začíná pro jednu stranu vypadat nebezpečně.

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská

Propojení

Ano, po těch víc jak dvou měsících intenzivního bytí doma jsem se s těmi malými smraďochy cítila opravdu silně propojená. Až tak, že ráno, když vstávám o hodinu dřív než oni, tak se na ně těším, jak budou zase k sežraní, až se celý rozespalí a pomačkaní vykulí z postele. Večer je při uspávání oba tulím a mazlíme se víc než jindy. I naše nekontaktní Matilda mě kolikrát chytne za ruku a pošeptá mi, že mě má ráda (jo, ale taky mi občas řekne, že smrdím, že mám velké měkké břicho nebo proč nemám tak hezké vlasy jako teta Alča...). Je to zvláštní, ale přijde mi to najednou všechno takové intenzivnější. To, jak mi rostou před očima, jak se ve všem strašně rychle posouvají a mění. Vždyť Mikeš už mluví ve větách a vede s Máťou neskutečně vtipné dialogy. Matilda je sice schopná ho zmlátit do kuličky, ale taky ho umí kompletně převlíknout, dát ho vyčůrat i utřít mu zadek :) Denodenně na ně koukám, jak úžasní tihle malí človíčci jsou, jak jsou vtipní, chytří a ... hlasití :) Několikrát za den mě napadá otázka jestli jsou opravdu skuteční? Opravdu tu jsou? Jsou fakt moji? Moji! Na tyhle pocity předtím rozhodně nebylo tolik času jako v době izolace a já si tohle prozření maximálně užívám i teď. Ale nebojte, taky mě vysírají... často a hodně! :)

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská

Chuť minimalizovat

Zase jsem v sobě probudila minimalistu, který nesnáší, když má kolem sebe moc věcí. Postupně jsem se v prvních týdnech karantény vrhla na vyklízení všech kuchyňskýcj šuplíků a skříněk, pak se přemístila na koupelnu, lékarničku a skříně s oblečením. Neuvěřitelně mě to uklidňovalo. Každý týden jsem do kontejnerů dovlekla několik pytlů oblečení, hraček a věcí, které nepoužívám, a s každým odneseným pytlem mi bylo líp. Teď se jen naučit to všechno zase nenahromadit zpět, protože se opět začíná objevovat pocit, že doprčic nemám vůbec nic na sebe...

Cvičení

Logicky, spotřeba čokolády rostla úměrně s časem stráveným doma. Kolikrát než abych na ty krakeňata zase zaječela, tak jsem si raději nacpala čtvereček do pusy. Nakonec nezbývalo nic jiného, než najet zase na nějaký pravidelný hejbací režim. A protože přes den jsem schopná cvičení neustále odkládat, až do chvíle, kdy už je moc pozdě večer, nezbylo mi nic jiného než se vyhecovat na ranní cvičení. Takže budíček 5:40, v šest na značkách, ušlapu si ranních 5km na orbitrecu a u toho poslechnu nějaký podcast a pak šup s karimatkou na zahradu, kde dám další půl hoďku jakéhosi pseudo jógo posilování. Úplně nejlepší jsou ty rána, když celý dům ještě spí a děti přicupitají až když už mám odcvičeno a jen tak sedím na zemi a koukám do zahrady. I kdyby byl celý zbytek dne naprd, tak tohle ráno mi nastartuje pokaždé skvělou náladu.

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská

A co negativního mi karanténa přinesla?

Rozhodně zbytečně hodně času stráveného prokrastinací na sociálních sítích. Najednou jsem se přistihovala, jak beru mobil do ruky několikrát za hodinu, sjíždím věci, které mě vlastně vůbec nezajímají a neustále se tímhle vytrhávám z přítomného momentu. Makám na tom, sociální sítě jsem smazala z mobilu a snažím se tam teď chodit opravdu minimálně a hlavně vždy s nějakým cílem.

Lenivost, která přišla po prvních týdnech uklízecí a třídící euforie. Velké plány najet na ukrutný sebevzdělávací režim, poslouchat denně webináře a číst rozvojové knížky, se postupně nějak rozplynul. Často jsem měla i pocit, že jsem v jakési vakuu, kde se nedokážu ani chvilku soustředit na jednu věc, nic mě nebaví a neustále myšlenkami někam odbíhám. Takže ne, nenatrénovala jsem ani kontingenční tabulky, ani psaní všemi deseti a na stole mi leží asi pět rozečtených knížek, kterými se pořád ještě nějak nemůžu prokousat.

Teď nás ale čeká léto a já se na něj opravdu těším. Poslední léto na rodičáku. Poslední léto, kdy nemusím řešit, kolik mi zbývá dovolené. Asi poslední léto, kdy budu jen a jen máma a nebudou mi život komplikovat žádné velké pracovní závazky a termíny. Na to, jaké změny potom přinese podzim, jsem opravdu zvědavá...

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská

Tohle je zřejmě jeden z posledních, možná vlastně ten úplně poslední článek tady na blogu. Blog byl pro mě víc jak pět let velkým koníčkem, skvělým zpestřením mateřské a možností vypsat se ze svých splínů, sdílet ty nejsmutnější i nejkrásnější chvíle. Je pro mě sbírkou příběhů, které bych často nevymyslela, i kdybych chtěla. V nejlepším se má přece přestat. A mně je teď s krakeňátky úplně nejlíp, co kdy bylo. Jsou z nich skvělí parťáci, kteří jak rostou, tak mám pocit, že mám čím dál menší právo o nich takhle veřejně psát. Navíc vlastně není o moc čem, pokud bych nepsala pořád jen o tom, jak skvělí a úžasní jsou. Pryč jsou uřvaná miminka, probdělé noci a dny strávené houpáním kočárku... Kdyby šel čas zakonzervovat, udělala bych to právě teď, protože tenhle věk je prostě D O K O N A L Ý.

