S krakeňátky v karanténě

Tenhle článek si tak nějak píšu hlavně pro sebe. Chci se k němu s odstupem času vrátit a uvědomit si, jaké to vlastě bylo, ocitnout se úplně neplánovaně, na víc jak dva měsíce, s dětmi doma v izolaci. Svět se nám už skoro vrátil do normálu a já tuším, že tahle zvláštní zkušenost mi možná ze vzpomínek postupně vyšumí, což bych opravdu nechtěla.

Pro mě osobně totiž karanténa nebyla vůbec zlá. Mateřská dovolená je svým způsobem karanténou sama o sobě, takže jsem si na lehký social distancing za těch více jak pět let už docela zvykla a tohle mě vlastně nerozhodilo. Ale tahle situace s sebou přinesla samozřejmě i spoustu nového, pro nás doma převážně pozitivního. Tohle můžu říct samozřejmě jen proto, že mám to velké štěstí, že nejsem majitelkou žádého malého byznysu, který se mi zhroutil pod rukama a mám muže, který dělá v IT, takže jeho práce se krize taky nějak výrazně nedotkla. Mně práce tedy ubylo hodně, jelikož firma nasadila šetřící opatření a já jako externista spadla ze svých příjemných čtyřiceti hodin měsíčně na dvacet i méně. Ale vzhledem k tomu, že jsem stále oficiálně na rodičáku, a tomu, že jsem se bez jakékoli možnosti hlídání (babičky se nám izolovaly) musela najednou non stop starat o dvě malé děti, tak mi tohle zkrácení přišlo úplně vhod.

Co nám konkrétně tedy karanténa dala?

Tátu doma

Muž, který se roky vyhýbal home officování s tím, že děti ho prý pracovat nenechají, nemá tady tak dobré podmínky jak v kanclu a bla bla bla... najednou zjistil, že to jde. Že to jde úplně v pohodě, a že se mu to vlastně líbí. Díky tomu, že jeden pokoj nám slouží jako "pracovna" (do doby, než se děti jednou rozhodnou rozdělit), má svůj klídek, kam si ráno zaleze, v poledne se snese dolů za námi k obědu a pak v práci pokračuje. Odpoledne skončí a hned si může hrát s dětmi. Mezitím mu tam děti sice občas vletěly jako dvě střely, vyžadovaly pustit písničku do sluchátek, vytisknout omalovánku nebo si zabušit do klávesnice, ale rychle se naučily respektovat to, že táta pracuje a nesmí být moc rušen. A já mu tam jako vzorná manželka po nich posílala dvakrát denně svačinku a starala se, aby se nepředřel. S úderem čtvrté jsem ho lehkým nátlakem přiměla, aby to zapíchl, strčila mu obě děti, již kompletně vybavené na hřiště, a měla chvíli vytoužený voraz. Kéž by tohle zůstalo i do budoucna, táta na HO je prostě boží.

Extra playtime

První týden či dva byl těžký, to přiznávám. Děti byly totálně neschopé se samostatně zabavit, já se neustále snažila něco udělat do práce, odpovídat na maily a do toho řešila jejich spory o hračky. Bylo to únavné, demotivující a já byla téměř permanentně vytočená. Spílala jsem v duchu všem babičkám a tetičkám, že nemůžou hlídat, štval mě muž trůnící si v klidu ve svém pokoji se sluchátkami na uších, kterého se naše dění dole netýkalo. A pak jsem to všechno tak nějak pustila. Práce ubylo, protože z mé pozice nebylo potřeba moc věcí řešit a děti mi stejně tu možnost nedaly. Přestala jsem se tím trápit a začala si naopak společný čas užívat. Vyrobila jsem dětem na nástěnku denní režim, aby naše dny neplynuly v úplném chaosu a měly nějaký řád. Najednou mi přestalo vadit, že mě nenechají sedět v kuse ani deset minut u počítače a začala jsem si tu jejich hlasitou přítomnost naopak užívat. Chodili jsme ven jak často to šlo, trávili čas na zahradě a děti začaly být doma víc a víc samostatné a nevyžadovaly moji asistenci u každé hry. Samozřejmě se rvou úplně stejně často, jako si hezky hrají, ale o tom ty sourozenecké vztahy prostě jsou. Bitka a láska. Tulení, facka. On mě pokousal, ona mě bouchla, pusa, rána pěstí... Snažím se do jejich sporů zasahovat co nejmíň a zařvu až ve chvíli, kdy to začíná pro jednu stranu vypadat nebezpečně.

Propojení

Ano, po těch víc jak dvou měsících intenzivního bytí doma jsem se s těmi malými smraďochy cítila opravdu silně propojená. Až tak, že ráno, když vstávám o hodinu dřív než oni, tak se na ně těším, jak budou zase k sežraní, až se celý rozespalí a pomačkaní vykulí z postele. Večer je při uspávání oba tulím a mazlíme se víc než jindy. I naše nekontaktní Matilda mě kolikrát chytne za ruku a pošeptá mi, že mě má ráda (jo, ale taky mi občas řekne, že smrdím, že mám velké měkké břicho nebo proč nemám tak hezké vlasy jako teta Alča...). Je to zvláštní, ale přijde mi to najednou všechno takové intenzivnější. To, jak mi rostou před očima, jak se ve všem strašně rychle posouvají a mění. Vždyť Mikeš už mluví ve větách a vede s Máťou neskutečně vtipné dialogy. Matilda je sice schopná ho zmlátit do kuličky, ale taky ho umí kompletně převlíknout, dát ho vyčůrat i utřít mu zadek :) Denodenně na ně koukám, jak úžasní tihle malí človíčci jsou, jak jsou vtipní, chytří a ... hlasití :) Několikrát za den mě napadá otázka jestli jsou opravdu skuteční? Opravdu tu jsou? Jsou fakt moji? Moji! Na tyhle pocity předtím rozhodně nebylo tolik času jako v době izolace a já si tohle prozření maximálně užívám i teď. Ale nebojte, taky mě vysírají... často a hodně! :)

Chuť minimalizovat

Zase jsem v sobě probudila minimalistu, který nesnáší, když má kolem sebe moc věcí. Postupně jsem se v prvních týdnech karantény vrhla na vyklízení všech kuchyňskýcj šuplíků a skříněk, pak se přemístila na koupelnu, lékarničku a skříně s oblečením. Neuvěřitelně mě to uklidňovalo. Každý týden jsem do kontejnerů dovlekla několik pytlů oblečení, hraček a věcí, které nepoužívám, a s každým odneseným pytlem mi bylo líp. Teď se jen naučit to všechno zase nenahromadit zpět, protože se opět začíná objevovat pocit, že doprčic nemám vůbec nic na sebe...

Cvičení

Logicky, spotřeba čokolády rostla úměrně s časem stráveným doma. Kolikrát než abych na ty krakeňata zase zaječela, tak jsem si raději nacpala čtvereček do pusy. Nakonec nezbývalo nic jiného, než najet zase na nějaký pravidelný hejbací režim. A protože přes den jsem schopná cvičení neustále odkládat, až do chvíle, kdy už je moc pozdě večer, nezbylo mi nic jiného než se vyhecovat na ranní cvičení. Takže budíček 5:40, v šest na značkách, ušlapu si ranních 5km na orbitrecu a u toho poslechnu nějaký podcast a pak šup s karimatkou na zahradu, kde dám další půl hoďku jakéhosi pseudo jógo posilování. Úplně nejlepší jsou ty rána, když celý dům ještě spí a děti přicupitají až když už mám odcvičeno a jen tak sedím na zemi a koukám do zahrady. I kdyby byl celý zbytek dne naprd, tak tohle ráno mi nastartuje pokaždé skvělou náladu.

