středa 16. května 2018

Jarní gaťata od Leroky

Jestli nějaká "značka" začíná v Maťulčině šatníku převládat, bude to Leroka. Funkční softshellové oblečení už bereme jenom od šikovné paní Lenky, která pod touto značkou šije, ale máme už od ní doma i pár hezkých kousků na parádu z příjemné teplákoviny. Zatím jsem ještě nenašla jinou českou značku, která by měla tak cenově dostupné a tak dobře ušité věcičky, takže tady zůstáváme věrni.

Leroka, home made, czech made, česká tvorba, české softshellky

úterý 17. dubna 2018

Matilda oslavila tři roky

Matilda oslavila tři roky. Je to neuvěřitelný. Z toho malého věčně uřvaného mimina je najednou malá a věčně uřvaná slečna :) Ne, dělám si srandu. Je z ní úžasná slečna. Ta nejkrásnější a nejúžasnější bytost pod sluncem a nejlepší dcera, jakou jsem si mohla přát. Opravdu. I když mě testuje čím dál více, zkouší kam až sahají hranice její svobody a mojí trpělivosti a upřímně, dokáže ke mně být i pěkně krutá. Přes to všechno, nebo právě proto bych na její osobnosti nevyměnila vůbec nic. No... mohla by tedy být trošku přítulnější, ale to já vlastně taky nejsem, takže to po ní ani nemůžu chtít :)

třetí narozeniny, oslava, tři roky, tříleťačka, slavíme, dcera

pondělí 16. dubna 2018

Mikuláš, už devět měsíců je náš!

Neplánovala jsem psát pravidelné každoměsíční reporty, jaké to moje mímo udělalo pokroky. Hlavně taky proto, že by to byly články docela nudné. Moje děti totiž ty pokroky, ať už motorické nebo jiné, dělají opravdu s rozvahou a rozhodně se nepředřou. Kulím oči, když od jiných maminek slyším, že jim v půl roce prcek sedí, v deseti měsících chodí, v roce mluví... S Máťou jsem měla ještě tendence srovnávat a lehce se trápit tím, že u mého dítěte si na každý progres ve vývoji sakra počkám. Když mi tehdy, asi v jejích devíti měsících, řekla doktorka, že Matilda je motoricky na úrovni ani ne šestiměsíčního dítěte, skoro jsem se z toho hroutila, jaké to máme strašně zabržděné dítě. A není ona nějak postižená?? No, není. Postižená jsem z ní akorát tak já. A ejhle, Mikeš je úplně stejného druhu, lenochod jaksepatří a mně je to tentokrát úplně šumák. Že se v devíti měsících ještě pořádně neplazí? Paráda! Pořád je jednodušší hlídat jenom jedno pohyblivé (a v Maťuldině případě extrémně neposedné a hyperaktivní) dítko, a u druhého vědět, že kam ho položím, tam, případně někde poblíž, ho zase najdu. Co se tedy za svých devět a něco měsíců Mikulášek už naučil?

miminko, devět měsíců, život s miminkem

středa 4. dubna 2018

O (ne)spontánnosti

Většinu svého života neumím být moc spontánní. Nejsem taková ta víla, co slyší hudbu a začne tančit. Nebo člověk, co si bez promýšlení koupí jednosměrnou letenku a sbalí kufry (i když - tohle jsme vlastně jednou udělali.... a vrátili se za tři roky :). Nejsem ta, která začne realizovat nápad ještě předtím, než si ho v hlavě pořádně promyslí a setřídí. Upřímně, většinou jsem spíš takový racionální studený čumák. Málokdy se taky cítím úplně uvolněná a sama sebou, aniž bych měla pocit, že hraju nějakou roli. Možná jsem ale celý život jen zbytečně úzkostná.

