Nedávno mě docela nadzvedla reakce nějakého (bezdětného!) chlapa v jedné diskuzi, kde se navážel do maminky, která suše konstatovala, že mateřská je někdy fakt řehole, a že pro ni bylo těžké zvyknout si být takhle sociálně vykolejená a nemoct si v klidu přečíst přes den ani maily, natož si bez složitého plánování zajít večer jen tak do divadla. Chlápek tam tu mámu označil za tupého sobce, který si stěžuje na takovéhle prázdné a bezvýznamné kraviny, jako je nedostatek času na sebe nebo internet, zatímco se jí před očima přece odehrává to největší divadlo, divadlo života, a jak by měla být ta pitomá ženská vděčná a nestěžovat si, že nemá čas čučet do počítače.
Jako jo, já s ním svým způsobem souhlasím, i když to tedy napsal dost hnusně. Jenže člověku, který ty děti nemá a netráví s nimi dvacetčtyři hodin denně, sedm dní v týdnu non stop, se to lehce mluví. Určitě je to něco úžasného a fascinující vidět tohle divadlo života každou sekundu dne, ale ono je to někdy tak trochu Čekání na Godota... s tím rozdílem, že to, co na co pořád my mámy čekáme a co se někdy zdá tak strašně a beznadějně v nedohlednu, na rozdíl od toho Godota nakonec fakt přijde! Ať už je to delší spaní, první krůček, chození na nočník nebo první krásně srozumitelné slovíčko. I když se některé dny plazí rychlostí retardovaného šneka a my se nemůžeme dočkat, až večer uslyšíme v zámku klíč a přijde nás ten náš večerní externista na chvíli vystřídat, tak celkově ten čas opravdu odporně rychle letí. Ale jak říká Dušek, když se vzbudíš s blbou náladou, tak za ni buď vděčný, protože, až budeš mrtvej, nebudeš mít ani tu. :)
Věřili byste, že krakenidlo ukvílené má dneska šestnáct měsíců? Mně to pořád nějak nejde....
Ten citát si musím zapamatovat :)
OdpovědětVymazat