A co negativního mi karanténa přinesla?

Rozhodně zbytečně hodně času stráveného prokrastinací na sociálních sítích. Najednou jsem se přistihovala, jak beru mobil do ruky několikrát za hodinu, sjíždím věci, které mě vlastně vůbec nezajímají a neustále se tímhle vytrhávám z přítomného momentu. Makám na tom, sociální sítě jsem smazala z mobilu a snažím se tam teď chodit opravdu minimálně a hlavně vždy s nějakým cílem.

Lenivost, která přišla po prvních týdnech uklízecí a třídící euforie. Velké plány najet na ukrutný sebevzdělávací režim, poslouchat denně webináře a číst rozvojové knížky, se postupně nějak rozplynul. Často jsem měla i pocit, že jsem v jakési vakuu, kde se nedokážu ani chvilku soustředit na jednu věc, nic mě nebaví a neustále myšlenkami někam odbíhám. Takže ne, nenatrénovala jsem ani kontingenční tabulky, ani psaní všemi deseti a na stole mi leží asi pět rozečtených knížek, kterými se pořád ještě nějak nemůžu prokousat.

Teď nás ale čeká léto a já se na něj opravdu těším. Poslední léto na rodičáku. Poslední léto, kdy nemusím řešit, kolik mi zbývá dovolené. Asi poslední léto, kdy budu jen a jen máma a nebudou mi život komplikovat žádné velké pracovní závazky a termíny. Na to, jaké změny potom přinese podzim, jsem opravdu zvědavá...

Tohle je zřejmě jeden z posledních, možná vlastně ten úplně poslední článek tady na blogu. Blog byl pro mě víc jak pět let velkým koníčkem, skvělým zpestřením mateřské a možností vypsat se ze svých splínů, sdílet ty nejsmutnější i nejkrásnější chvíle. Je pro mě sbírkou příběhů, které bych často nevymyslela, i kdybych chtěla. V nejlepším se má přece přestat. A mně je teď s krakeňátky úplně nejlíp, co kdy bylo. Jsou z nich skvělí parťáci, kteří jak rostou, tak mám pocit, že mám čím dál menší právo o nich takhle veřejně psát. Navíc vlastně není o moc čem, pokud bych nepsala pořád jen o tom, jak skvělí a úžasní jsou. Pryč jsou uřvaná miminka, probdělé noci a dny strávené houpáním kočárku... Kdyby šel čas zakonzervovat, udělala bych to právě teď, protože tenhle věk je prostě D O K O N A L Ý.

Mám pocit, že blog má buď bavit nebo inspirovat a já nemůžu nabídnout ani jedno z toho. Nevylučuju ale, že můj návrat do plně pracovního režimu bude jednou stejně krkolomný jako moje začátky mateřství a já budu mít zase potřebu se z toho vypsat. Zatím se mějte krásně, užijte si léto a třeba někdy navi...:)

Fotky od nejšikovnější Helena Bortlíčková Photography

Mé tři největší těhotensko-mateřské trapasy

V poslední době mám kolem sebe spoustu mladých holek a kolegyněk, které teprve jednou zjistí, jaké je to být mámou, ale zato se už teď zvědavě ptají na různé těhotenské a mateřské perličky. Občas ven něco pustím, ale zase je nechci úplně odradit, že jo. Ale když jednou padla otázka, co se mi všechno v souvislosti s těhotenstvím nebo malým miminkem nečekaného stalo, hned jsem si vzpomněla na tyhle tři naprosto reálné příběhy...
No a místo toho, abych strčila hlavu do písku a dělala, že tohle se prostě nikdy nestalo, tak vám je tu teď úplně na férovku vybalím.

Trapas číslo jedna - jak jsem to nevydržela

To jsem takhle někdy těsně před porodem Mikyho vyrazila na jeden bazárek v centru města. Kolem malé kavárny měly maminky rozložené provizorní stánečky a štendry s dětskými hadříky, hračkami a podobně. Byl tam docela mumraj, naštěstí skoro samé ženské. Já jsem procházela stánky a cítila, že budu muset brzy utíkat na záchod. Močák už jsem měla v tu dobu díky velkému břichu splácnutý na palačinku, takže se mi stačilo podívat na skleničku vody a musela jsem běžet. Nalít do sebe předtím půl litr kofoly tudíž asi nebyl úplně dobrý nápad. Návštěvu záchodu jsem oddalovala jak to šlo, když se mi z ničeho nic Mikeš v břiše zamlel a pořádně mě přitom nakopnul přímo do místa, kde se nacházel můj splácnutý močový měchýř...

A bylo to. Na těhotenských světle modrých džínách se mi okamžitě rozlil tmavě modrý flek až ke kolenům. Žádné decentní ucvrknutí, ale plná nálož. V tu chvíli jsem v totální panice strhla z prvního štendru cosi visícího na věšáku, houkla na paní, že si to jdu zkusit dolů na záchod a prchala dovnitř kavárny. Tam jsem pak tedy zjistila, že to, co jsem si šla "zkusit", byla dětská zavinovačka, takže paní byla myslím trošku v šoku. No, já rozhodně víc. Když jsem dole viděla tu hrůzu v zrcadle, nenapadlo mě v tu chvíli nic jiného, než pustit vodu a kompletně celé kalhoty si ještě víc zacákat, takže jsem byla nakonec úplně durch. Pak jsem se vztyčenou hlavou vylezla ze záchodů a servírce, která na mě nechápavě koukala, jsem oznámila, ať si ty kohoutky laskavě opraví, protože mě to celou ohodilo. A potom už jsem jen stylem "hlavně nenápadně" prchala k autu, které jsem měla naštěstí zaparkované o dvě ulice vedle.

Trapas číslo dvě - nalitá matka

To jsem takhle někdy osmém měsíci, už s pořádným bubnem a dvouletou Matildou, vyrazila do parku za kamarádkou, která tam má kavárnu. Vedle parku je právnická fakulta, takže okolí je plné posedávajících studentíků s kafem v ruce. Na zádech jsem měla velký batoh, na sobě neforemný hnědý oversize kabát, jelikož to byla poslední věc, kterou jsem v tu dobu ještě zapnula přes břicho a za ruku jsem držela ťapající Máťu, která neustále o něco zakopávala. Přecházely jsme zrovna silnici, když sebou Matilda opět liskla. Já jsem se k ní rychle sehnula, abych jí pomohla uprostřed silnice vstát, ale jak jsem měla batoh přehozený jen přes jedno ramene, tak mi sklouznul až na zem...