Nedávno jsem si zašla na doporučení kamarádky na kineziologii. Když mi tuhle metodu zmínila, myslela jsem, že myslí canisterapii a namítla jsem, že psů mám kolem sebe přece dost. No, se psama to nic společného nemělo, ale doteď si nedokážu v hlavě utříbit, jaký to na mě zanechalo dojem. Upřímně, moje mysl na tyhle ezo věci prostě asi není dostatečně otevřená. Však víte, jaký problém mi dělalo probudit v sobě před porodem primitiva (článek TADY). Abych to vysvětlila, na kineziologii jsem šla řešit svoji nespavost, která mě tak dlouho trápí. Paní se však dopracovala k tomu, že problém bude někde hluboko ve mně, a že emoce, která mi brání každou noc spát, je strach z toho, že nejsem dostatečně dobrá. V tomto bych s ní ještě souhlasila, moje sebevědomí je opravdu poměrně nízké. Ale ve chvíli, kdy mi začala jezdit po zádech magnetkem ve tvaru sluníčka, který si vzala z ledničky, moje důvěra v tuto techniku opět pohasla, jako kdyby na mě někdo vylil kýbl studené vody. Zanechalo to ve mě podobný dojem, jako když mě těsně po porodu vzal tchán k "indiánovi" bydlícímu v unimobuňce v zahrádkářské kolonii, který mi v pyramidě stlučené ze starých kovových trubek "tahal" bolest ze zablokovaných zad. I tomu jsem tehdy řekla, že "jo, asi to pomohlo, asi se cítím trošku líp" a odbelhala jsem se do auta úplně stejně, jako jsem se od něj předtím přibelhala. Nebo paní na kraniosakrální masáži, která mi před porodem "připravovala porodní cesty" a odstraňovala strach z porodu tím, že na mě na půl hodiny položila ruce a mlčela. Já se opravdu snažím mít mysl otevřenou a hledat různé cesty a různé směry, ale buď jsem opravdu extrémně zabedněná nebo...?

Přesto mám pocit, že s dětmi se mi spontánnost do života nějak sama vlívá. Najednou mi už vůbec nevadí začít s Máťou zpívat v autobusu holku moodrokou nebo obejmout kamarádku na ulici, když cítím, že to potřebuje. Nebo někoho jen tak pochválit, pohladit či projevit vděčnost. Taky se čím dál častěji dojímám. Nad tím, jak jsou děti čisté a dokonalé bytosti. Nad starými manželskými páry, co se i v osmdesáti drží za ruce. Nad tím, jak se po téhle hnusné nekonečné zimě zase probouzí příroda... Nad tím, jak božsky chutná rozpečenej hermelín s brusinkama. Tak tohle mi vehnalo do očí slzy vděčnosti naposledy. Inu, asi je se mnou něco fakt špatně...

Každopádně, nejspíš opravdu nikdy nebudu ta holka, co je první na parketě a pravděpodobně nebudu ani ta poslední, protože vlastně neumím tančit, takže budu logicky ta, která bude posedávat na baru (a zírat). Jestli jsem ale takových osmdesát procent svého života docela velká konzerva, občas se projeví i těch zbylých dvacet procent a já udělám něco, co by ode mě nikdo nečekal. Co bych od sebe ani já nikdy nečekala! A ten nával spontánnosti je najednou tak silný, že tomu prostě není úniku. Jinak bych teď asi neměla na ruce svoji první (a poslední!) kérku, že. Tahle myšlenka přišla jako blesk z čistého nebe a byla neodbytná. Najednou jsem měla strašnou potřebu mít vzpomínku na jednoho z mých nejbližších a nejmilejších lidí navždy na očích, vyrytou pod kůží. Abych nikdy nezapomněla. Abych si pokaždé, když to uvidím, vzpomněla, co pro mě znamenal. Chtěla jsem, aby ten obrázek v místě, na které vidím při řízení auta, protože můj táta a auta k sobě patřili celý jeho život. Aby to byl můj talisman na cestách.

