středa 21. února 2018

Girls talk: O čistě ženských záležitostech

Jestli jste chlap, tak kšákšá. Z tohoto článku vás vyháním. Tohle je teď na chvilku čistě ženské území, protože budeme mluvit o čem? No přece o cyklu, menstruaci, antikoncepci. Takže chlapi, radši běžte sledovat olympiádu :) I když, mně vlastně tohle téma ani nijak intimní nepřijde. Ne potom, co v televizi běží jedna reklama na vložky za druhou a v čekárnách na gyndě na vás všude koukají reklamy na hormonální antikoncepci.

menstruace, hormonální antikoncepce, menstruační kalíšek, ovulace
Zdroj Pinterest

pátek 16. února 2018

Hnusný leden a pomalá cesta k novým začátkům...

... a taky pár tipů a triků, jak se z toho všeho neposr... nezbláznit :)

Na leden tohoto roku nikdy nezapomenu. Nejhorší měsíc v mém životě... Kvůli té ráně, která mě 22. ledna potkala. A za to, co tomu předcházelo. Čas sice obrousí ty nejbolestivější hrany, ale tohle mi z hlavy nevymaže nikdy. Někde jsem četla, že smrt rodiče je jako pohled do vlastního hrobu. Že si člověk najednou mnohem více uvědomí svoji vlastní smrtelnost a to, že teď už je vlastně možná na řadě on... Kromě té ztráty, která bolí jako nic jiného na světě, přichází skoro až hamatatelné uvědomění si konečnosti vlastního života. Aha, takže život fakt není nekonečný, i když se nám to tak někdy zdá. Jednou to naše bytí do cíle doběhnout musí. Můžeme sice žít s naivní představou devadesáti a více leté babičky či dědečka, kteří spolu žijí v relativním zdraví, obklopeni milující rodinou, v jakési klidné harmonii a pak jednou tiše, ve spánku odejdou na lepší místo. Jenže, přiznejme si, kolik takových lidí ze svého okolí známe? Já nikoho. Nikdo nevíme, jestli tu budeme do dvaašedesáti, jako můj táta, nebo do sta let. Nevíme, jestli je ten konečný počet let už někde předem dán anebo jestli si tím, jak žijeme, můžeme pár let k dobru přidat. Snažím se věřit tomu druhému. Že tím, jak kvalitně žijeme, jak láskyplně a ohleduplně se chováme, jak pozitivně myslíme a co zdravého (a zeleného!) do našeho těla dáváme, můžeme položit základy toho, že tu budeme strašit docela dlouho. A že to bude pořád život a ne živoření.

nové začátky, smrt rodiče, motivace, změna životního stylu

pondělí 29. ledna 2018

Tátovi...

Zítra se naposledy loučíme s tátou. Už nikdy v telefonu neuslyším jeho typické "Copak Lucinko? Co potřebuješ? Jasně, zavezu, odvezu, zařídím..." Je to týden, co odešel a já mám pocit, že žiju v nějakém divném vakuu. Že někde je pořád ještě paralelní vesmír, kde se to nestalo, a v něm táta přijede večer z práce domů a já mu zavolám, jestli by mi nechtěl jít vozit Mikyho. Jakoby se ten vesmír prolínal s tím naším, protože mám pocit, že ho pořád všude vidím. Na parkovišti u obchodu, jak jde po chodníku, když kolem jedu autem, slyším ho za oknem, když sedím v pokoji... Chvílemi mám pocit, že tohle všechno je jenom divná noční můra a táta je z nemocnice zpátky doma a my mu říkáme Teda, tys nás teda vystrašil...

Jak tady může najednou nebýt? Jak to tu bez něj může fungovat?

Jak to zvládáš?, ptají se mě teď kamarádi. No, asi překvapivě dobře. Musím. Jedu na autopilota, snažím se být praktická, nemyslet na to, neutápět se v lítosti. V přítomnosti mě chtě nechtě drží děti. Když člověk musí 24 hodin denně řešit péči o dvě malá nespící zlobidla, tak na truchlení moc prostoru nezbývá. Snažím se tu myšlenku, že táta už tu není, nepřipouštět moc k tělu, ale několikrát za den mě ta realita stejně uhodí takovou silou, že se mi stáhne žaludek, sednu si na zem a brečím.