Mám pocit, že blog má buď bavit nebo inspirovat a já nemůžu nabídnout ani jedno z toho. Nevylučuju ale, že můj návrat do plně pracovního režimu bude jednou stejně krkolomný jako moje začátky mateřství a já budu mít zase potřebu se z toho vypsat. Zatím se mějte krásně, užijte si léto a třeba někdy navi...:)

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská

těhotenství, miminko, karanténa, s dětmi v karanténě, mateřství, mateřská

Fotky od nejšikovnější Helena Bortlíčková Photography

středa 4. března 2020

Mé tři největší těhotensko-mateřské trapasy

V poslední době mám kolem sebe spoustu mladých holek a kolegyněk, které teprve jednou zjistí, jaké je to být mámou, ale zato se už teď zvědavě ptají na různé těhotenské a mateřské perličky. Občas ven něco pustím, ale zase je nechci úplně odradit, že jo. Ale když jednou padla otázka, co se mi všechno v souvislosti s těhotenstvím nebo malým miminkem nečekaného stalo, hned jsem si vzpomněla na tyhle tři naprosto reálné příběhy...
No a místo toho, abych strčila hlavu do písku a dělala, že tohle se prostě nikdy nestalo, tak vám je tu teď úplně na férovku vybalím.

těhotenství, miminko, trapasy, mateřství, mateřská

Trapas číslo jedna - jak jsem to nevydržela

To jsem takhle někdy těsně před porodem Mikyho vyrazila na jeden bazárek v centru města. Kolem malé kavárny měly maminky rozložené provizorní stánečky a štendry s dětskými hadříky, hračkami a podobně. Byl tam docela mumraj, naštěstí skoro samé ženské. Já jsem procházela stánky a cítila, že budu muset brzy utíkat na záchod. Močák už jsem měla v tu dobu díky velkému břichu splácnutý na palačinku, takže se mi stačilo podívat na skleničku vody a musela jsem běžet. Nalít do sebe předtím půl litr kofoly tudíž asi nebyl úplně dobrý nápad. Návštěvu záchodu jsem oddalovala jak to šlo, když se mi z ničeho nic Mikeš v břiše zamlel a pořádně mě přitom nakopnul přímo do místa, kde se nacházel můj splácnutý močový měchýř...

A bylo to. Na těhotenských světle modrých džínách se mi okamžitě rozlil tmavě modrý flek až ke kolenům. Žádné decentní ucvrknutí, ale plná nálož. V tu chvíli jsem v totální panice strhla z prvního štendru cosi visícího na věšáku, houkla na paní, že si to jdu zkusit dolů na záchod a prchala dovnitř kavárny. Tam jsem pak tedy zjistila, že to, co jsem si šla "zkusit", byla dětská zavinovačka, takže paní byla myslím trošku v šoku. No, já rozhodně víc. Když jsem dole viděla tu hrůzu v zrcadle, nenapadlo mě v tu chvíli nic jiného, než pustit vodu a kompletně celé kalhoty si ještě víc zacákat, takže jsem byla nakonec úplně durch. Pak jsem se vztyčenou hlavou vylezla ze záchodů a servírce, která na mě nechápavě koukala, jsem oznámila, ať si ty kohoutky laskavě opraví, protože mě to celou ohodilo. A potom už jsem jen stylem "hlavně nenápadně" prchala k autu, které jsem měla naštěstí zaparkované o dvě ulice vedle.

Trapas číslo dvě - nalitá matka

To jsem takhle někdy osmém měsíci, už s pořádným bubnem a dvouletou Matildou, vyrazila do parku za kamarádkou, která tam má kavárnu. Vedle parku je právnická fakulta, takže okolí je plné posedávajících studentíků s kafem v ruce. Na zádech jsem měla velký batoh, na sobě neforemný hnědý oversize kabát, jelikož to byla poslední věc, kterou jsem v tu dobu ještě zapnula přes břicho a za ruku jsem držela ťapající Máťu, která neustále o něco zakopávala. Přecházely jsme zrovna silnici, když sebou Matilda opět liskla. Já jsem se k ní rychle sehnula, abych jí pomohla uprostřed silnice vstát, ale jak jsem měla batoh přehozený jen přes jedno ramene, tak mi sklouznul až na zem...

Jak jsem tak sbírala brečící Máťu a batoh, uviděla mě z chodníku nějaká důchodkyně a začala strašně nahlas křičet: Pane bože, podívejte se na ni, vždyť ona je úplně vožralá, že ani nemůže chodit, panebože chudák to děcko, to snad není možný toto, zavolejte někdo policajty!! Automaticky jsem se kolem sebe rozhlédla, kde že je ta ožralá matka a teprve pak jsem si všimla, že paní ukazuje na mě. Vykolejilo mě to tak, že jsem ani nebyla schopná nic odpovědět, jen jsem nás rychle posbírala a za zvídavých pohledů všech kolem stojících studentíků a křiku báby prchala pryč. A musím se přiznat, že jsem si na malinkou chvilku skoro nebyla jistá, jestli fakt nejsem tak trošku našrot. Ne, nebyla :)

Trapas číslo tři - nečekaná setkání

Matilda byla ve školce a já jí ráno svatosvatě přísahala, že ji vyzvednu přesně ve tři. Ač měla v tu dobu jen tři roky, věděla přesně jak si zjistit, jestli už jsou tři odpoledne. Jenže Miky se neplánovaně vzbudil po odpoledním spánku pozdě a nestíhali jsme. Snažím se ho tedy rychle přebalit, jenže v plíně je nálož jako od slona a on sebou na přebalováku mrská a háže jako ryba na suchu. Odstrkuje mě, kope, prostě nechce ležet na zádech a nechal mě udělat to, co je potřeba. Už fakt nestíháme, vím, že dorazím pozdě a Máťa bude fňukat, jenže Miky řve a nechce se nechat narvat do čisté plíny...

Jsem totálně vyšťavená, mám za sebou několik probdělých nocí, kdy se Miky budil průměrně dvanáctkrát za noc. Pod mi očima mi visí kruhy jako kola od traktoru, moje pozornost je nulová a dokážu se soustředit jen na ty nejnutnější věci. Prostě autopilot. Jsem vůbec ráda, že na sebe hodím nějakou mikinu, a že mám na nohách stejné boty. Utíkám do školky, před sebou tlačím kočár a zrovna mi jede trolejbus. Ok, jednu zastávku se teda svezeme. Nastoupíme a hned si všimnu, že v trolejbusu něco smrdí. Fuj, to mhd je čím dál horší! Ve dveřích se nečekaně potkávám se spolužákem ze základky, vedle kterého jsem seděla v deváté třídě, a který se mi tehdy tak trochu líbil. PROČ?!, fňukám v duchu, proč mě musí lidi, kteří mě patnáct let neviděli, potkat zrovna v tomhle stavu, v těhle teplácích, s těmahle kruhama pod očima... a co to tu sakra pořád tak smrdí?? Chvíli si povídáme a já stejně pořád zkoumám, odkud ten smrad jde. Že by to byl on??