první tetování, vzpomínka, tetování na památku, spontánnost, jak být spontánní

Přiznávám, je to větší než jsem původně zamýšlela! Chtěla jsem malé autíčko a mám tam zeměkouli, jak prohlásil můj muž. (Mimochodem, můj velmi překvapený, ale úžasný, muž, který o tomto nápadu vůbec netušil, a když jsem před ním bojácně vyhrnula rukáv, tak si za prvé nejdřív oddechl, protože soudě podle mého provinilého výrazu předpokládal, že mu chci oznámit, že jsem nabourala auto, a za druhé, prohlásil, že by mě měl rád stejně i kdyby mi vyrostla třetí ruka a čtyři brady, takže tetování, ač toho není vůbec žádný fanda, nic nezmění, ufff!). Ale trošku uznávám, že to bylo asi jedno z těch zatmění v mozku, které vás párkrát za život potkají, když jsem té milé, šikovné tatérce řekla "jo, jdem do toho". Pořád se mi stává, i několikrát za den, že se zadívám na svoji ruku a nechápu komu patří. Vtipné je, taťka by si určitě klepal na čelo, že jsem se úplně pomátla. Asi opravdu trochu blázním. Tenhle rok je prostě divnej. Najednou nemám tátu. Víc jak půl roku nespím. Mám pocit, že zima trvá snad sto let a já už se nikdy neohřeju. Mám dvě děti! Hrabe mi z mateřské. Takže tetování? Kapka v moři. Spontánnosti zdar!

P.S. A raději nechtějte vidět toho orla, co mám na zádech...!

P.P.S. Mami neboj, orel tam není, zase takový magor nejsem :)

A co spontánního a nečekaného jste za život provedli vy?

úterý 20. března 2018

Den hydry level deset

Říkám tomu den hydry. Den, kdy se vůbec nepoznávám, kdy ze mě všechno zlo a špína vychrlí ven jako láva z aktivní sopky. Takový den hydry byl včera a díkybohu je za mnou. Den hydry začal vlastně celkem dlouho sekvencí několika příšerných nocí, kdy se Mikeš budil tak často, že mi to stejně nebudete věřit. Poslední noc vyvrcholila vstáváním každých deset, patnáct minut, kdy jsme se u toho řvoucího tvorečka s mužem střídali, houpali, nosili, kojili (teda, jenom já, ale i to jsem muži dokázala v tom zoufalství vyčíst), nadávali a ke konci i brečeli. Teda já. Nejvíc po tom, co jsem to při přebíhání z jednoho pokoje do druhého (Mikeš totiž samozřejmě vzbudil i Matildu) naprala hlavou v plné rychlosti do zavřených dveří. V naprosté tmě se mi zatemnilo ještě víc a ta boule mě bolí do teď.

Den hydry tedy začal plíživě. Rozlámané ráno po ultra náročné noci, v sobě dvojité kafe, odvážím Matildu do Provázku (hlídací skupinky). Alespoň, že dopoledne budu mít jen jedno dítě, utěšuju se. A jedno dítě, žádné dítě, že jo? Akorát že to neplatí, když je to jedno dítě úplně rozhrkané, protože v noci nespalo (zuby, rýma, bříško, totální averze ke spaní a nevím co ještě...) a stále pobrekává. Jeden světlý bod - donutilo mě to alespoň k tomu se konečně naučit hodit si Mikyho v nosítku na záda, abych mohla doma něco udělat. Radosti z maličkostí, že.

V poledne jedu pro Máťu. Oběd jsem uvařit nezvládla, takže beru krabičky, že se zastavíme do místní nové zdravé restaurace a vezmeme si něco domů. Beru jídlo, ale u pokladny dostává Matilda hysterák, že chce dortík. Dortík za lidových devadesát kaček. Vymlouvám jí to, přemlouvám a nakonec slibuju, že se teda po cestě ještě stavíme pro jiný dortík do cukrárny. V cukrárně ji nechávám vybrat dortík jaký chce. Už je mi celkem fuk, že se napere cukrem.

U oběda následuje únavná diskuze, že "Ne, Maťulko, dortík bude, až po obědě. Ne nedám ti teď marťánka, ani gumovýho medvídka. Ne, nemáme čokoládu. Dortík, až po jídle... Sněz to, sakra!" Ještě se jakžtakž držím. Do toho z houpátka pobrekává přetažený a unavený Mikeš.

Najednou ticho. Podívám se a Mikeš to v houpátku zalomil! Hm, boží, ještě není ani jedna a jestli si dá svoji standardní dvacetiminutovku, tak nehrozí, že vydrží až do sedmi večer. Tudíž budu muset znova před čtvrtou uspávat. Dopr...

Jak jsem řekla, tak se stalo. Mikeš se po 25 minutách probouzí v postýlce, kam jsem ho přenesla a ne, nemá dobrou náladu.