I když se navenek zdá, že to zvládám poměrně dobře, strašně to bolí. Nepopsatelně. Vždyť jde o mého tátu, o parťáka, který mi jako malé říkal před spaním vymyšlené srandovní pohádky. Častokrát mě kryl před mamkou, když jsem chtěla přijít později z diskotéky nebo se dívat dýl na televizi. Nechal mě řídit auto na chatu i po tom, co mě třikrát vyhodili ze zkoušky na řidičák, abych si to někde procvičila. Podpořil nás v cestě do Austrálie... V naší rodině jsme si nikdy moc neříkali, že se máme rádi, ale věřím, že on to věděl. Že to věděl, i když jsem jako šestnáctiletá uražená puberťačka napsala kamarádce smsku "Nemůžu ven, fotr je debil" a odeslala ji omylem jemu. Tahle puberťácká póza mě ještě dlouho hodně mrzela. Táta se v tom ale nerýpal a nevyčítal. Když nás potom někdy ve dvaceti načapal s mužem v "takové té chvilce", tak se tiše beze slova vypařil z bytu a na moji omluvnou a kajícnou zprávu, kdy mi už nemohlo být víc trapně, jen vtipně odpověděl "Jsem už starej, špatně vidím a špatně slyším :)" Dokázal být nabručený morous i vzteklý cholerik, ale většinu času s ním byla sranda. A hlavně, byl to hodný a obětavý člověk a měl nás rád. Strašně moc rád.

Jako malé mi umřel děda, tátův otec. Ani už nevím, kolik mi tehdy bylo. Nevídali jsme se s ním a pro mě to byl prakticky cizí člověk, takže mě jeho smrt nijak nepoznamenala. Dodnes si ale pamatuji ten moment během pohřbu, kdy jsem celou dobu koukala na cedulku s jeho jménem. Jmenoval se totiž stejně jako můj táta. A tehdy mě jako malé napadlo "Co budu dělat, až to bude opravdu jednou můj táta...?" Při té myšlence se mi tehdy stáhlo srdce a tak mě to vystrašilo, že to vlastně bylo jediné, co mě na tom pohřbu rozbrečelo. Jenže tehdy jsem si řekla něco v tom smyslu, že "To už budu určitě stará a budu to brát jinak..." Ta chvíle ale nastane zítra a já nevím jak to zvládnu. Nejsem stará, nebo si tak aspoň vůbec nepřipadám. Naopak si pořád připadám jako tátova malá holčička.

Jediné co teď chci je, aby už to bylo za námi. Abychom se dokázali smířit s tím, že život jde dál i bez táty. Že to všechno zvládneme. Chtěla bych o tom přesvědčit i mamku, která to samozřejmě nese nejhůř a má pocit že tu zůstala sama. Naše rodina je docela malá a o to víc musíme teď držet při sobě.

Jsem vděčná za to, že jsem měla takového tátu. Kdyby šel vrátit čas, asi bych neudělala nic jinak, jen bych mu říkala častěji, jak moc ho mám ráda. Jsem vděčná, že jsem se s ním mohla alespoň rozloučit. Když mu máma volala ten večer sanitku a potom hned volala mě, že tátu akorát odvážejí, byla jsem zrovna s dětmi venku kousek od domu našich. Maťulku jsem tam nechala kamarádce a s kočárkem jsem utíkala jak nejrychleji jsem mohla k místu kde stála sanitka. Už odjížděli, ale zabušila jsem na ně a dovolili mi ještě nakouknout dovnitř, pohladit tátu a říct mu, že to bude všechno dobrý, že za ním hned přijedeme. To bylo naposledy, co mě vnímal. V nemocnici ho hned uvedli do umělého spánku. Byly jsme tam u něj s mamkou každý den. Pět dní. Pět dní naděje, která s každým dnem slábla. Když jsem za ním jela poslední den, věděla jsem, že se jedu loučit. A tři hodiny po tom, co jsme odešli, odešel i on.

Ano, zvládám to dobře, nehroutím se, nejsem na prášcích, netopím se v slzách. Alespoň ne většinu dne. Ale cítím v sobě hroznou prázdnotu, jakou jsem ještě nikdy necítila. Jako by mi vevnitř něco zatvrdlo, zatuhlo a mně se špatně dýchá a celé tělo mě pobolívá jako při chřipce. Všichni teď potřebujeme čas, který nás snad alespoň z tohoto vyléčí...

tátovi, rozloučení s tátou

Všechnu svoji bolest a lítost proměňuji v lásku. S láskou tě propouštím, taťko. Strašně mi chybíš.