Pak už s Mikym vystupujeme, já mrknu na hodinky, jak moc pozdě jdeme, a ztuhnu. Přes celej ciferník je mázlá jedna velká hnědá smradlavá šmouha...
Ponaučení? Když přebalujete nespolupracující mimino, sundejte si předtím hodinky. A možná se pak pro jistotu i osprchujte.

Mít děti je radost, pořád vám to říkám! :)

pátek 28. února 2020

Jak si najít svého mentora... Třeba na mateřské!

Mentoring je poslední dobou poměrně často skloňované slovo. A pro nás mámy na nebo čerstvě po mateřské by to mohlo být hodně užitečné slovo! Dřív jsem měla mentoring spojený především s akademickým světem, můj vedoucí diplomky byl vlastně takovým mým mentorem. Dnes tenhle pojem ale uslyšíte skloňovat také v souvislosti s pracovním prostředím. Mentoring v rámci firmy je asi pro všehny známá a přirozená věc. Nastoupí nováček a pod ochranná křídla si ho vezme zkušenější kolega nebo team leader, který mu kromě toho, že mu ukáže, kam se chodí na obědy, a který automat vydává lepší kafe, postupně předává i firemní či produktové know-how a pomáhá mu prohlubovat jeho znalosti v daném oboru. Taková klasická nalejvárna, která vás asi čeká na každé nové pozici. Do mentoringu se ale může pustit úplně každý, ať už jako mentor, který má chuť sdílet anebo mentee, který se tímto způsobem může na své profesní cestě neuvěřitelně posunout. A třeba zrovna na mateřské!

femme pallet, mentoring, práce na mateřské, mateřství, zpátky do práce, HR

Mně tento koncept sdílení zkušeností úplně nadchnul, a proto jsem se rozhodla také si najít svého mentora. Zjistila jsem, že možností je opravdu spoustu. Mentora vám může pomoci najít třeba nějaká organizace. Já jsem jako úplně první oslovila holky z platformy Femme Pallet, což je komunita sdružující a podporující ženy na jejich kariérní cestě a v byznysu. Kromě toho, že pořádají různé workshopy a setkávání (vždy v angličtině) na různá témata (například nedávno tady v Brně proběhlo skvělé setkání Women in leadership), tak se můžete zapojit do jejich mentoringového programu. Za jednorázový poplatek vás propojí s člověkem z oboru, který vás zajímá, a ve kterém se chcete vzdělávat. Je to úplně jednoduché. Napíšete jim, kdo jste, co děláte, jaký je váš cíl, v čem konkrétně se chcete vzdělávat a čeho tím chcete dosáhnout. Detailně také popíšete, jaký by byl váš ideální mentor a co od těchto setkání čekáte. Holky podle vašeho popisu takového odborníka ve vaší lokalitě vyhledají a pokud s nimi ještě nespolupracuje, tak ho osloví. Následně vás s ním propojí a oběma vám dají jakousi osnovu nebo návod, jak budou vaše setkávání probíhat. V rámci toho programu máte dvanáct hodinových setkání s mentorem během půl roku. Jak a kde se budete potkávat, zdali někde v kavárně nebo po skypu, to už je čistě na vaší iniciativě.

Já jsem jim napsala, že bych si přála jako mentorku zkušenou HR manažerku z Brna, z technologické (ideálně IT) firmy a popsala jsem jim, jaké by měla mít vlastnosti. To pro mě bylo hodně důležité, opravdu jsem nechtěla trávit čas s nějaku autoritativní a direktivní ředitelkou, která mě bude shovívavě poučovat. Z Femme Pallet se mi ozvaly asi za tři týdny a propojily mě s HR manažerkou jedné velké americké korporátní firmy, se kterou se teď na pravidelně zhruba jednou za čtrnáct dní potkáváme a probíráme témata, která jsme si na začátku nastavily. Moje mentorka mi do budoucna dokonce nabídla i několikadenní shadowing přímo u ní ve firmě, abych si věci osahala i v praxi. Zároveň je mi k dispozici na mailu nebo telefonu, když například ve své práci sama řeším nějaký problém a potřebuji se o tom s někým poradit. Musím říct, že mi vybraly opravdu skvělou a empatickou ženskou, která mi osobnostně sedla, jsme hodně podobného věku a dokonce máme obě čtyřleté holčičky. Naše sezení jsou pro mě moc příjemně a užitečně strávený čas.

Někoho by třeba napadlo, že výsledkem mentoringu může být i to, že následně mentor nabídne svému menteemu pozici u sebe v týmu. Možná i to může být důsledek těchto sezení, pokud si ti dva opravdu sednou a funguje jim to spolu. Tohle ale zrovna můj cíl nebyl, já to mám v tuto chvíli spíše naopak. Na základě zkušenosti a povídání mé mentorky se totiž čím dál více ujišťuji, že bych do velkého korporátu pracovat asi nešla. I to je dobré si uvědomit a jsem za tato prozření vděčná. Přesto mi takovýto zkušený člověk z korporátu může předat spoustu cenných informací, zkušeností, procesních postupů, tipů, kontaktů a nových úhlů pohledu na záležitosti, které třeba zrovna řeším ve své práci.

Mentoringový program nabízí více instucí. Na jaře se například otevře další program pro ženy od British Chamber of Commerce BCC EQUILIBRIUM – Mentoring Programme for Women, kam se může přihlásit každý a ten je myslím dokonce zcela zdarma. Mentoringový program pro ženy v byznysu má třeba i olomoucký spolek MINERVA 21.

No a to nejlepší nakonec, mentoringový program jsme před nedávnem rozběhli i v naší #suHR komunitě! Od ledna běží první cyklus, kam se nám přihlásilo víc jak 60 účastníků v rámci celé ČR na straně mentees i mentorů. Určitě vám tady dám vědět, až budeme rozbíhat další kolo, abyste se mohli třeba také zaregistrovat. V rámci #suHR mentoringového programu účastníky navíc kromě pravidelných one-on-one setkání s mentorem/menteem čekají i speciální vzdělávací akce nebo exkurze ve firmách. Holky z našeho týmu jsou prostě neuvěřitelné, jak se jim tento program podařilo v krátké době parádně poskládat a vypustit do světa. Pokud vás tedy oblast HR zajímá, určitě sledujte náš #suHR blog i sociální sítě!