Jak jsem tak sbírala brečící Máťu a batoh, uviděla mě z chodníku nějaká důchodkyně a začala strašně nahlas křičet: Pane bože, podívejte se na ni, vždyť ona je úplně vožralá, že ani nemůže chodit, panebože chudák to děcko, to snad není možný toto, zavolejte někdo policajty!! Automaticky jsem se kolem sebe rozhlédla, kde že je ta ožralá matka a teprve pak jsem si všimla, že paní ukazuje na mě. Vykolejilo mě to tak, že jsem ani nebyla schopná nic odpovědět, jen jsem nás rychle posbírala a za zvídavých pohledů všech kolem stojících studentíků a křiku báby prchala pryč. A musím se přiznat, že jsem si na malinkou chvilku skoro nebyla jistá, jestli fakt nejsem tak trošku našrot. Ne, nebyla :)

Trapas číslo tři - nečekaná setkání

Matilda byla ve školce a já jí ráno svatosvatě přísahala, že ji vyzvednu přesně ve tři. Ač měla v tu dobu jen tři roky, věděla přesně jak si zjistit, jestli už jsou tři odpoledne. Jenže Miky se neplánovaně vzbudil po odpoledním spánku pozdě a nestíhali jsme. Snažím se ho tedy rychle přebalit, jenže v plíně je nálož jako od slona a on sebou na přebalováku mrská a háže jako ryba na suchu. Odstrkuje mě, kope, prostě nechce ležet na zádech a nechal mě udělat to, co je potřeba. Už fakt nestíháme, vím, že dorazím pozdě a Máťa bude fňukat, jenže Miky řve a nechce se nechat narvat do čisté plíny...

Jsem totálně vyšťavená, mám za sebou několik probdělých nocí, kdy se Miky budil průměrně dvanáctkrát za noc. Pod mi očima mi visí kruhy jako kola od traktoru, moje pozornost je nulová a dokážu se soustředit jen na ty nejnutnější věci. Prostě autopilot. Jsem vůbec ráda, že na sebe hodím nějakou mikinu, a že mám na nohách stejné boty. Utíkám do školky, před sebou tlačím kočár a zrovna mi jede trolejbus. Ok, jednu zastávku se teda svezeme. Nastoupíme a hned si všimnu, že v trolejbusu něco smrdí. Fuj, to mhd je čím dál horší! Ve dveřích se nečekaně potkávám se spolužákem ze základky, vedle kterého jsem seděla v deváté třídě, a který se mi tehdy tak trochu líbil. PROČ?!, fňukám v duchu, proč mě musí lidi, kteří mě patnáct let neviděli, potkat zrovna v tomhle stavu, v těhle teplácích, s těmahle kruhama pod očima... a co to tu sakra pořád tak smrdí?? Chvíli si povídáme a já stejně pořád zkoumám, odkud ten smrad jde. Že by to byl on??

Pak už s Mikym vystupujeme, já mrknu na hodinky, jak moc pozdě jdeme, a ztuhnu. Přes celej ciferník je mázlá jedna velká hnědá smradlavá šmouha...
Ponaučení? Když přebalujete nespolupracující mimino, sundejte si předtím hodinky. A možná se pak pro jistotu i osprchujte.

Mít děti je radost, pořád vám to říkám! :)

Jak jsem se na chvíli ocitla mezi dospělými... EVOLVE! Summit 2018

"Umět se vecpat" je skill, který se v životě často hodí. Zvlášť těm, kteří nic moc neumí, v ničem nevynikají a těžko je tedy někdo někam jen tak pozve. Já tuhle dovednost naštěstí mám, i když ji asi do životopisu uvádět raději nebudu. Tato velmi užitečná a praktická dovednost mě nedávno dostala na jednu parádní akci, o níž bych si jinak mohla nechat tak akorát zdát. EVOLVE! Summit je totiž asi největší a rozhodně naprosto jedinečná konference, určená pro lidi z HR, recruitmentu a podobných oborů, ve střední Evropě. Lístek na tuto prestižní akci stojí zhruba dva moje rodičáky. Ve formě řečníků i návštěvníků se tam scházejí špičky z oboru od nás i ze zahraničí. Tudíž jde logicky o místo, kam se matka na mateřské, co za sebou nemá žádnou štědrou firmu, která by ji zasponzorovala, jen stěží dostane.

Zpátky do práce?

Doma na mateřské jsem už asi třicet osm let. No dobře, ve skutečnosti o něco míň, ale někdy mám pocit, že je to stokrát víc, protože už si ten pracovní život pomalu ani nepamatuju. Mezi Máťou a Mikym jsem měla asi roční externí spolupráci s jednou IT firmičkou, což byl takový balzám na moje ego. Jednou týdně se oblíknout do něčeho neupatlaného, vzít si noťas a jet mezi samé chlapy do kanclu. Po večerech místo zírání do mobilu vymýšlet nějakou firemní strategii. To bylo období, kdy jsem měla zase pocit, že se mi rozhýbávají mozkový závity, a že mě někdo ocení i za něco jiného než hezky nakreslenou perníkovou chaloupku. A zjišťuju, že něco takového bych asi už zase nutně potřebovala.

Střípky z léta

Kamarádky se mě ptají, proč už jsem tak dlouho nic nenapsala. No proč? Protože bylo vedro! Ale ne, tak jednoduché to úplně není. Je fakt, že tohle rozpálené léto a nonstop péče o dvě krakenidla mi moc energie navíc rozhodně nenechávali a je taky fakt, že jsem strašně zlenivěla. Respektive, ta péče o děti, domácnost a neustálý nedostatek spánku mě prostě přepnuli na totálně úsporný režim, kde se jakákoli aktivita, která není nutná k přežití, odkládá. A tak k tomu přišel i chudák blog...

Mikulášek má rok

Mikeškova narozeninová oslava nedopadla úplně podle plánu. Protože je narozený na začátku července, kdy rodina mého bráchy odjíždí pravidelně pryč, bylo jasné, že budou na oslavě chybět. Nakonec chyběla i rodina mužovi sestry a tím pádem taky všichni sestřenky a bratránci, na které se Matilda tak těšila. Matilda totiž pár dní před plánovanou oslavu dostala z ničeho nic vysoké horečky, které trvaly několik dní, takže jsme děti raději nezvali, aby od ní náhodou nechytili nějakého bacila. Nakonec jsme se tedy sešly alespoň v malém počtu nás dospělých, tedy dvou babiček, jednoho dědy a tety, abychom toho našeho šmudlu trošku oslavili.

Matilda asi hodinu před příchodem hostů zvládla rychlou návštěvu dětské pohotovosti. Spadla z gauče a vzala to o konferenční stolek a já si byla jistá, že to bude na šití. Naštěstí nebylo...

Tělo, tělo, zpevnit by to chtělo...

Dneska to bude naprosto povrchně a přímočaře o těle. Duši si dáme zase někdy příště. A ne o tělech krakeňátek, ale o tom mém, dosti opotřebovaném. Nadešel totiž čas začít se zase starat nejen o tu drobotinu kolem mě, ale taky o sebe. A ne "tak trochu", ale pořádně. Nejdříve, abych to nějak uvedla a taky trošku odpálkovala všechny rejpalky, které si budou myslet, jak jsem děsně povrchní a marnivá, musím svému tělu poděkovat. Tělo, jsi úžasné! Vyrobilo jsi, odnosilo, vyslalo na svět a odkojilo dvě nejkrásnější bytosti na světě. Do teď ses z té makačky, co kolem toho všeho probíhala, nezhroutilo, nesesypalo ani nepodělalo. Funguješ stále celkem obstojně, přestože jsem tě zhruba do pětadvaceti ládovala všemi cukry a nezdravosti světa, moc s tebou necvičila, krmila tě nej(h)různějšíma práškama a nechala tě dejchat kouř z cigaret, kteří kolem tebe hulili jiní. Přestože na tebe často nadávám, říkám o tobě nepěkný věci a pomlouvám tě, tak věř, že tě mám ráda. A po zbytek života se ti budu pokoušet kompenzovat ty kopance, co jsem ti uštědřila, budu tě v rámci možností hýčkat a dělat všechno pro to, abysme se spolu cítili dobře, jo?

