úterý 18. dubna 2017

Můj chlap

Svého chlapa jsem pravidelně potkávala na chodbě už na gymplu. Tehdy se celkem líbil jedné mé kamarádce a mně se zase líbil někdo úplně jiný. Ale jak to život pěkně umí, semlelo se to nakonec tak, že jsme jednoho lednové večera stáli najednou vedle sebe na školním plese a já ho čapla za rukáv jeho saka z doby kamenné a vytáhla ho na parket. Potom mě doprovodil na autobus a za týden jsme měli první rande. To si vybavuji naprosto přesně. Já, povrchní osmnáctiletá zmalovaná husička zblblá z televizních seriálů typu Škola zlomených srdcí či Helena a její chlapci (holky, pamaujete? :-), jsem se tehdy blížila na místo setkání, a už z dálky viděla nad hlavami ostatních čouhat velký kudrnatý květák. Muž tehdy totiž nosil vlasy ve stylu Jimiho Hendrixe. Obrovské, kudrnaté a rozčesané! Na sobě měl příšernou zelenou bundu, na nohách totálně nemoderní rifle (dneska by o nich člověk samozřejmě řekl, že jsou vintage) a k tomu děsné boty. Tehdy mi problesklo hlavou "Šmarjá, hlavně, ať mě s ním nikdo nepotká!" Vzal mě romanticky do nedalekého nonstopu, kde jsem hned po pár colách zjistila, že je vlastně strašně fajn, má krásné oči, hraje na kytaru a saxofon a má pod tou bundou hodně cool tričko s mimozemšťaněm. (To mimochodem potom nosil až do té doby, než se na něm doslova rozpadlo) :-)

manželství, můj muž, rodina
Ano, to jsme my, dva krásní osmnáctiletí lidé se skvělou budoucností :-))

To byl začátek roku 2002 a od té doby jsme spolu už víc jak patnáct let. Jasně, asi jako každý jsme měli pár krizí a určitě ještě nějaké další přijdou (Jakže je to podle těch příruček? Po třech, pěti a sedmi letech vztahu, po prvním dítěti, po druhém dítěti...?). Všechno jsme ale naštěstí ustáli. A to hlavně díky jeho trpělivosti, poměrně flegmatické povaze a možná i lenosti hledat si nějakou lepší ženskou. A že to se mnou neměl na začátku vůbec jednoduché! Já jsem do vztahu přišla jako nevyzrálá, povrchní a nerozumná puberťačka, zatímco on už v tu dobu stál nohama pevně na zemi. Zatímco já jsem vedle něj teprve dospívala v nějakou alespoň mírně rozumnou bytost, tak on se díky mně naučil podstatně lépe oblíkat a možná i to být v životě více akční. Já jsem totiž vždycky byla (a stále jsem) ta, která přicházela s nápady typu "koupíme si kola a pojedeme sjíždět Toskánsko!" (i když jsem předtím nikdy neujela víc než deset kilometrů v kuse)" nebo "po promoci pojedeme do Austrálie!"... (případně o pár let později "pojmenujeme naše dítě Matilda!" :-) On se akorát pokaždé na moment zamyslel a pak řekl "ok, proč ne" :)

manželství, můj muž, rodina
Naše australské časy - cestování, párty, ale taky spousta práce :-)

Jsem strašně ráda, že jsem si toho pro mě nejlepšího muže našla takhle brzo. Vlastně už od té doby, co jsem začala pokukovat po klukách, tak jsem na ně měla v podstatě jen tři zásadní požadavky. A to, že ideální chlap musí být vysoký, musí být technicky založený (hlavně ne žádný herec, poeta nebo filozof s levýma rukama, protože na to jsem tady já) a musí s ním být zábava (ehm, svaly a tetování by byl už jen bonus navíc, bez kterého se klidně obejdu, stejně jako můj muž se holt musí obejít bez dlouhonohé a prsaté ženy oplývající logickým myšlením). Muž od začátku splňoval všechna tři zásadní kritéria, takže jsem měla jasno - tohohle už žádné jiné nedám! :)