K tomu, abyste se dostali k mentoringu nakonec ale vůbec nepotřebujete být součástí žádných platform, institucí ani se nikde registrovat. Mentoring je jednoduše způsob jak mezi sebou sdílet a předávat si odborné zkušenosti se vzájemnou důvěrou, úctou a podporou. I mentee může svému mentorovi ve spoustě věcí otevřít oči nebo mu dát upřímnou zpětnou vazbu. Pokud tedy víte o někom, kdo vás inspiruje, koho obdivujete, sledujete a na jehož úroveň byste se třeba jednou chtěli dostat, tak ho jednoduše oslovte napřímo! K tomu totiž nepotřebujete nikoho a nic jiného než jen sebrat odvahu, seřadit svoje myšlenky do slov a poslat jeden email. A pak se třeba začnou dít velké věci!

Přesně tohle jsem udělala před pár dny i já. Díky tomu jsem získala svoji druhou mentorku, která je z firmy, kterou už nějakou dobu s obdivem sleduji, a která je mi poslední dobou velkou inspirací. Jeden večer jsem prostě sedla k počítači a napsala jí dlouhý email, kde jsem popsala co všechno na ní obdivuji, jak se mi líbí její způsob práce a to, co ve svých, ať už minulých nebo současných, rolích dokázala. Popsala jsem jí, kdo jsem já a důvody, které mě k tomuto kroku vedou a na rovinu se zeptala, jestli by byla ochotná mi občas věnovat chvilku svého času a pomoci mi s mým profesním rozvojem. Dopadlo to skvěle, email ji moc potěšil (i když byl nechutně dlouhý) a řekla ano. Upřímně, nikdo na vás nikdy nebude nepříjemný, pokud se k takovému kroku odhodláte. Nejhorší, co se může stát je, že vám ten člověk odpoví, že na něco takového bohužel nemá čas anebo nemůže nic veřejně sdílet z nějakých vnitrofiremních důvodů. Ale věřte mi, že rozhodně bude potěšený, a že na vás jen tak nezapomene. Mnohem pravděpodobnější ale je, že to klapne. Věřím, že většina lidí, zvláště odborníků, ráda pomůže, pokud na to mají kapacitu a vy jim tímto návrhem navíc rozhodně zvýšíte sebevědomí a potěšíte je. A v neposledním je dost možné, že i oni si z vašich sezení nakonec odnesou nové poznatky.

Jednoduše to zkuste. Chodit na kurzy, semináře a workshopy je skvělé, ale za mě je mentoring věc, která vás v poměrně krátkém čase dokáže výrazně profesně posunout, nakopnout vás k lepším výkonům, přimět vás dívat se na věci jinýma očima, vyzkoušet nové způsoby a popustit třeba uzdu vaší kreativitě. Kromě toho vám pomůže získat cenné kontakty, které určitě jednou využijete a možná dokonce ve svém mentorovi objevíte nejen skvělého rádce, ale nakonec i přítele. Jsem si jistá, že pro nás, mámy na mateřské, je tohle prostě jedna z nejlepších cest, jak se pomalu dostat zpět na svoji profesní cestu (anebo třeba na úplně novou cestu!) a získat tak neocenitelnou podporu.

A co vy, máte nějaké zkušenosti s mentoringem?

středa 4. prosince 2019

Žijete svůj IKIGAI?

Jak už jsem zmínila v předchozím článku, můj poslední rok mateřské se nese ve znamení vzdělávání (článek ZDE). A moc mě to baví. Člověk by neřekl, kolik skvělých možností a příležitostí kolem něj najednou vyskáče, když se na to začne opravdu soustředit a jde tomu naproti. Před třemi týdny jsem se už podruhé zúčastnila skvělé recruiterské konference Evolve! Summit 2019. Na téhle páradní akci, plné nabušených prezetací a protřelých keynote speakrů, mě kupodivu nejvíce zaujala neskutečně příjemná a skromná žena Karolína Presová a její projekt Replug me. Její přednášce, která se týkala digitáního wellbeingu u dětí, bych někdy ráda věnovala celý článek, protože tohle téma se nás všech přímo dotýká a hodně se mnou rezonuje.

Musím se taky trochu pochválit. Před dvěmi týdny jsem totiž dokončila desetitýdenní rekvalifikační kurz personalistiky akreditovaný MŠMT se zkouškou profesní kvalifikace. To bylo hodně náročné. A to co se týče času stráveného v lavici i množství látky, kterou jsem musela dostat do hlavy. Naštěstí se podařilo, nevyrazili mě a teď můžu jít třeba vesele vyjednávat s odbory kolektivní smlouvu (haha, doufám, že nikdy!) :)

Před nedávnem nám taky v Brně vznikla jedna skvělá komunitní záležitost - skupina #suHR založená na principu vzájemného vzdělávání a sdílení nás, moravských HRistů. A já jsem měla navíc to štěstí, že si mě její zakladatelka Míša vybrala do týmu ambasadorů a můžu teď s fungováním téhle skvělé iniciativy pomáhat. To mimo jiné znamená, že moje pisálkovské výtvory teď kromě tady najdete i na blogu #suHR. Pokud se tedy zajímáte o cokoli z HR či recruitmentu a jste z Brna, Olomouce nebo Ostravy, berte to jako praktický tip a určitě #suHR sledujte na FB a přijďte na nějakou z našich akcí nebo workshopů.