Už víc jak tři roky řidičkou

Dneska jsou to přesně dva roky, co jsem napsala článek o tom, jak jsem se zbavila strachu z řízení auta (článek TADY). A to znamená, že už tři roky aktivně řídím SVOJE auto. Neuvěřitelné. Před pár lety naprosté sci-fi a dnes každodenní realita. Jak se moje řidičské schopnosti a vše kolem nich vyvinuly od posledního článku dál?

Matilda oslavila tři roky

Matilda oslavila tři roky. Je to neuvěřitelný. Z toho malého věčně uřvaného mimina je najednou malá a věčně uřvaná slečna :) Ne, dělám si srandu. Je z ní úžasná slečna. Ta nejkrásnější a nejúžasnější bytost pod sluncem a nejlepší dcera, jakou jsem si mohla přát. Opravdu. I když mě testuje čím dál více, zkouší kam až sahají hranice její svobody a mojí trpělivosti a upřímně, dokáže ke mně být i pěkně krutá. Přes to všechno, nebo právě proto bych na její osobnosti nevyměnila vůbec nic. No... mohla by tedy být trošku přítulnější, ale to já vlastně taky nejsem, takže to po ní ani nemůžu chtít :)

Mikuláš, už devět měsíců je náš!

Neplánovala jsem psát pravidelné každoměsíční reporty, jaké to moje mímo udělalo pokroky. Hlavně taky proto, že by to byly články docela nudné. Moje děti totiž ty pokroky, ať už motorické nebo jiné, dělají opravdu s rozvahou a rozhodně se nepředřou. Kulím oči, když od jiných maminek slyším, že jim v půl roce prcek sedí, v deseti měsících chodí, v roce mluví... S Máťou jsem měla ještě tendence srovnávat a lehce se trápit tím, že u mého dítěte si na každý progres ve vývoji sakra počkám. Když mi tehdy, asi v jejích devíti měsících, řekla doktorka, že Matilda je motoricky na úrovni ani ne šestiměsíčního dítěte, skoro jsem se z toho hroutila, jaké to máme strašně zabržděné dítě. A není ona nějak postižená?? No, není. Postižená jsem z ní akorát tak já. A ejhle, Mikeš je úplně stejného druhu, lenochod jaksepatří a mně je to tentokrát úplně šumák. Že se v devíti měsících ještě pořádně neplazí? Paráda! Pořád je jednodušší hlídat jenom jedno pohyblivé (a v Maťuldině případě extrémně neposedné a hyperaktivní) dítko, a u druhého vědět, že kam ho položím, tam, případně někde poblíž, ho zase najdu. Co se tedy za svých devět a něco měsíců Mikulášek už naučil?

O (ne)spontánnosti

Většinu svého života neumím být moc spontánní. Nejsem taková ta víla, co slyší hudbu a začne tančit. Nebo člověk, co si bez promýšlení koupí jednosměrnou letenku a sbalí kufry (i když - tohle jsme vlastně jednou udělali.... a vrátili se za tři roky :). Nejsem ta, která začne realizovat nápad ještě předtím, než si ho v hlavě pořádně promyslí a setřídí. Upřímně, většinou jsem spíš takový racionální studený čumák. Málokdy se taky cítím úplně uvolněná a sama sebou, aniž bych měla pocit, že hraju nějakou roli. Možná jsem ale celý život jen zbytečně úzkostná.

Nedávno jsem si zašla na doporučení kamarádky na kineziologii. Když mi tuhle metodu zmínila, myslela jsem, že myslí canisterapii a namítla jsem, že psů mám kolem sebe přece dost. No, se psama to nic společného nemělo, ale doteď si nedokážu v hlavě utříbit, jaký to na mě zanechalo dojem. Upřímně, moje mysl na tyhle ezo věci prostě asi není dostatečně otevřená. Však víte, jaký problém mi dělalo probudit v sobě před porodem primitiva (článek TADY). Abych to vysvětlila, na kineziologii jsem šla řešit svoji nespavost, která mě tak dlouho trápí. Paní se však dopracovala k tomu, že problém bude někde hluboko ve mně, a že emoce, která mi brání každou noc spát, je strach z toho, že nejsem dostatečně dobrá. V tomto bych s ní ještě souhlasila, moje sebevědomí je opravdu poměrně nízké. Ale ve chvíli, kdy mi začala jezdit po zádech magnetkem ve tvaru sluníčka, který si vzala z ledničky, moje důvěra v tuto techniku opět pohasla, jako kdyby na mě někdo vylil kýbl studené vody. Zanechalo to ve mě podobný dojem, jako když mě těsně po porodu vzal tchán k "indiánovi" bydlícímu v unimobuňce v zahrádkářské kolonii, který mi v pyramidě stlučené ze starých kovových trubek "tahal" bolest ze zablokovaných zad. I tomu jsem tehdy řekla, že "jo, asi to pomohlo, asi se cítím trošku líp" a odbelhala jsem se do auta úplně stejně, jako jsem se od něj předtím přibelhala. Nebo paní na kraniosakrální masáži, která mi před porodem "připravovala porodní cesty" a odstraňovala strach z porodu tím, že na mě na půl hodiny položila ruce a mlčela. Já se opravdu snažím mít mysl otevřenou a hledat různé cesty a různé směry, ale buď jsem opravdu extrémně zabedněná nebo...?

Přesto mám pocit, že s dětmi se mi spontánnost do života nějak sama vlívá. Najednou mi už vůbec nevadí začít s Máťou zpívat v autobusu holku moodrokou nebo obejmout kamarádku na ulici, když cítím, že to potřebuje. Nebo někoho jen tak pochválit, pohladit či projevit vděčnost. Taky se čím dál častěji dojímám. Nad tím, jak jsou děti čisté a dokonalé bytosti. Nad starými manželskými páry, co se i v osmdesáti drží za ruce. Nad tím, jak se po téhle hnusné nekonečné zimě zase probouzí příroda... Nad tím, jak božsky chutná rozpečenej hermelín s brusinkama. Tak tohle mi vehnalo do očí slzy vděčnosti naposledy. Inu, asi je se mnou něco fakt špatně...