Musím říct, že i když jsem už asi vyrostla z té přehnaně náročné, uvztekané a žárlivé puberťačky, tak to se mnou pořád úplně lehké nemá. Stále mám občas přehnané nároky, kdy z jeho strany očekávám přinejmenším telepatii, čtení myšlenek a spontánnost. On má ale raději jasně stanovené a nahlas vyřčené (ideálně několikrát zopakované) úkoly a předem naplánované akce. S nějakým typicky ženským "naznačováním" a metodou "čti mezi řádky" u něj opravdu nepochodím. Když něco chci, musím si o to prostě napřímo říct. A on pak většinou udělá všechno proto, aby mi to přání splnil. Naprosto sebekriticky uznávám, že on je v našem vztahu ten, který umí ustoupit, udělat kompromis nebo zatnout zuby a mlčet. Co se známe, tak byl vždy ten skromnější, férovější, poctivější a psychicky vyrovnanější z nás. Já mám v sobě asi pořád kousek té hysterické a vypočítavé potvory, která se snaží s druhými manipulovat a občas jí to prochází.

manželství, můj muž, rodina
S roční Tilišandou :-)

Na druhou stranu, abyste si nemysleli, že je úplně dokonalý, tak musím říct, že je to pořádný bordelář! Zatímco já vyrostla v naklizeném panelákovém bytě, on přišel z chaotického a neuspořádaného bývalého statku na vesnici. Díky tomu sice opraví, vyrobí a postaví na co si vzpomenu, ale člověk za ním musí chodit a sbírat všechno to všude se povalující nářadí, šrouby a nástroje. Ale i v tomto směru na sebe máme silný vliv. Já jsem čím dál víc nepořádnější a on už si po sobě občas i něco uklidí :)

manželství, můj muž, rodina
S krakeňátkem v bříšku a první Vánoce ve třech :-)

Jsem prostě ráda, že ho mám, že se máme. Doufám, že to se mnou vydrží až na ty nejstarší kolena. Musím mu aspoň tisíckrát sklonit poklonu za to, jak se mnou zvládá tuhle šílenou hormonální smršť druhého těhotenství, které mě dokáže z minuty na minutu vyhodit z radostné euforie do ubrečené depky. Za to, jaký je úžasný táta a o krakeňátko se vždy na sto procent postará a mě nechá odpočívat, kdykoli si řeknu. Za to, jak k ní v noci ochotně vstává, abych se já mohla ještě poslední měsíce vyspat. Za to, jaké udělá ráno dokonalé palačinky, když já zapomenu několik dní nakoupit a nemáme doma ani suchý rohlík. I když mu někdy nadávám, že je jak zpomalený film, všechno mu děsně trvá a neumí dělat více čiností naráz (už ale chápu, že pro chlapa je těžké něco povídat a u toho vyskládávat myčku nebo třeba nedejbože za chůze telefonovat:), tak pro mě je to muž s velkým M. Však co, dům nám postavil (dobře, zrekonstruoval :), strom zasadil (ok, je to sice jen bambus a na té zahradě mě spíš štve, ale odšrtnuto) a syna zplodil (pokud se tedy všemocní doktoři přeci jen nakonec nemýlili a nevyloupne se z toho druhá holka), takže já si prostě ani nemůžu stěžovat! :)

manželství, můj muž, rodina
S krakeňátkem a lišáčkem bříšku :-)

P.S. Teď to určitě vypadá, že si tímhle článkem žehlím nějaký svůj průšvih, že? Ale fakt to tak není. To mě jen možná dostihla nějaká těhotenská euforie, na které se vezu do té doby, než mě opět nasere tím, že někde odhodí špinavý ponožky :-)

A co vy milujete nejvíce na těch svých chlapech? Podělte se :)

4 komentáře :

  1. Nebyla to Helena a její chlapci? Jo a s naznačováním to u nás taky nefunguje, to mají asi chlapi v sobě zabudované- reaguji u jen na jasné přímé jednoduché pokyny ��.

    OdpovědětSmazat
  2. ...jste moc krásný pár, já obdivuju svého muže každý den. Dům postavil, švestku zasadil a na syna si ještě počkáme, ale máme také Matildu, je jí měsíc. Díky tomu krásnému jménu jsem objevila Váš blog :)

    OdpovědětSmazat
  3. Helena a její chlapci! Když si vzpomenu, co jsem sledovala a četla v pubertě, divím se, že jsem dnes (aspoň doufám) dost normální :Ď Všude je to s chlapama stejné. Ale vždycky jsem ráda a vděčná, že se navzájem s manželem máme ��

    OdpovědětSmazat