Třeba takový workshop na téma osobní a kariérní rozvoj, který tento týden proběhl v brněnském Impact Hubu, byl naprosto skvělý a využitelný úplně pro každého. Workshop vedla Ida Peťková, osobní a profesní koučka a já jsem měla poprvé možnost slyšet o japonském principu Ikigai. Ikigai znamená něco jako smysl života anebo taky důvod proč ráno vůbec vstát z postele. Abychom byli v životě a práci šťastní, měli bychom se všichni pokusit najít svůj Ikigai. Je to vlastně propojení toho co milujeme, toho, v čem jsme dobří, toho, co potřebuje společnost a toho, co nás uživí. Co ale vlastně potřebujeme nejdříve udělat, abychom došli k našemu cíli, ať už profesnímu nebo osobnímu? Pro začátek určitě pomůže vydefinovat si, jaké jsou naše znalosti, dovednosti, zkušenosti, návyky a vztahy, které máme. Jedině poznáním a uvědoměním si všech těchto aspektů a hlubokou sebereflexí dosáhneme nakonec toho, co pro nás znamená úspěch.

mateřská, práce na mateřské, vzdělávání, ikigai, rodičovská dovolená, rodičák, děti, práce

Proč je pro firmy dobré, aby jejich lidé našli svůj Ikigai? Třeba právě proto, že člověk, který ho našel, se dokáže v rámci své práce jednoduše dostat do flow a ponořit se do naprosté koncentrace mysli. Takoví lidé mají určitě největší výkon, ale možná ještě důležitější je, že jsou ve své práci a se smyslem své práce spokojení. S velkou pravděpodobností jsou potom ke svému zaměstnavateli velmi loajální a šíří kolem sebe nadšení a pozitivní atmosféru. Takoví lidé jsou tím největším bohatstvím firmy.

V rámi opravdu praktického workshopu jsme se v sobě pokusili definovat svůj vlastní Ikigai. Zjišťovali jsme, jak by mohl vypadat, ale taky to, co nám na cestě k jeho dosažení brání. Vzhledem k tomu, že jsme se na workshopu sešla parta holek podobného ražení, naše strachy a překážky se dost shodovaly. Obavy, jestli dokážeme vyvážit rodinu a kariéru, jestli na cestě, kterou jsme si naplánovaly dokážeme vytrvat, všudypřítomný strach ze selhání nebo nedůvěra v sama sebe... Tyhle překážky můžeme ale překonat tím, že na sobě budeme pracovat, budeme realističtí a použijeme k tomu ty správné nástroje.

Na cestě v hledání Ikigai jsme měly šanci vyzkoušet si naše koučovací schopnosti za pomocí speciálních technik a správně mířených otázek, které nám Ida dala. Metodou SMART jsme si tedy nejdříve stanovily naše cíle - specific (konkrétní), measurable (meřitelné), achievable (dosažitelné), realistic (realistické) a timely (časově ohraničené). Potom jsme si je pomocí koučovacího modelu GROW ve dvojicích rozebraly. Čeho chceš dosáhout? Kde jsi teď? Jaké máš možnosti se v této oblasti rozvíjet? Co uděláš proto, abys dosáhl svého cíle? Otázky, kterými se člověk může sám sobě dostat opravdu pod kůži, nastavit si smysluplný rozvojový cíl a naplánovat cestu, kterou za ním půjde.

Co nám na této cestě pomáhá? Rozhodně další vzdělávání, ať už ve formě školení a workshopů nebo úplně nejlépe - formou mentoringu. Nejdůležitější je však samotná praxe, kdy naučenou teorii skutečně uplatníme v reálu a klidně se přitom můžeme učit i z vlastních chyb. Anebo můžeme učit druhé! Nic nám v hlavě nové věci nezafixuje tolik, jako když je musíme odprezentovat nebo vysvětlit někomu dalšímu. Může nás to sice někdy stát nemalé vykročení ze své komfortní zóny a možná za sebou necháme spoustu přešlapů, ale to nevadí, protože i takové "fuckupy" nám pomáhají posouvat se dál a blíže k našemu cíli. A hlavně nezapomeňte na networking a navazování vztahů, to je úplně neocenitelná věc, která nám vždycky do života přivede ty správné lidi v tu správnou chvíli.

Co jsem se o sobě během tohoto asi tříhodinového hledání Ikigai naučila já? Nečekaně hodně. Že mě v mém osobním i profesním rozvoji brzdí nízké sebevědomí, pocit nedostatečnosti a možná i jakýsi imposter syndrom (pocit, že si vlastně nezasloužím to, co mi život dává). Záležitosti, které si v sobě bohužel nesu z dětství a dospívání. Zároveň jsem si ale uvědomila, že vlastně spoustu věcí dělám dobře. Jsem člověk extrémně orientovaný na lidi. Jsem takový propojovač, srdcař a networking je moje druhé jméno. Chci lidem pomáhat najít v práci spokojenost a smysl. Průšvih možná trochu vidím v tom, že jsem hodně "nebyznysový" člověk a v pracovním prostředí mi jde více vždy o zaměstnance. Mám problém ztotožnit se se samotným předmětem podnikání firmy, pokud v něm nevidím nějaký opravdový smysl a přínos pro lidi. Asi bych tedy nebyla žhavý kandidát na nějakou globální HR pozici ve velkém korporátu, kde se HR už těsně prolíná s byznysem a musí spolu jít ruku v ruce.

mateřská, práce na mateřské, vzdělávání, ikigai, rodičovská dovolená, rodičák, děti, práce

Možná právě koučink je ten směr, kterým bych se měla vydat...? Zatím si tuhle myšlenku nechávám v hlavě otevřenou a časem se k ní třeba vrátím. Co jsem si ale ujasnila je, že, abych našla svůj Ikigai, musím pracovat pro firmu, jejíž produkt nebo podnikatelský záměr mi bude dávat smysl, bude pomáhat lidem a nebude jen generátor prachů pro vlastníky firmy. K tomu navíc potřebuji leadera nebo manažera, který mi bude zároveň mentorem a dokáže rozpoznat můj potenciál, dá mi velkou volnost, ale zároveň mě v mé cestě bude provázet. Je to vlastně hodně podobné jako ve výchově dětí :) Možná jsou moje představy idealistické a naivní, možná si stále frčím svém růžovém mateřském obláčku a můj Ikigai si kdesi v dáli cválá na duhovém jednorožci, ale stejně pořád věřím v to, že všechno v mém životě má svůj smysl, čas a svoje místo.

Mimochodem, pokud by vás tento workshop zaujal, Ida ho budeme v novém roce v Brně opakovat a přihlásit se můžete ZDE.