Každopádně, nejspíš opravdu nikdy nebudu ta holka, co je první na parketě a pravděpodobně nebudu ani ta poslední, protože vlastně neumím tančit, takže budu logicky ta, která bude posedávat na baru (a zírat). Jestli jsem ale takových osmdesát procent svého života docela velká konzerva, občas se projeví i těch zbylých dvacet procent a já udělám něco, co by ode mě nikdo nečekal. Co bych od sebe ani já nikdy nečekala! A ten nával spontánnosti je najednou tak silný, že tomu prostě není úniku. Jinak bych teď asi neměla na ruce svoji první (a poslední!) kérku, že. Tahle myšlenka přišla jako blesk z čistého nebe a byla neodbytná. Najednou jsem měla strašnou potřebu mít vzpomínku na jednoho z mých nejbližších a nejmilejších lidí navždy na očích, vyrytou pod kůží. Abych nikdy nezapomněla. Abych si pokaždé, když to uvidím, vzpomněla, co pro mě znamenal. Chtěla jsem, aby ten obrázek v místě, na které vidím při řízení auta, protože můj táta a auta k sobě patřili celý jeho život. Aby to byl můj talisman na cestách.

Přiznávám, je to větší než jsem původně zamýšlela! Chtěla jsem malé autíčko a mám tam zeměkouli, jak prohlásil můj muž. (Mimochodem, můj velmi překvapený, ale úžasný, muž, který o tomto nápadu vůbec netušil, a když jsem před ním bojácně vyhrnula rukáv, tak si za prvé nejdřív oddechl, protože soudě podle mého provinilého výrazu předpokládal, že mu chci oznámit, že jsem nabourala auto, a za druhé, prohlásil, že by mě měl rád stejně i kdyby mi vyrostla třetí ruka a čtyři brady, takže tetování, ač toho není vůbec žádný fanda, nic nezmění, ufff!). Ale trošku uznávám, že to bylo asi jedno z těch zatmění v mozku, které vás párkrát za život potkají, když jsem té milé, šikovné tatérce řekla "jo, jdem do toho". Pořád se mi stává, i několikrát za den, že se zadívám na svoji ruku a nechápu komu patří. Vtipné je, taťka by si určitě klepal na čelo, že jsem se úplně pomátla. Asi opravdu trochu blázním. Tenhle rok je prostě divnej. Najednou nemám tátu. Víc jak půl roku nespím. Mám pocit, že zima trvá snad sto let a já už se nikdy neohřeju. Mám dvě děti! Hrabe mi z mateřské. Takže tetování? Kapka v moři. Spontánnosti zdar!

P.S. A raději nechtějte vidět toho orla, co mám na zádech...!

P.P.S. Mami neboj, orel tam není, zase takový magor nejsem :)

A co spontánního a nečekaného jste za život provedli vy?

Den hydry level deset

Říkám tomu den hydry. Den, kdy se vůbec nepoznávám, kdy ze mě všechno zlo a špína vychrlí ven jako láva z aktivní sopky. Takový den hydry byl včera a díkybohu je za mnou. Den hydry začal vlastně celkem dlouho sekvencí několika příšerných nocí, kdy se Mikeš budil tak často, že mi to stejně nebudete věřit. Poslední noc vyvrcholila vstáváním každých deset, patnáct minut, kdy jsme se u toho řvoucího tvorečka s mužem střídali, houpali, nosili, kojili (teda, jenom já, ale i to jsem muži dokázala v tom zoufalství vyčíst), nadávali a ke konci i brečeli. Teda já. Nejvíc po tom, co jsem to při přebíhání z jednoho pokoje do druhého (Mikeš totiž samozřejmě vzbudil i Matildu) naprala hlavou v plné rychlosti do zavřených dveří. V naprosté tmě se mi zatemnilo ještě víc a ta boule mě bolí do teď.

Den hydry tedy začal plíživě. Rozlámané ráno po ultra náročné noci, v sobě dvojité kafe, odvážím Matildu do Provázku (hlídací skupinky). Alespoň, že dopoledne budu mít jen jedno dítě, utěšuju se. A jedno dítě, žádné dítě, že jo? Akorát že to neplatí, když je to jedno dítě úplně rozhrkané, protože v noci nespalo (zuby, rýma, bříško, totální averze ke spaní a nevím co ještě...) a stále pobrekává. Jeden světlý bod - donutilo mě to alespoň k tomu se konečně naučit hodit si Mikyho v nosítku na záda, abych mohla doma něco udělat. Radosti z maličkostí, že.

V poledne jedu pro Máťu. Oběd jsem uvařit nezvládla, takže beru krabičky, že se zastavíme do místní nové zdravé restaurace a vezmeme si něco domů. Beru jídlo, ale u pokladny dostává Matilda hysterák, že chce dortík. Dortík za lidových devadesát kaček. Vymlouvám jí to, přemlouvám a nakonec slibuju, že se teda po cestě ještě stavíme pro jiný dortík do cukrárny. V cukrárně ji nechávám vybrat dortík jaký chce. Už je mi celkem fuk, že se napere cukrem.

U oběda následuje únavná diskuze, že "Ne, Maťulko, dortík bude, až po obědě. Ne nedám ti teď marťánka, ani gumovýho medvídka. Ne, nemáme čokoládu. Dortík, až po jídle... Sněz to, sakra!" Ještě se jakžtakž držím. Do toho z houpátka pobrekává přetažený a unavený Mikeš.

Najednou ticho. Podívám se a Mikeš to v houpátku zalomil! Hm, boží, ještě není ani jedna a jestli si dá svoji standardní dvacetiminutovku, tak nehrozí, že vydrží až do sedmi večer. Tudíž budu muset znova před čtvrtou uspávat. Dopr...

Jak jsem řekla, tak se stalo. Mikeš se po 25 minutách probouzí v postýlce, kam jsem ho přenesla a ne, nemá dobrou náladu.

Hrajeme si v obýváku, já doslova přežívám, protože na mě padá fakt děsná únava. Kafe, zelený ječmen, chlorofyl... padá to na mě stejně. Po třetí hodině odpoledne chci jít uspat Mikyho. Matilda chce ale uspávat se mnou. "Dobře, můžeš, ale musíš být potichoučku." Slibuje, že bude. Dávám Mikeše do nosítka a snažím se ho uhoupat na balóně. Matilda kolem něho šaškuje, rozesmívá ho, otravuje. Začínám vybuchovat. Beru lišáka, narvu ho do kombinézy a jdu ho uspávat do kočárku na terasu. Matilda buší do skla. Rupají mi nervy, vyběhnu na ni a seřvu ji na tři doby. Křičím, máchám rukama, vyhrožuju. Do toho venku za sklem vříská Miky, který ani za nic nevypadá, že by se chystal usnout. Zkouším to dalších 20 minut, drndám, vidím rudě, Miky řve. Já řvu. Vzdávám to, prudce ho vytahuju z kočárku, nadávám a pokládám ho v pokoji zpět na zem. Oba brečí. Všichni tři brečíme. Ve čtvrt na pět volám muži, ať okamžitě dojede, nebo...! Nevím co, nechci to ani vyslovit. Nechám obě řvoucí děti v pokoji, oblíknu se do tepláků, bundy, čepice a šály a sedím sama na schodech v předsíni. V obýváku je řev. V okamžiku, kdy muž odemkne, beru beze slova psy, nakládám je do auta a rychlostí hodně přes limit odjíždím pryč.

Dvě hodiny terapie zimou a lesem moc pomohly. Nepotkala jsem ani živáčka, všude ticho, slyšet je jen funění čoklů, jak jim hážu klacky. Dojdeme po lesní cestě k hájence a zpátky a já se cítím o moc líp. Po cestě domů koupím pizzu a najednou je mi fakt líto, jak jsem se chovala. Jako ta nejhorší hydra. Se slovníkem dlaždiče.