neděle 28. ledna 2018

Jak už půl roku nespím

Že mám nespavé děti, moc dobře vím. Máťa má doslova spánkovou alergii a vyslovit před ní během dne slova jako "postýlka, spinkat, hají..." znamená zuřivý záchvat vzteku. I ve dvou a půl letech se stále v noci jednou i víckrát vzbudí, vyběhne na chodbu a kříčí, že chce tátu (občas teda i mámu, ale to se spíš přeřekne a hned to opraví na tátu...). Za nic na světě nechce usínat sama a nějaký poobědní spánek zabalila už v necelých dvou letech. S tím vším jsem smířená. Víc starostí mi teď dělá krakenidlo číslo dvě.

spánek dětí, nespavci, miminko, půl roku

pátek 12. ledna 2018

Losos v kaluži... konečně jsem zase něco přečetla

Před Vánocemi zaplavily sociální sítě ódy na dvě knížky. Šlehačková oblaka od TerezyInOslo, kterou jsem zatím nečetla a Losos v kaluži od Markéty Lukáškové, kterou jsem si nakonec taky pořídila. Nalákalo mě to téma smrti a její "trochu jiné pojetí", jak se všude psalo. Původně jsem knížku brala jako vánoční dárek pro někoho z rodiny, který ji nakonec ale nedostal. Ne proto, že bych se do ní tak zamilovala, že jsem ji nemohla dát z ruky, ale spíše proto, že pro starší generaci by byl, podle mě, tento kousek dosti neuchopitelný. Podle recenzí je určena "pro mileniály". Musela jsem si teda vygůglit, kdo to vlastně ten mileniál je, abych zjistila, že já už mileniál nejsem. Takže, je to prosím generace Y neboli lidé narození od roku 1986 do roku 2004. Děti tzv. baby boom generace X. Jsou taky označování jako ti, kteří od svého dětství používají informační komunikační technologie. Já už jsem tedy ta "starší generace", no potěš... Každopádně jsem naštěstí knížce i všem terminologím ze světa sociálních síti rozumněla, takže zase taková bába snad ještě nebudu.

Tahle tenká knížka, kterou jsem i s mateřskými povinostmi přehltla za necelá dva dny (ok, byly Vánoce a muž hodně hlídal), je docela zajímavá, trochu divná, hořkovtipná a především dost čtivá. Seznámíte se v ní s cynickou a věčně negativní, trochu nesympatickou, ale jako literární postavou děsně vtipnou a srandovní dvacetišestiletou Barborou a její babičkou. S tou ji pojí neobyčejně blízký vztah neboť Báru prakticky sama vychovala. Jenže babička onemocní a umře (trošku spoiler, no) a zatímco se Bára s její smrtí hodně po svém vyrovnává, tak babiččin příběh nekončí. Putuje totiž do nebe, které je popsané tak povedeně, že by tomu až člověk tak trochu chtěl věřit. V nebi se setkává se svými blízkými, manželem, rodiči a posílá Báře na zem různá znamení, které jí mají pomoci najít v životě tu správnou cestu.

Po dlouhé době jsem se začetla do knížky a musím říct - bavila mě. Velké plus. Měla jsem na čtení čas! Což teda není zásluha autorky, ale mého muže a Vánoc, ale pro mě to bylo další mega velké plus. Děsně se mi líbila Bářina jedovatá cyničnost, díky které může být čtenářům jako postava sice docela nesympatická, ale ty její postřehy a hlášky byly prostě neuvěřitelně vtipné a ostré a přitom totálně uvěřitelné a reálné. Až jsem se v ní někdy sama viděla, z čehož nemám teda zrovna radost. Naopak babička působila jako děsná sympaťanda, i když sice trošku nereálná, ale člověku se až chtělo uvěřit, že i takto by klidně mohla šedesátiletá paní přemýšlet, mluvit a jednat. Knížka ve mně dokonce vyvolala i nějaké ty emoce, což jsem od ní na začátku tedy vůbec nečekala. Jedna z posledních kapitol, kde se Bářina babička setkává v nebi se svojí vlastní mámou a konečně jí řekne to, na co neměla za života odvahu, je pro mě osobně asi nejsilnější. Jako by si autorka některé myšlenky půjčila z mé hlavy.

"Víš mami." Polkla jsem naprázdno. Sakra, teď nebo nikdy. "Přišla jsem, abychom si spolu ujasnily pár věcí. Zkus mě, prosím, nechat mluvit. Víš, co mě vždycky trápilo? Od doby, co pamatuju? Že jiný maminky svoje děti chválí, a ty mě jen kritizuješ. Že jsem ti nebyla nikdy dost dobrá, protože jsem nedělala v životě věci, které jsi chěla ty, a dělala jsem to, co jsem chtěla já..... "Strašně mě mrzí, že my dvě jsme k sobě nikdy nenašly cestu...."