A co vy, našli jste už svůj Ikigai? Nebo jste teprve na začátku cesty? Zajímají vás témata vzdělávání a seberozvoje na mateřské? A nebojte, historky ze života s krakeňaty taky budou :)

Krásný advent všem!

sobota 26. října 2019

10 tipů jak udržet na mateřské mozek svěží

Spousta maminek má pocit, že na mateřské tak trošku zhloupne. Já tedy nejsem žádnou výjimkou. Ono je logické, že mozek asi lehce zleniví, když musíme dennodenně řešit nikdy nekončící rutinní úkoly a výsledek je docela těžko viditelný. Několikrát denně musíme dítě přebalovat, nakrmit, pohrát si, uspat a zas a znova furt dokola. Každý den. Když se vyskytne chvilka času pro nás samotné, dost často úplně přirozeně sklouzáváme k té nejjednodušší činnosti, která je zrovna po ruce - sáhneme po mobilu, pustíme telku, čučíme do blba anebo prostě jdeme spát (fandím těm, co jdou spát!). Je to úplně normální. Jsme nevyspalé, možná z těch dětí chvílemi trošku otrávené (já teda často a hodně) a kolikrát si říkáme, že takhle jsme si to teda nepředstavovaly. Čím je dítě ale větší, a tudíž snáze odložitelné do náruče hlídání-chtivých babiček, tetiček či chův, tím více se objeví zase času pro nás a život opět dostane náznak balancu.

mateřská, práce na mateřské, rodičovská dovolená, rodičák, děti, práce

Přiznávám se, nejsem ten úplně mateřstvím pohlcený pečující typ, kterého by čas strávený s dětmi stoprocentně naplňoval. Znám maminky, které jednoduše milují neustále s dětmi opakovat básničky, vymýšlet kreativní a rozvíjející montessori aktivity, hodiny s dětmi sedět na zemi a hrát si. Maminky, které o sobě říkají, že přítomnost dětí je naplňuje neskutečnou energií a úplně je nabíjí! Možná jsem mimo nebo mám jiný druh dětí, ale já to mám tedy přesně naopak. Ze mě moje děti energii vysávají neskutečným způsobem, a to někdy i pouhou přítomností a svým neustálým žvaněním. Jasně, miluji svoje děti, darovala bych jim bez rozmýšlení ledvinu i srdce, půjdu s nimi třeba na kraj světa, když budou chtít, klidně se s nimi budu učit japonštinu, pojedu meditovat do Indie nebo na starý kolena vylezu Kilimandžáro, ale proboha - nechte mi nějaký můj volný čas, kdy můžu existovat sama pro sebe! A nemluvte na mě chvíli!

Od začátku jsem věděla, že jak to bude jen trošku možné, musím si kus té mateřské dovolené urvat i pro sebe. Možná se to někomu může zdát sobecké, ale pro mě je to nezbytné k tomu, abych se opravdu nezbláznila a všichni jsme doma tohle krásné období přežili ve zdraví, lásce a bez rozvodových papírů. A proto abych moc nezakrněla ani po té "kariérní nebo profesní" stránce, snažila jsem se být vždycky v rámci možností nějak činorodá, a to od chvíle, kdy už to prostě šlo. Když byla Máťa miminko, tak jsem nějaký čas učila doma angličtinu. Rychle jsem ale zjistila, že mě učení vlastně moc nebaví. Potom jsem chvíli pomáhala jednomu malému IT startupu s náborem, práce to byla víceméně z domu. Do toho se narodil Mikuláš. Když měl Miky kolem roku a byla jsem schopná ho dát někomu na hlídání i na delší časový úsek, opět jsem se vrátila k náboru a chvilku zase hledala ajťáky. Z této práce, která mi zabírala jen pár hodin týdně, taky převážně z domu, jsem plynule přeplula tam, kde jsem teď. A znovu je to nábor a HR. Uvědomila jsem si, že v tomhle oboru bych už ráda zůstala. Abych v něm ale zůstat mohla, budu se toho muset ještě opravdu hodně naučit.

A jelikož učit se člověk může různými příjemnými způsoby, sepsala jsem vám ty, které už nějakou dobu fungují mně. Vše berte ale s rezervou a hlavně s vědomím, že tyhle tipy možná využijete jen tehdy, pokud jste třeba v podobné "sociální bublině" jako jsem já. No, a jestli jste zrovna čerstvá maminka s věčně plačícím a kojícím se uzlíčkem, tak si z tohoto seznamu vůbec nic nedělejte a raději běžte spát! První rok života obou mých dětí pro mě totiž nebylo NIC důležitějšího než spánek. Venku mohlo být voňavé jaro lákající k vycházce do lesa, teplé léto, co zve k posezení na zahrádce u pivka nebo kouzelný barevný podzim, mně to bylo totálně ukradené. Chtěla jsem jen zatáhnout závěsy a spát. Pořád! Ale nebojte, i tenhle stav jednou přejde a bude líp...

mateřská, práce na mateřské, rodičovská dovolená, rodičák, děti, práce

A teď už k mým samotným tipům....

1. Podcasty!

Podcasty jsou teď nové buzzword a jeden velký trend. Což je super, protože se díky nim dostanete k neskutečně pestrým a inspirativním rozhovorům či přednáškám, které vás opravdu obohatí a otevřou před vámi nové obzory. Virtuálně se potkáte se zajímavými lidmi z různých oborů. S vědci, cestovateli, sportovci, politiky, nadšenci... prostě s kýmkoli, kdo má chuť předávat dál. Ať už je jsou to témata jako prokrastinace, biohacking, sociální sítě, extrémní ultra maratony nebo cokoli dalšího. V poslední době se zdá být nabídka opravdu neomezená. Což však sebou přináší i jednu nevýhodu. Natáčet podcasty dnes může totiž opravdu každý, tudíž v podcastovém světě klidně narazíte i na docela bizarní věci.

Chvilek, kdy si můžete do uší pustit nějaké to chytré mluvené slovo, se během dne vyskytne určitě několik. Až je mi líto, že v době, kdy jsem měla jen jedno dítě spávající přes den pouze v jedoucím kočárku, podcasty ještě tolik nefrčely, takže jsem poslouchala spíše audioknížky. Což je ale taky fajn! Teď si strčím do uší sluchátka, kdykoli nemám po ruce děti a u toho třeba uklízím nebo si zacvičím.