Včerejší den byl totálně v rozporu s předchozím článkem. I takové dny ale mám. Nemyslete si, že je to tu teď jen zenové. Jsou dny, kdy jsem od dětí odpojená tak, že už to víc ani nejde. Kdy na ně křičím slova tak škaredá, že se vůbec nepoznávám. Kdy, přestože je miluji nade vše, je najednou vůbec nemám ráda. Uf. Ještě, že se z těhle hnusných hlubin umím dostat rychle zpátky na světlo a být zase maminkou a ne hydrou.

Jak se krakenidlo na parťáka proměnilo

Jak už jsem jednou psala, tak mít možnost rodit dvouleťáky, chtěla bych ji aspoň pět! A pořád si to myslím. Ač je Mikulášek naprosto dokonalé miminko, které se skoro celý den směje a je v pohodě, tak v noci se mění na malého upíra, jehož jediným cílem je nenechat nás vyspat. Ale o tom zase jindy. O kom chci totiž napsat dnes, a kdo je teď prostě v tom nejúžasnějším věku, je krakenidlo číslo jedna, moje nejmilovanější holčička. Kdyby šel zastavit čas, udělám to teď! Z malé uvztekané hysterky se totiž vyklubala tak úžasná, miloučká, zvídavá a vtipná parťačka, že to ani neumím popsat. Celé dny na ni zírám s úžasem, jak něco tak dokonalého mohlo vzejít ze mě.

Hnusný leden a pomalá cesta k novým začátkům...

... a taky pár tipů a triků, jak se z toho všeho neposr... nezbláznit :)

Na leden tohoto roku nikdy nezapomenu. Nejhorší měsíc v mém životě... Kvůli té ráně, která mě 22. ledna potkala. A za to, co tomu předcházelo. Čas sice obrousí ty nejbolestivější hrany, ale tohle mi z hlavy nevymaže nikdy. Někde jsem četla, že smrt rodiče je jako pohled do vlastního hrobu. Že si člověk najednou mnohem více uvědomí svoji vlastní smrtelnost a to, že teď už je vlastně možná na řadě on... Kromě té ztráty, která bolí jako nic jiného na světě, přichází skoro až hamatatelné uvědomění si konečnosti vlastního života. Aha, takže život fakt není nekonečný, i když se nám to tak někdy zdá. Jednou to naše bytí do cíle doběhnout musí. Můžeme sice žít s naivní představou devadesáti a více leté babičky či dědečka, kteří spolu žijí v relativním zdraví, obklopeni milující rodinou, v jakési klidné harmonii a pak jednou tiše, ve spánku odejdou na lepší místo. Jenže, přiznejme si, kolik takových lidí ze svého okolí známe? Já nikoho. Nikdo nevíme, jestli tu budeme do dvaašedesáti, jako můj táta, nebo do sta let. Nevíme, jestli je ten konečný počet let už někde předem dán anebo jestli si tím, jak žijeme, můžeme pár let k dobru přidat. Snažím se věřit tomu druhému. Že tím, jak kvalitně žijeme, jak láskyplně a ohleduplně se chováme, jak pozitivně myslíme a co zdravého (a zeleného!) do našeho těla dáváme, můžeme položit základy toho, že tu budeme strašit docela dlouho. A že to bude pořád život a ne živoření.

Tátovi...

Zítra se naposledy loučíme s tátou. Už nikdy v telefonu neuslyším jeho typické "Copak Lucinko? Co potřebuješ? Jasně, zavezu, odvezu, zařídím..." Je to týden, co odešel a já mám pocit, že žiju v nějakém divném vakuu. Že někde je pořád ještě paralelní vesmír, kde se to nestalo, a v něm táta přijede večer z práce domů a já mu zavolám, jestli by mi nechtěl jít vozit Mikyho. Jakoby se ten vesmír prolínal s tím naším, protože mám pocit, že ho pořád všude vidím. Na parkovišti u obchodu, jak jde po chodníku, když kolem jedu autem, slyším ho za oknem, když sedím v pokoji... Chvílemi mám pocit, že tohle všechno je jenom divná noční můra a táta je z nemocnice zpátky doma a my mu říkáme Teda, tys nás teda vystrašil...

Jak tady může najednou nebýt? Jak to tu bez něj může fungovat?

Jak to zvládáš?, ptají se mě teď kamarádi. No, asi překvapivě dobře. Musím. Jedu na autopilota, snažím se být praktická, nemyslet na to, neutápět se v lítosti. V přítomnosti mě chtě nechtě drží děti. Když člověk musí 24 hodin denně řešit péči o dvě malá nespící zlobidla, tak na truchlení moc prostoru nezbývá. Snažím se tu myšlenku, že táta už tu není, nepřipouštět moc k tělu, ale několikrát za den mě ta realita stejně uhodí takovou silou, že se mi stáhne žaludek, sednu si na zem a brečím.

I když se navenek zdá, že to zvládám poměrně dobře, strašně to bolí. Nepopsatelně. Vždyť jde o mého tátu, o parťáka, který mi jako malé říkal před spaním vymyšlené srandovní pohádky. Častokrát mě kryl před mamkou, když jsem chtěla přijít později z diskotéky nebo se dívat dýl na televizi. Nechal mě řídit auto na chatu i po tom, co mě třikrát vyhodili ze zkoušky na řidičák, abych si to někde procvičila. Podpořil nás v cestě do Austrálie... V naší rodině jsme si nikdy moc neříkali, že se máme rádi, ale věřím, že on to věděl. Že to věděl, i když jsem jako šestnáctiletá uražená puberťačka napsala kamarádce smsku "Nemůžu ven, fotr je debil" a odeslala ji omylem jemu. Tahle puberťácká póza mě ještě dlouho hodně mrzela. Táta se v tom ale nerýpal a nevyčítal. Když nás potom někdy ve dvaceti načapal s mužem v "takové té chvilce", tak se tiše beze slova vypařil z bytu a na moji omluvnou a kajícnou zprávu, kdy mi už nemohlo být víc trapně, jen vtipně odpověděl "Jsem už starej, špatně vidím a špatně slyším :)" Dokázal být nabručený morous i vzteklý cholerik, ale většinu času s ním byla sranda. A hlavně, byl to hodný a obětavý člověk a měl nás rád. Strašně moc rád.

Jako malé mi umřel děda, tátův otec. Ani už nevím, kolik mi tehdy bylo. Nevídali jsme se s ním a pro mě to byl prakticky cizí člověk, takže mě jeho smrt nijak nepoznamenala. Dodnes si ale pamatuji ten moment během pohřbu, kdy jsem celou dobu koukala na cedulku s jeho jménem. Jmenoval se totiž stejně jako můj táta. A tehdy mě jako malé napadlo "Co budu dělat, až to bude opravdu jednou můj táta...?" Při té myšlence se mi tehdy stáhlo srdce a tak mě to vystrašilo, že to vlastně bylo jediné, co mě na tom pohřbu rozbrečelo. Jenže tehdy jsem si řekla něco v tom smyslu, že "To už budu určitě stará a budu to brát jinak..." Ta chvíle ale nastane zítra a já nevím jak to zvládnu. Nejsem stará, nebo si tak aspoň vůbec nepřipadám. Naopak si pořád připadám jako tátova malá holčička.

