čtvrtek 5. července 2018

Mikeš nespavec

Fakt nekecají, když tvrdí, že každé dítě je jiné. I když jsou to třeba sourozenci. Matilda první rok svého života doslova prořvala. Byla téměř ničím nezabavitelná, náročná, nespokojená. Co ji dokázalo rozveselit byla například návštěva, nebo když se u nás něco dělo. Sama doma s matkou - nuda. Mikeš je úplný opak. Možná je to tím, že je to dle horoskopu "citlivý ráček"? Mikeše každá návštěva cizích lidí totálně rozhodí a rozpláče. Nemá rád, když u nás pobíhaj a křičí cizí děti. Má rád svůj klídek a úplně nejvíc, když jsme doma sami. To se pak dokáže v pohodě sám zabavit na zemi, leze si a objevuje. S malou Matildou jsem se nezvládla pomalu ani převlíknout ráno z pyžama, zato s Mikešem zvládnu (v rámci možností) uklidit i přečíst kousek z knížky (když je Máťa ve školičce samozřejmě). Matildě jsem neustále kupovala nějaké hračky a knížky, jen aby měla nové vjemy a pořád tolik nebrečela. Mikeš nic nepotřebuje. Od narození jsem mu nekoupila jedinou hračku. Žužle si Matildino duplo, hraje si se smetákem, tříská do psích misek.

sourozenci, nespící batole, batole, roční dítě, spánek miminek

čtvrtek 7. června 2018

Tělo, tělo, zpevnit by to chtělo...

Dneska to bude naprosto povrchně a přímočaře o těle. Duši si dáme zase někdy příště. A ne o tělech krakeňátek, ale o tom mém, dosti opotřebovaném. Nadešel totiž čas začít se zase starat nejen o tu drobotinu kolem mě, ale taky o sebe. A ne "tak trochu", ale pořádně. Nejdříve, abych to nějak uvedla a taky trošku odpálkovala všechny rejpalky, které si budou myslet, jak jsem děsně povrchní a marnivá, musím svému tělu poděkovat. Tělo, jsi úžasné! Vyrobilo jsi, odnosilo, vyslalo na svět a odkojilo dvě nejkrásnější bytosti na světě. Do teď ses z té makačky, co kolem toho všeho probíhala, nezhroutilo, nesesypalo ani nepodělalo. Funguješ stále celkem obstojně, přestože jsem tě zhruba do pětadvaceti ládovala všemi cukry a nezdravosti světa, moc s tebou necvičila, krmila tě nej(h)různějšíma práškama a nechala tě dejchat kouř z cigaret, kteří kolem tebe hulili jiní. Přestože na tebe často nadávám, říkám o tobě nepěkný věci a pomlouvám tě, tak věř, že tě mám ráda. A po zbytek života se ti budu pokoušet kompenzovat ty kopance, co jsem ti uštědřila, budu tě v rámci možností hýčkat a dělat všechno pro to, abysme se spolu cítili dobře, jo?

hubnutí po porodu, cvičení po porodu, kondička, žít zdravě

úterý 22. května 2018

Už víc jak tři roky řidičkou

Dneska jsou to přesně dva roky, co jsem napsala článek o tom, jak jsem se zbavila strachu z řízení auta (článek TADY). A to znamená, že už tři roky aktivně řídím SVOJE auto. Neuvěřitelné. Před pár lety naprosté sci-fi a dnes každodenní realita. Jak se moje řidičské schopnosti a vše kolem nich vyvinuly od posledního článku dál?

řízení auta, strach z řízení, nebát se řídit, auto, řízení

středa 16. května 2018

Jarní gaťata od Leroky

Jestli nějaká "značka" začíná v Maťulčině šatníku převládat, bude to Leroka. Funkční softshellové oblečení už bereme jenom od šikovné paní Lenky, která pod touto značkou šije, ale máme už od ní doma i pár hezkých kousků na parádu z příjemné teplákoviny. Zatím jsem ještě nenašla jinou českou značku, která by měla tak cenově dostupné a tak dobře ušité věcičky, takže tady zůstáváme věrni.