Hrajeme si v obýváku, já doslova přežívám, protože na mě padá fakt děsná únava. Kafe, zelený ječmen, chlorofyl... padá to na mě stejně. Po třetí hodině odpoledne chci jít uspat Mikyho. Matilda chce ale uspávat se mnou. "Dobře, můžeš, ale musíš být potichoučku." Slibuje, že bude. Dávám Mikeše do nosítka a snažím se ho uhoupat na balóně. Matilda kolem něho šaškuje, rozesmívá ho, otravuje. Začínám vybuchovat. Beru lišáka, narvu ho do kombinézy a jdu ho uspávat do kočárku na terasu. Matilda buší do skla. Rupají mi nervy, vyběhnu na ni a seřvu ji na tři doby. Křičím, máchám rukama, vyhrožuju. Do toho venku za sklem vříská Miky, který ani za nic nevypadá, že by se chystal usnout. Zkouším to dalších 20 minut, drndám, vidím rudě, Miky řve. Já řvu. Vzdávám to, prudce ho vytahuju z kočárku, nadávám a pokládám ho v pokoji zpět na zem. Oba brečí. Všichni tři brečíme. Ve čtvrt na pět volám muži, ať okamžitě dojede, nebo...! Nevím co, nechci to ani vyslovit. Nechám obě řvoucí děti v pokoji, oblíknu se do tepláků, bundy, čepice a šály a sedím sama na schodech v předsíni. V obýváku je řev. V okamžiku, kdy muž odemkne, beru beze slova psy, nakládám je do auta a rychlostí hodně přes limit odjíždím pryč.

Dvě hodiny terapie zimou a lesem moc pomohly. Nepotkala jsem ani živáčka, všude ticho, slyšet je jen funění čoklů, jak jim hážu klacky. Dojdeme po lesní cestě k hájence a zpátky a já se cítím o moc líp. Po cestě domů koupím pizzu a najednou je mi fakt líto, jak jsem se chovala. Jako ta nejhorší hydra. Se slovníkem dlaždiče.

Včerejší den byl totálně v rozporu s předchozím článkem. I takové dny ale mám. Nemyslete si, že je to tu teď jen zenové. Jsou dny, kdy jsem od dětí odpojená tak, že už to víc ani nejde. Kdy na ně křičím slova tak škaredá, že se vůbec nepoznávám. Kdy, přestože je miluji nade vše, je najednou vůbec nemám ráda. Uf. Ještě, že se z těhle hnusných hlubin umím dostat rychle zpátky na světlo a být zase maminkou a ne hydrou.

tři roky, máma a dcera, miminko, náročné dítě

pondělí 12. března 2018

Jak se krakenidlo na parťáka proměnilo

Jak už jsem jednou psala, tak mít možnost rodit dvouleťáky, chtěla bych ji aspoň pět! A pořád si to myslím. Ač je Mikulášek naprosto dokonalé miminko, které se skoro celý den směje a je v pohodě, tak v noci se mění na malého upíra, jehož jediným cílem je nenechat nás vyspat. Ale o tom zase jindy. O kom chci totiž napsat dnes, a kdo je teď prostě v tom nejúžasnějším věku, je krakenidlo číslo jedna, moje nejmilovanější holčička. Kdyby šel zastavit čas, udělám to teď! Z malé uvztekané hysterky se totiž vyklubala tak úžasná, miloučká, zvídavá a vtipná parťačka, že to ani neumím popsat. Celé dny na ni zírám s úžasem, jak něco tak dokonalého mohlo vzejít ze mě.

tři roky, dcera, miminko, náročné dítě

středa 21. února 2018

Girls talk: O čistě ženských záležitostech

Jestli jste chlap, tak kšákšá. Z tohoto článku vás vyháním. Tohle je teď na chvilku čistě ženské území, protože budeme mluvit o čem? No přece o cyklu, menstruaci, antikoncepci. Takže chlapi, radši běžte sledovat olympiádu :) I když, mně vlastně tohle téma ani nijak intimní nepřijde. Ne potom, co v televizi běží jedna reklama na vložky za druhou a v čekárnách na gyndě na vás všude koukají reklamy na hormonální antikoncepci.

menstruace, hormonální antikoncepce, menstruační kalíšek, ovulace
Zdroj Pinterest