Moje oblíbené podcasty jsou například Deep Talks Petra Ludwiga, Proti proudu od Dana Tržila, občas si poslechnu i Linku nebo V oblacích od Kovyho a Terezy Salte (taková hodně nenáročná oddechovka). Baví mě rozhovory na téma zdraví a výživy od Cukrfree, občas má zajímavé hosty i Petr Mára. Ze zahraničních určitě zkuste TED Talks, BBC Daily nebo třeba The Health Code od australských, docela ulítlých vloggerů. Vše najdete na Spotify.

mateřská, práce na mateřské, rodičovská dovolená, rodičák, děti, práce

2. Alternativa podcastum - YouTube videa

Videa si pouštím u cvičení na orbitrecu. Protože u toho makám, potřebuji spíše nějaké oddechovky, tudíž u mě asi nejvíce vedou taková ta motivační a life-stylová videa. Mrkněte například na Matt D'Avella (minimalismus, zdravý životní styl), Amy Landino (prokrastinace, seberozvoj, time management), Sarahs Day (fitness, jídlo, vlogy z Austrálie), Sarah Therese (minimalismus, zdravý životní styl), Pick Up Limes (minimalismus, zdravý životní styl, jídlo, cestování), Niomi Smart (životní styl, fitness, jídlo, hodně holčičí, ale se super britským přízvukem). A pak samozřejmě česká DVTV, tam se snažím nepropásnout jediný rozhovor.

3. Sociální sítě a komunity

Tenhle způsob seberozvoje a udržení kroku s trendy v oboru jsem vlastně objevila teprve nedávno. Každý obor bude mít nějaké svoje facebookové uzavřené skupiny, kam se můžete přidat a buď jen pasivně kouknout na témata a případy, co se probírají, nebo se aktivně ptát.

Co se týče HR a personalistiky obecně, takových skupinek je opravdu dost. Potkáte se v nich se zkušenými HR manažery nebo i účetními. Není problém položit dotaz, vždycky se najde někdo, kdo vám poradí nebo vás na někoho odkáže. Sbírám zde třeba tipy na knížky z oboru, právě i na zmíněné podcasty a ráda si přečtu, když někdo řeší nějaký reálný problém nebo záležitost ze své firmy. Ve skupinkách vám například poradí prověřená školení, online kurzy nebo workshopy a můžete tu navázat cenné kontakty, které potom využijete při reálném hledání práce. Já jsem třeba svoji současnou práci našla právě díky facebookové skupince (#holkyzmarketingu), kde jsem se v podstatě nabídla. Napsala jsem co umím, jaké mám při mateřské časové možnosti a práce si mě našla sama.

4. Meet-upy, workshopy, konference

O spoustě těchto akcí se dozvíte právě díky facebookovým skupinkám a dost z nich bývá pro členy zdarma. Za poslední měsíce jsem se takto sama účastnila několika HR setkání. Jedno bylo dokonce vyloženě určené pro HR mámy, kde jsme mohly vzít děti s sebou (ano, vzala jsem je obě s sebou a ano, byla to chyba ... doporučuji raději chodit na podobné akce bez dětí, pokud nechcete půlku zajímavé přednášky trávit na chodbě vysvětlovaním řvoucímu dvouleťákovi, že fakt nemůže mít na svačinu krabičku tictaců).

A poradím vám jeden trik. Pokud se chcete jakékoli profesní či oborové akce zúčastnit a je-li placená, nebojte se organizátorům dát vědět, že jste maminka na mateřské a nemáte za sebou štědrého zaměstnavatele, který by vám akci zaplatil. Dost často se to vyplatí a dají vám buď slevu nebo se na akci dostanete úplně zadarmo. Opravdu tady platí pravidlo líná huba, holé neštěstí.

5. Kurzy

Což mě vede k dalšímu bodu a to jsou nějaké dlouhodobější kurzy, na které se konečně může na mateřské naskytnout čas. Já sama si momentálně dělám rekvalifikační kurz personalistiky, který je zakončený zkoušku a certifikací. Pokud jste vedeni na úřadu práce, můžete mít takový kurz úplně zadarmo. Já na pracáku nejsem, ale opět se mi díky mojí mantře "maminka na mateřské" podařilo vyjednat si malou slevu.

Skvěle investovaným časem jsou i jazykové kurzy, pokud cítíte, že tohle je vaše slabina. Angličtina je sice moje silná stránka, ale protože nemám moc příležitostí mluvit, platím si teď od podzimu jednou týdně individuální lekce s jedním Američanem. Prostě jen proto, abych si pokecala. Zároveň jsem se trošku pustila do němčiny, kterou mě učí moje kamarádka, a ve které jsem prakticky začátečník.

Pro ty, kdo by se chtěli za poměrně malé peníze něco doučit IT záležitostí, jsou tu třeba skvělé a cílemě pro ženy určené kurzy od Czechitas, kam taky pravidelně jednou za čas zavítám. Dělají kurzy od základů Excelu až po složitější programování nebo datovou analytiku. Zkuste mrknout!

mateřská, práce na mateřské, rodičovská dovolená, rodičák, děti, práce

6. Mentoring nebo koučink

To je oblast, která by mě lákala moc. Mít za sebou nějakou skvělou a zkušenou ženu, která by mi dovedla předat svoje zkušenosti a posunout profesně dál. Osobně bych v tuto chvíli brala spíše mentora, protože ten vás reálně něco nového učí a předává, zatímco kouč spíše tahá ta nejlepší řešení přímo z vás a je tak možná vhodnější na nějaký váš osobní rozvoj. Najít dobrou mentorku či koučku a mít s ní pravidelná sezení znamená opravdu však velkou finanční investici. Pokud se do toho ale pustíte, nezapomeňte se zase zmínit, že jste na mateřské. Dost často to bývají velmi empatické a rozumné ženy, které po vás určitě nebudou chtít stejnou částku, o jakou si říkají běžně firmám.

7. Práce na malý úvazek

Všechny předchozí body vás snad dovedou jednou k tomu, že se vám už při mateřské (pokud o to tedy samy stojíte) podaří najít nějakou časově nepříliš náročnou práci, která vás bude bavit. Pokud se máte po mateřské kam vrátit, zkuste nejdříve oslovit stávajícího zaměstnavatele, jestli by pro vás nějakou práci nenašel. Já to tak nemám, ale i tak se mi podařilo práci najít a to během mateřské rovnou třikrát.