Leroka, home made, czech made, česká tvorba, české softshellky

úterý 17. dubna 2018

Matilda oslavila tři roky

Matilda oslavila tři roky. Je to neuvěřitelný. Z toho malého věčně uřvaného mimina je najednou malá a věčně uřvaná slečna :) Ne, dělám si srandu. Je z ní úžasná slečna. Ta nejkrásnější a nejúžasnější bytost pod sluncem a nejlepší dcera, jakou jsem si mohla přát. Opravdu. I když mě testuje čím dál více, zkouší kam až sahají hranice její svobody a mojí trpělivosti a upřímně, dokáže ke mně být i pěkně krutá. Přes to všechno, nebo právě proto bych na její osobnosti nevyměnila vůbec nic. No... mohla by tedy být trošku přítulnější, ale to já vlastně taky nejsem, takže to po ní ani nemůžu chtít :)

třetí narozeniny, oslava, tři roky, tříleťačka, slavíme, dcera

pondělí 16. dubna 2018

Mikuláš, už devět měsíců je náš!

Neplánovala jsem psát pravidelné každoměsíční reporty, jaké to moje mímo udělalo pokroky. Hlavně taky proto, že by to byly články docela nudné. Moje děti totiž ty pokroky, ať už motorické nebo jiné, dělají opravdu s rozvahou a rozhodně se nepředřou. Kulím oči, když od jiných maminek slyším, že jim v půl roce prcek sedí, v deseti měsících chodí, v roce mluví... S Máťou jsem měla ještě tendence srovnávat a lehce se trápit tím, že u mého dítěte si na každý progres ve vývoji sakra počkám. Když mi tehdy, asi v jejích devíti měsících, řekla doktorka, že Matilda je motoricky na úrovni ani ne šestiměsíčního dítěte, skoro jsem se z toho hroutila, jaké to máme strašně zabržděné dítě. A není ona nějak postižená?? No, není. Postižená jsem z ní akorát tak já. A ejhle, Mikeš je úplně stejného druhu, lenochod jaksepatří a mně je to tentokrát úplně šumák. Že se v devíti měsících ještě pořádně neplazí? Paráda! Pořád je jednodušší hlídat jenom jedno pohyblivé (a v Maťuldině případě extrémně neposedné a hyperaktivní) dítko, a u druhého vědět, že kam ho položím, tam, případně někde poblíž, ho zase najdu. Co se tedy za svých devět a něco měsíců Mikulášek už naučil?

miminko, devět měsíců, život s miminkem

středa 4. dubna 2018

O (ne)spontánnosti

Většinu svého života neumím být moc spontánní. Nejsem taková ta víla, co slyší hudbu a začne tančit. Nebo člověk, co si bez promýšlení koupí jednosměrnou letenku a sbalí kufry (i když - tohle jsme vlastně jednou udělali.... a vrátili se za tři roky :). Nejsem ta, která začne realizovat nápad ještě předtím, než si ho v hlavě pořádně promyslí a setřídí. Upřímně, většinou jsem spíš takový racionální studený čumák. Málokdy se taky cítím úplně uvolněná a sama sebou, aniž bych měla pocit, že hraju nějakou roli. Možná jsem ale celý život jen zbytečně úzkostná.

Nedávno jsem si zašla na doporučení kamarádky na kineziologii. Když mi tuhle metodu zmínila, myslela jsem, že myslí canisterapii a namítla jsem, že psů mám kolem sebe přece dost. No, se psama to nic společného nemělo, ale doteď si nedokážu v hlavě utříbit, jaký to na mě zanechalo dojem. Upřímně, moje mysl na tyhle ezo věci prostě asi není dostatečně otevřená. Však víte, jaký problém mi dělalo probudit v sobě před porodem primitiva (článek TADY). Abych to vysvětlila, na kineziologii jsem šla řešit svoji nespavost, která mě tak dlouho trápí. Paní se však dopracovala k tomu, že problém bude někde hluboko ve mně, a že emoce, která mi brání každou noc spát, je strach z toho, že nejsem dostatečně dobrá. V tomto bych s ní ještě souhlasila, moje sebevědomí je opravdu poměrně nízké. Ale ve chvíli, kdy mi začala jezdit po zádech magnetkem ve tvaru sluníčka, který si vzala z ledničky, moje důvěra v tuto techniku opět pohasla, jako kdyby na mě někdo vylil kýbl studené vody. Zanechalo to ve mě podobný dojem, jako když mě těsně po porodu vzal tchán k "indiánovi" bydlícímu v unimobuňce v zahrádkářské kolonii, který mi v pyramidě stlučené ze starých kovových trubek "tahal" bolest ze zablokovaných zad. I tomu jsem tehdy řekla, že "jo, asi to pomohlo, asi se cítím trošku líp" a odbelhala jsem se do auta úplně stejně, jako jsem se od něj předtím přibelhala. Nebo paní na kraniosakrální masáži, která mi před porodem "připravovala porodní cesty" a odstraňovala strach z porodu tím, že na mě na půl hodiny položila ruce a mlčela. Já se opravdu snažím mít mysl otevřenou a hledat různé cesty a různé směry, ale buď jsem opravdu extrémně zabedněná nebo...?