Jediné co teď chci je, aby už to bylo za námi. Abychom se dokázali smířit s tím, že život jde dál i bez táty. Že to všechno zvládneme. Chtěla bych o tom přesvědčit i mamku, která to samozřejmě nese nejhůř a má pocit že tu zůstala sama. Naše rodina je docela malá a o to víc musíme teď držet při sobě.

Jsem vděčná za to, že jsem měla takového tátu. Kdyby šel vrátit čas, asi bych neudělala nic jinak, jen bych mu říkala častěji, jak moc ho mám ráda. Jsem vděčná, že jsem se s ním mohla alespoň rozloučit. Když mu máma volala ten večer sanitku a potom hned volala mě, že tátu akorát odvážejí, byla jsem zrovna s dětmi venku kousek od domu našich. Maťulku jsem tam nechala kamarádce a s kočárkem jsem utíkala jak nejrychleji jsem mohla k místu kde stála sanitka. Už odjížděli, ale zabušila jsem na ně a dovolili mi ještě nakouknout dovnitř, pohladit tátu a říct mu, že to bude všechno dobrý, že za ním hned přijedeme. To bylo naposledy, co mě vnímal. V nemocnici ho hned uvedli do umělého spánku. Byly jsme tam u něj s mamkou každý den. Pět dní. Pět dní naděje, která s každým dnem slábla. Když jsem za ním jela poslední den, věděla jsem, že se jedu loučit. A tři hodiny po tom, co jsme odešli, odešel i on.

Ano, zvládám to dobře, nehroutím se, nejsem na prášcích, netopím se v slzách. Alespoň ne většinu dne. Ale cítím v sobě hroznou prázdnotu, jakou jsem ještě nikdy necítila. Jako by mi vevnitř něco zatvrdlo, zatuhlo a mně se špatně dýchá a celé tělo mě pobolívá jako při chřipce. Všichni teď potřebujeme čas, který nás snad alespoň z tohoto vyléčí...

Všechnu svoji bolest a lítost proměňuji v lásku. S láskou tě propouštím, taťko. Strašně mi chybíš.

Jak už půl roku nespím

Že mám nespavé děti, moc dobře vím. Máťa má doslova spánkovou alergii a vyslovit před ní během dne slova jako "postýlka, spinkat, hají..." znamená zuřivý záchvat vzteku. I ve dvou a půl letech se stále v noci jednou i víckrát vzbudí, vyběhne na chodbu a kříčí, že chce tátu (občas teda i mámu, ale to se spíš přeřekne a hned to opraví na tátu...). Za nic na světě nechce usínat sama a nějaký poobědní spánek zabalila už v necelých dvou letech. S tím vším jsem smířená. Víc starostí mi teď dělá krakenidlo číslo dvě.

Hezký nový rok

Docela jsem se na ten "nový rok" těšila. Už den před Silvestrem jsme zrušili vánoční stromek, protože já prostě ráda začínám nový rok čistě, od začátku a ne s relikvií připomínající mi už "loňské" vánoce. Těšila jsem se na něj s vidinou toho, že tento rok hodlám neotěhotnět, neporodit, nenechat se paralyzovat bolavými zády a místo se začít věnovat trochu více sobě. Více cvičit, zdravě jíst, pozitivně myslet, hluboce dýchat. Být míň online, zato víc outdoor. Míň řvát na děti. Jet v létě k moři. Nebo kamkoli, ale prostě někam odjet. Vyčisit si skříně i hlavu. Více psát, ať už na blog nebo do šuplíku. Víc si povídat s mužem. Trávit s dětmi čas pravidelně jednotlivě, protože Maťulka je úžasná bytost, se kterou si ten one-on-one čas užívám čím dál víc a Miky je roztomilý kulíšek, kterého si chci mazlit jak jen to nejdýl půjde.

Jenže pak jsem se v poslední den toho náročného roku 2017 dozvěděla, že jeden z mých nejbližších lidí je hodně nemocný. A ve světle toho najednou všechno to, co jsem napsala, naprosto ztrácí jakýkoli smysl a důležitost. A ten rok pro mě najednou začíná nevesele a já jsem místo pozitivního očekávání najednou plná úzkosti, kterou ani neumím slovy popsat. A upřímně, těšit jsem se na něj nějak přestala, protože se bojím, strašně se bojím, co nám přinese...

Kdybych se uměla modlit a věděla, kam svoje modlitby směřovat, tak to udělám. Takhle alespoň doufám, že to, co si hodně přejeme, se nakonec splní. Tak ať je ten rok 2018 prosím dobrý. Nemusí být úžasný, plný zážitků a kdo ví čeho. Ať je prostě jen dobrý a ať jsme na konci zase všichni spolu, zdraví.

Hezký nový rok!

Každé jiné, obě moje

Mikeš spí blbě, o tom žádná. Pokud není v jedoucím kočáru nebo zababušený v šátku, tak dá s bídou dvacet, třicet minut. O nocích radši nemluvím, to je noční můra všech matek. Asi ho navzdory snaze o kontaktní rodičovství brzo vystěhuju. Ale ještě netuším kam...:-)

Až na ten spánek (což prý, stejně jako Matilda, zdědil z mužovi strany) je to ale pan pohodář! Když ho nic nebolí, není hladový ani unavený, tak je to smíšek nejsladší. Je to takový rozdíl oproti Matildě, která svůj první rok života doslova prořvala. Řvala pořád a já z toho byla na nervy. Pamatuji se, že jsem byla jednou skoro celý den ve městě s kamarádkou a asi desetiměsíční Matildou. Ona měla stejně starého chlapečka, který buď spal nebo koukal. Matilda řvala. Furt. I když byla nakojená, najezená, vyspaná, přebalená, měla kolem sebe spoustu zajímavých věcí ke sledování a jídlo v ruce. Ta kamarádka se mě neustále nechápavě ptala: A teď brečí proč? Nevííím!! Chtělo se mi ječet. Nakupování, jízda mhd, návštěvy, posezení s kámoškou v kavárně, všechno bylo téměř nemožné nebo probíhalo za neustálého pláče.

Mikeš se proti tomu jeví jako kliďas. Dokáže jen tak ležet a pozorovat, z čehož já jsem neustále v úžasu, protože tohle od prvního dítěte vůbec neznám. Nevím, jestli je to třeba tím, že zdědil mužovu klidnou, až flegmatickou povahu, zatímco Matilda je hysterka po mně. Anebo je to tím, že je prostě chlap. A možná za to může i datum narození, jelikož je Rak, a tudíž by měl být citlivý a empatický. Matilda je typický Beran, tvrdohlavý a neústupný, a dokud nedosáhne svého, tak by prorazila hlavou i zeď.