Pokud chcete pracovat spíše z domu, napadají mě například pozice jako copywriteři, správci sociálních sítí, grafici, recruiteři, talent sourceři, headhunteři anebo třeba virtuální asistentky! Zrovna s nabídkou takové práce virtuální asistentky se mi nedávno ozvala jedna HR manažerka, se kterou jsem se potkala právě na kurzu personalistiky (vše je o networkingu!). Práce spočívá převážně v nárazovém plnění konkrétních úkolů, které daný manažer sám nestíhá udělat. Tady mi protřiď na Jobsech odpovědi na inzerci, udělej analýzu platů a hoď to do tabulky, udělej powerpointovou prezentaci, ke které ti dám všechna data... atd. Jednoduše administrativní úkoly, které můžete dělat z domu po večerech.

8. Obklopovat se inspirativními lidmi podobného smýšlení

Ano, všechno, zvláště v tomto oboru, ale věřím, že i spoustě jiných, je o networkingu a sdílení. Ne, že bych se schválně obklopovala přáteli, ze kterých mi může kápnout nějaká příležitost, ale říká se, že takový jsi, jakými lidmi se obklopuješ. Mám kolem sebe ráda inspirativní, aktivní ženy a přesně takové jsou moje kamarádky. Každá je jiná, některé jsou z HR, kde sdílíme i profesní radosti a strasti, některé jsou z úplně odlišných oborů a některé jsou přesně takové ty maminkovské maminky, pro které je mateřská tou největší seberealizací. Od těch se učím pokory a vlídnosti. Všechny je spolu pojí to, že jsou silnými osobnostmi a na každé dokážu najít něco, co stojí za obdiv.

mateřská, práce na mateřské, rodičovská dovolená, rodičák, děti, práce

Pokud mi přátelství nepřináší radost, inspiraci a pokud naše setkání neplynou na jedné vlně, tak taková přátelství pouštím, protože život je krátký na to, abychom trávili náš drahocenný čas s někým, kde tu symbiózu prostě necítíme.

9. Čtení

Párkrát už jsem prošla obdobím, kdy jsem vůbec nečetla. Než si vzít večer knížku, raději jsem koukala na seriál anebo do mobilu. Chyba! Čtení je skvělé (a sexy:). Čtení před spaním mě uvolní a naladí na spánek. Asi bych chtěla číst více praktických a sebe-rozvojových knížek, ale přiznám se, že prostě miluju beletrii. Lehnout si do postele s dobrým románem, třeba od Mornštajnové, je pro mě skoro lepší než... ehm...no, neměla bych to psát :) A jak už jsem zmínila, nezapomeňme na audio knihy! Ty poslouchám pouze v angličtině, abych si aspoň trošku vykompenzovala to, že nemám moc příležitostí si anglicky zakonverzovat. Pokud jedu sama autem, vždycky u toho poslouchám audio knížku. Jsem totiž nepoučitelná a většinou všude jezdím pozdě, tudíž nemám čas vybírat zajímavý podcast, který jsem ještě neslyšela.

10. Pohyb nebo meditace

Ano, pohyb mi rozhodně udržuje mysl svěží. Nastane-li den, který z většiny času prosedím, úplně cítím jak zakrňuji. Fyzicky i psychicky. Strašně ráda jsem v pohybu a nemusí to být vyloženě sport. Stačí každý den delší ostřejší procházka a já cítím jak mi mozek bystří a nápady samy přicházejí. Ha, ale procházkuj se dvěma malými krakeňaty, které po sto metrech bolí nožičky a chtějí radši na hřiště! Zakomponovat do každého dne pravidelný pohyb, u kterého se zadýchám, je docela kumšt. Naštěstí máme psy, takže menší procházku mám v podstatě každý den, i když někdy je to jenom kolem ulice. Doma mám ještě orbitrec, na kterém se snažím několikrát týdně našlapat aspoň pět kiláků a u toho zkouknout nějaké to zajímavé video na YouTube. A když mě kamarádka večer tahá ven na pivo, zkouším jako alternativu nabídnout procházku. Naposledy jsem tu s jednou maminkou po naší čtvrti nachodila šest kiláků za tmy, skvěle jsme pokecaly a na chvilku dokonce přeskočily i do angličtiny.

Pohyb je pro mě asi jistou formou meditace, protože tu klasickou prostě nezvládám. Neumím zklidnit myšlenky, soustředit se na dech a nechat věci plynout. V mé hlavě neustále šrotuje tisíce, dost často nesmyslných myšlenek, a já ten tok neumím sama vypnout. Ale třeba i to se jednou naučím, jelikož mě už v prosinci čeká celodenní meditační workshop s Alžbětou Protivanskou (mrkněte na ni třeba na DVTV).

mateřská, práce na mateřské, rodičovská dovolená, rodičák, děti, práce

A co vy, máte nějaké osvědčené nápady jak bystřit mozek na mateřské? Dejte mi vědět svoje tipy, jak se udržujete v obraze anebo třeba doporučte svůj oblíbený podcast!

pondělí 14. října 2019

České sukně od ALET

Přestože blog poslední měsíce doslova hibernuje, stejně mi minimálně jednou týdně přiletí do mailu nabídka "ke spolupráci". Od nabídek k umístění různých reklamních bannerů až po bartery, kdy mám za článek slíbené třeba plínky, prádlo, všemožné pilulky nebo dětské hračky. Skoro na všechno už teď odpovídám slušným poděkováním. Tenhle blog není totiž místo pro reklamu, pokud se sama nerozhodnu, že přesně tuhle značku nebo výrobek zviditelnit chci.

sukně, česká móda, handmade, czechmade, Alet

úterý 18. června 2019

Dva v jednom - aneb dvě děti a jeden pokoj

Tak jsme je konečně sestěhovali. YESSS! Ložnice se po letech proměnila na místo, které patří rodičům a děti tam můžou jen na návštěvu. Mikeškovi budou v červenci dva roky, a už pár týdnů sharuje s Matildou její, teď už vlastně jejich, pokojíček. Je to teda docela nezvyk nemít v ložnici dětskou postýlku a moct si konečně dokořán otevřít v noci okno nebo si číst v posteli s rozsvícenou lampičkou.

dětský pokoj, sourozenci, dvě děti, mateřství