Přesto mám pocit, že s dětmi se mi spontánnost do života nějak sama vlívá. Najednou mi už vůbec nevadí začít s Máťou zpívat v autobusu holku moodrokou nebo obejmout kamarádku na ulici, když cítím, že to potřebuje. Nebo někoho jen tak pochválit, pohladit či projevit vděčnost. Taky se čím dál častěji dojímám. Nad tím, jak jsou děti čisté a dokonalé bytosti. Nad starými manželskými páry, co se i v osmdesáti drží za ruce. Nad tím, jak se po téhle hnusné nekonečné zimě zase probouzí příroda... Nad tím, jak božsky chutná rozpečenej hermelín s brusinkama. Tak tohle mi vehnalo do očí slzy vděčnosti naposledy. Inu, asi je se mnou něco fakt špatně...

Každopádně, nejspíš opravdu nikdy nebudu ta holka, co je první na parketě a pravděpodobně nebudu ani ta poslední, protože vlastně neumím tančit, takže budu logicky ta, která bude posedávat na baru (a zírat). Jestli jsem ale takových osmdesát procent svého života docela velká konzerva, občas se projeví i těch zbylých dvacet procent a já udělám něco, co by ode mě nikdo nečekal. Co bych od sebe ani já nikdy nečekala! A ten nával spontánnosti je najednou tak silný, že tomu prostě není úniku. Jinak bych teď asi neměla na ruce svoji první (a poslední!) kérku, že. Tahle myšlenka přišla jako blesk z čistého nebe a byla neodbytná. Najednou jsem měla strašnou potřebu mít vzpomínku na jednoho z mých nejbližších a nejmilejších lidí navždy na očích, vyrytou pod kůží. Abych nikdy nezapomněla. Abych si pokaždé, když to uvidím, vzpomněla, co pro mě znamenal. Chtěla jsem, aby ten obrázek v místě, na které vidím při řízení auta, protože můj táta a auta k sobě patřili celý jeho život. Aby to byl můj talisman na cestách.

první tetování, vzpomínka, tetování na památku, spontánnost, jak být spontánní

Přiznávám, je to větší než jsem původně zamýšlela! Chtěla jsem malé autíčko a mám tam zeměkouli, jak prohlásil můj muž. (Mimochodem, můj velmi překvapený, ale úžasný, muž, který o tomto nápadu vůbec netušil, a když jsem před ním bojácně vyhrnula rukáv, tak si za prvé nejdřív oddechl, protože soudě podle mého provinilého výrazu předpokládal, že mu chci oznámit, že jsem nabourala auto, a za druhé, prohlásil, že by mě měl rád stejně i kdyby mi vyrostla třetí ruka a čtyři brady, takže tetování, ač toho není vůbec žádný fanda, nic nezmění, ufff!). Ale trošku uznávám, že to bylo asi jedno z těch zatmění v mozku, které vás párkrát za život potkají, když jsem té milé, šikovné tatérce řekla "jo, jdem do toho". Pořád se mi stává, i několikrát za den, že se zadívám na svoji ruku a nechápu komu patří. Vtipné je, taťka by si určitě klepal na čelo, že jsem se úplně pomátla. Asi opravdu trochu blázním. Tenhle rok je prostě divnej. Najednou nemám tátu. Víc jak půl roku nespím. Mám pocit, že zima trvá snad sto let a já už se nikdy neohřeju. Mám dvě děti! Hrabe mi z mateřské. Takže tetování? Kapka v moři. Spontánnosti zdar!

P.S. A raději nechtějte vidět toho orla, co mám na zádech...!

P.P.S. Mami neboj, orel tam není, zase takový magor nejsem :)

A co spontánního a nečekaného jste za život provedli vy?