O to víc mě pak zamrzelo, že ten konec je takový divně nedotažený. Někdo by možná napsal "otevřený", s vidinou pokračování v dalším díle, ale podle mě byl spíš trochu moc narychlo splácnutý. Chybělo mi tam tak takové to "closure", kdy knihu opouštíte s dobrým pocitem, že ten příběh doběhl, vyřešil se, uzavřel se.

Takže, má podle mě smysl do knihy investovat ty trochu přepálené tři stovky? Upřímně, asi ani ne. Je to kniha, kterou si přečtete stejně nejspíš jen jednou a už se k ní nevrátíte, tudíž, dle mého názoru, zbytečný lapač prachu do knihovny. Jestli máte ale možnost si knížku půjčit anebo chcete darovat kamarádce originální a nenáročnou povídku, kterou přelouská jedním dechem (a vy díky tomu taky), jděte do ní.

losos v kaluži, marléta lukášková, recenze, knihy, český autor, mileniálové, téma smrti

pondělí 1. ledna 2018

Hezký nový rok

Docela jsem se na ten "nový rok" těšila. Už den před Silvestrem jsme zrušili vánoční stromek, protože já prostě ráda začínám nový rok čistě, od začátku a ne s relikvií připomínající mi už "loňské" vánoce. Těšila jsem se na něj s vidinou toho, že tento rok hodlám neotěhotnět, neporodit, nenechat se paralyzovat bolavými zády a místo se začít věnovat trochu více sobě. Více cvičit, zdravě jíst, pozitivně myslet, hluboce dýchat. Být míň online, zato víc outdoor. Míň řvát na děti. Jet v létě k moři. Nebo kamkoli, ale prostě někam odjet. Vyčisit si skříně i hlavu. Více psát, ať už na blog nebo do šuplíku. Víc si povídat s mužem. Trávit s dětmi čas pravidelně jednotlivě, protože Maťulka je úžasná bytost, se kterou si ten one-on-one čas užívám čím dál víc a Miky je roztomilý kulíšek, kterého si chci mazlit jak jen to nejdýl půjde.

Jenže pak jsem se v poslední den toho náročného roku 2017 dozvěděla, že jeden z mých nejbližších lidí je hodně nemocný. A ve světle toho najednou všechno to, co jsem napsala, naprosto ztrácí jakýkoli smysl a důležitost. A ten rok pro mě najednou začíná nevesele a já jsem místo pozitivního očekávání najednou plná úzkosti, kterou ani neumím slovy popsat. A upřímně, těšit jsem se na něj nějak přestala, protože se bojím, strašně se bojím, co nám přinese...

Kdybych se uměla modlit a věděla, kam svoje modlitby směřovat, tak to udělám. Takhle alespoň doufám, že to, co si hodně přejeme, se nakonec splní. Tak ať je ten rok 2018 prosím dobrý. Nemusí být úžasný, plný zážitků a kdo ví čeho. Ať je prostě jen dobrý a ať jsme na konci zase všichni spolu, zdraví.

novoroční

Hezký nový rok!

sobota 9. prosince 2017

Moje nezbytnosti pro mimi

S příchodem prvního miminka jsem měla strašnou potřebu pořizovat spoustu věcí. A dost jsem se nechala masírovat různými internetovými diskuzemi i reklamou. Měla jsem pocit, že k tomu, aby u mě mimčo přežilo, potřebuju všechno. Kolik času jsme tehdy s mužem trávili nad výběrem kočárku, autosedačky, ale i takových blbostí jako mantinely do postýlky. Navíc všechny ty serepetičky jako nebesa nad postýlku, dečky, polštářky, válečky na polohování, chrastící hračky, kterých si Máťa skoro nevšimla, protože kolíčky na prádlo a naběračka byli zajímavější. Směju se, jak jsem před příchodem prvního miminka všechno sterilizovala, protože jsem na youtube viděla video jedné (stejně nezkušené) budoucí maminky, že to tak dělá. Takže byly pro Máťu nachystané sterilizované tyčinky do uší, dudlíky, zásuvky, prostě všechno co šlo. Dokonce jsem i první miminkovské oblečky tehdy vyžehlila! Já, která opravdu nic nežehlí. Jak jsem nikdy nikdy nezapomněla zapnout monitor dechu a měla ho rovnou dvakrát, nejen v postýlce, ale i v proutěném košíku.

babybjorn, věci pro miminko, výbavička pro miminko, myhummy, didytai, philips avent