Napadá mě také, na kolik se na jejich vnímání světa projevuje způsob, kterým na něj přišli. Matilda šla akutním císařem a já jsem z toho byla v šíleném psychickém stavu ještě dlouho po tom. Po porodu následovala samozřejmě separace, kdy jsem ji na pár minut viděla až po probuzení z narkózy. První den jsem ji nemohla mít u sebe a přinášeli mi ji pouze na kojení. Zabalenou v zavinovačce, takže nějaký fyzický kontakt byl skoro nemožný. Nahatou jsem ji poprvé držela v ruce snad až třetí den. A hlavně, díky mým poporodním komplikacím šla radost z miminka trošku stranou. Ani kojení nám nějakou dobu nešlo. Matilda se nechtěla přisávat a já z toho byla akorát v dalším stresu. Možná díky tomu všemu ta mateřská láska přicházela postupně, jakoby ve vlnách. Pamatuji si, že jsem si po porodu strašně vyčítala, že necítím to, co bych měla cítit, a že je něco špatně. Měla jsem dojem, že mě za to nemá ráda, a proto pořád tak pláče. Ale s každým dnem jsem ji milovala víc a víc a někdy na konci šestinedělí už jsem konečně cítila, že je všechno v pořádku, tak jak má být.

S Mikešem to bylo všechno tak jiné! Když opomenu moje zdravotní problémy spojené s těhotenstvím, kdy jsem na konci kvůli zádům nemohla skoro chodit, tak samotný porod proběhl přesně tak, jak měl. Miky přišel na svět bez pomoci jakékoli chemie a skalpelu. Nebyla žádná separace, naopak jsme spolu všichni tři bondovali na porodním boxu téměř dvě hodiny. Nikdo nás nerušil, nechali dotepat pupečník, všechno probíhalo v klidu, tichu a přítmí. Miky se taky téměř hned krásně přisál a s kojením jsme neměli od začátku sebemenší problém. Prostě tady hormony a příroda zafungovali tak jak měli a asi právě proto ta mateřská láska přišla téměř okamžitě, jako jedna obrovská tsunami.

Ale co, hysterka i kliďas, oba stejní nespavci, oba bych je někdy přizabila a oba je miluji jako nic jiného na světě. Je to svatá pravda, že s příchodem dalšího dítěte se mateřská láska nedělí, ale násobí :)

Vlásky mojí plavov LÁSKY

Oproti jiným holčičkám v jejím věku má Matilda pořád krátké, jemné vlásky. Tomu, co má na hlavě, říkám takové franouzské mikádo, i když to samozřejmě není. Je to prostě pořád tak, jak jí to (ne)narostlo. Docela se divím, protože v genech, z obou stran, by měla mít husté, silné a s největší pravdpodobností kudrnaté vlasy. Kudrnaté tedy jsou, a když jí zvlhnou, je jak beránek. Díky tomu nevadí, že nemají žádný pořádný střih, protože stejně vypadají každý den jinak, podle toho jak se zkroutí nebo narovnají. Na copánky si tedy ještě pořádně počkáme. Na druhou stranu se všichni podivují nad její barvou vlásků. Je totiž čistočistá blondýnka, navíc s takovým tím krásným teplým odstínem blond. Moc bych jí přála, aby jí ta barvička zůstala a neměla potřebu v pubertě začít vlasy zesvělovat a peroxidovat. Vlastně ne, přála bych si, aby se jí její barva vlasů líbila, ať bude jakákoli. Aby nebyla takové trdlo jako její máma, která si už ve třinácti patlala na hlavu zrzavý přeliv. Blondýnkou totiž nejspíš nezůstane. Muž, který byl v dětství také takhle světlounce blonďatý, má teď vlasy světle hnědé.

Čtvrtý trimestr za námi a groteska pokračuje

Vůbec nechápu, že mě vlastně děti dřív ani trochu nezajímaly. Dokud jsem si nepořídila ty vlastní. Od té doby mě zajímají všechny děti. Když jdu náhodou někam bez těch svých, stejně čučím po těch cizích a dokonce na ně dělám v autobusu srandovní obličeje a cukrbliky. Kdysi jsem to tak měla se psy. Moje dřívější já by si o mně teď myslelo, že jsem normální magor.

Ale co jsem vlastně chtěla říct. Pozorovat je každý den je pro mě to nejzajímavější divadlo. Někdy je to komedie, nědy tragédie, ale nejčastěji to bývá groteska. Občas i docela trapná. Mikulášek je ještě takové malé zvířátko, které má relativně základní potřeby. Jí, spí, směje se, pláče, slintá, prdí... víc se toho od něho zatím neočekává. Takhle to bude zhruba do roka, kdy se k tomu samozřejmě ještě přidá nějaký ten pohyb, narážení do všeho, padání ze všeho a podobně. Ale do roka jsou to pro mě pořád taková malá nevinná zvířátka. Než se projeví jejich osobnost. Matilda už je hotová osůbka s vlastním názorem, která však sama sobě často vůbec nerozumí a nechá se semlít všemi těmi emocemi, pocity a vztekem, které s ní cloumají. Kolikrát podle mě vůbec neví proč.

To se takhle třeba dopoledne chystáme ven. Matilda se strašně těší, ví, že tam na ni čeká nejlepší kámoška Áda, vesele ječí, pobíhá, oblíká se... Všechno probíhá poměrně hladce, smějeme se, povídáme si a pak se stane ta strašná věc... podám jí špatnou botu. Zatímco ona si chtěla vzít ty bílé, já jí nabízím růžové. Průser. Veškeré těšeníčko a dobrá nálada se ve vteřině mění v zuřivý vztek a slzavé údolí. Matilda na mě křičí, háže po mě boty a hroutí se v té naprosté zoufalosti k zemi. Nesmím na ni promluvit, natož sáhnout, a aby to svoje rozhořčení ještě více zdůraznila, začne se demonstrativně celá vyslíkat, až v té předsíni, kde je docela zima a táhne ode dveří, sedí skoro nahatá. V tu chvíli už podle mě vůbec neví proč ten záchvat dostala, ale urpuntně trvá na jeho pokračování.

Jelikož má taky momentálně období "všechno sama", tak jí nesmím prakticky v ničem nabízet svoji pomoc. A já blbec někdy zapomenu. Matka jedna hloupá! Když jsem místo ní tuhle po čůrání vytáhla z krabičky papírový kapesník a chtěla ji utřít, protože jsme někam spěchaly, byla z toho taková scéna, že jsem byla ráda, že mi obsah toho nočníku nechrstla do obličeje. To, kam jsme spěchaly, jsme samozřejmě nestihly. No a co se dělo po tom, kdy jsem místo ní zmáčkla čudlík u výtahu, vám raději ani nebudu povídat... Takovou amatérskou chybu už nikdy neudělám. Pro jistotu už tedy nic neplánuji, nikomu nic neslibuji a pokud někam náhodou dorazím a ještě ke všemu i na čas, beru to jako největší úspěch dne.

Je to sranda, co? Vůbec nechápu, proč se mi teda chce někdy tak brečet :) Sledovat tohle z povzdálí jako nezúčastněný pozorovatel, tak se asi počůrám smíchy.

No a abych nezapomněla! Lišáčkovi jsou dnes přesně tři měsíce! Máme tedy za sebou takzvaný čtvrtý trimestr, a tudíž má být údajně všechno jako mávnutím kouzelného proutku lepší! Méně pláče, méně bříškabolení, více spánku... říkají příručky. Haha. Víme svoje. Blbost.

Promiň Miky, na téhle fotce vypadáš tak trochu jako strýček Fester z Adamsovy rodiny, ale my víme, že ve skutečnosti jsi k sežrání:)