úterý 29. srpna 2017

Máťa a Miky

Ptali jste se mě, jak přijala Matilda nového brášku a jak u nás tohle zvykaní si na sebe a nový režim probíhá. Můžu vám upřímně říct, úplná sranda to rozhodně není. Ale naštěstí to není ani takový horor, jaký jsem si představovala. Tušila jsem, že bude krakeňátko na lišáčka žárlit a počítala s tím, že se bude možná snažit svoji novou konkurenci eliminovat. Že náplň mých dní se scvrkne na to postarat se, aby Miky přežil, Matilda moc neřvala a já jsem se z toho nezbláznila. Tak trochu to tak je, ale Máťa kromě občasných, víceméně nechtěných, útoků, projevuje dokonce i náznaky lásky k tomuto malému "mimi", které jí vlezlo do života. Občas sice nastanou situace, kdy mu hodí do košíku na hlavu knížku (předpokládám, že dobrým úmyslem, aby si mohl prohlížet obrázky) nebo Miky vyinkasuje kopaneček do žeber při kojení, který je ale primárně určený mě, protože jí zrovna bráním v tom, aby mohla lézt po gauči tam a zpět. Na druhou stranu, pláče-li lišáček v kočárku, krakeňátko se ho snaží podrndat, i když samozřejmě způsobem, kdy ho z kočárku téměř vyklopí. Když leží Miky na posteli, chce ho hladit a pusinkovat ale už neřeší, že mu u toho přišlápne ručičku, nebo že má zrovna rýmu jako trám a pusinovat by ho neměla. Přeci jen jí ještě nebylo ani dva a půl roku a nechápe hranice, což jí rozhodně nemám za zlé a tyhle její projevy lásky se snažím podporovat a spíše jen lehce korigovat. I za cenu toho, že jsou chvíle, kdy mi běhá mráz po zádech a modlím se, aby to lišák přežil.

šestinedělí, konec šestinedělí, miminko, novorozenec, sourozenci

Po našem příchodu domů nezačalo nic z toho, před čím mě varovaly kamarádky. Nezačala se ani počůrávat, nepřestala jíst ani mluvit (no, ona totiž vlastně pořád moc nemluví), ani jsem nezaznamenala žádnou regresi ve vývoji. Ano, občas o sobě taky sice tvrdí, že je "mimi", vezme si do pusy dudlíka a chce, abysme ji chovali jako miminko, ale je na ní vidět, že z toho má spíše srandu. Vzhledem k tomu, jak dokáže být Tilišanda někdy krutá k našim psům a cíleně jim ubližovat, přestože moc dobře ví, že nesmí, jsem se bála, jestli tohle nebude dělat i Mikymu. Naštěstí se tyto obavy zatím nepotvrdily. Dokonce se mi často snaží s péčí o miminko pomáhat. Podá mi látkovou plínku, když si Miky ublinkne při kojení nebo odnáší použité plínky do koše. Samozřejmě se někdy (ehm, často) vztekne a nutně mě potřebuje někam odtáhnout ve chvíli, kdy zrovna kojím nebo jde jak na truc schválně na nočník, takže musím kojení přerušit a jít jí rychle utřít prdelku, než si ji s radostí otře o bílou zeď. Když kojím, snažím se ji většinou zabavit tím, že si prohlížíme a popisujeme obrázky v knížce. V úplně nejhorším jí půjčím mobil nebo pustím televizi. Nicméně, plácám se pyšně po rameni, jakou jsem se (opět!) stala ultra multitaskovou přebornicí, kdy zvládám zároveň kojit Mikyho, u toho jí ukazovat obrázky v knížce, vymýšlet příběhy, podávat jí pitíčko, utírat usoplený nos a ještě si naťukat smsku a dojíst snídani. Naprosto už rozumim rčení "Jedno dítě, žádné dítě." Dny, kdy mám na Matildu hlídání a starám se tedy jen o Mikuláška, jsou pro mě vyloženě odpočinkové. Miluju úterky, kdy tu mívám celý den babičku, mužovu maminku, a ta si komplet přebírá Tilišandu, takže se starám jen o to, aby měly jídlo. Úterky a víkend jsou pro mě dny, ke kterým se po zbytek týdne upínám. A když jdu někdy s Máťou sama ven a nemám na sobě uvázaného Mikyho, ani netáhnu kočár, protože ho hlídá muž, mám pocit úplné volnosti. A co takový půlhodinový nákup v místním Lidlu úplně bez dětí! To se momentálně asi vyrovná týdenní luxusní dovolené v Karibiku.

šestinedělí, konec šestinedělí, miminko, novorozenec, sourozenci

Takže ano, Matilda má bráchu ráda (asi, doufám), je to "její mimi" a akceptuje jeho stálou přítomnost v našem domě. Ale rozhodně z něj není nijak extra hotová a myslím, že by ho s přehledem vyměnila za lízátko. Když ji táta bere odpoledne po práci na zmrzku, dost často se ujišťuje, že "Tája (= Máťa, takto o sobě mluví) a táta dou, mimi nene!" Ani nijak nežárlí, když přijdou na návštěvu tety a Mikyho si pochovají. Naopak se mi zdá, že je ráda, že má mámu pro sebe a klidně by jim dovolila si ho odnést.

šestinedělí, konec šestinedělí, miminko, novorozenec, sourozenci

Synchronizovali jsme se tedy celkem dobře a Miky sem tak nějak přirozeně zaplul. Samozřejmě se denně objevují třecí plochy. Nejhorší jsou ty ranní, když se Matilda vzbudí se špatnou náladou (asi tak šestkrát týdně), řve a ječí jako pavián, do toho vzbudí Mikuláška, ten začne řvát taky a já lítám mezi jejím pokojem a ložnicí a snažím se je oba uklidnit. Další úskalí je poobědní uspávání, které se dost často nezadaří. Matilda stále svůj odpor ke spánku nepřekonala a neumí, a za žádnou cenu nechce, usínat sama. Ona totiž nechce usínat vůbec. Chci to však já, protože si od ní opravdu potřebuju na chvilku odpočinout a taky vím, jak je potom večer přetažená. Hlavně jsem zjistila, že dny, kdy po obědě nespí, stejně neznamenají, že by šla večer spát dřív. Takže za poobědní spánek stále každý den urputně bojuju, i když čím dál častěji prohrávám. U usínání s ní musím být v pokojíčku, přemlouvat ji, ať si lehne, vyhrožovat jí, naoko odcházet, úplně odcházet, poslouchat jak se mi nejdřív sarkasticky vysmívá do obličeje a následně brečí jako želva. No, je to cirkus tohle uspávání. V době, kdy ji uspávám, navíc Miky většinou nespí, takže jsem to vyřešila tak, že ho mám v šátku a sedím u Tilišandy na balónu. Někdy to prostě vyjde, někdy ne.

šestinedělí, konec šestinedělí, miminko, novorozenec, sourozenci

Mikulášek je stále pohodové a veselé miminko, ale velký spáč nakonec zřejmě nebude ani on. Co jsem taky čekala, že! Přes den mi sice krásně spí v šátku, ale upřímně, mít ho na sobě neustále napláclého mi úplně nevyhovuje. Takhle si totiž neodpočinu vůbec a moje záda trpí. Nejraději bych, kdyby mi spal párkrát denně třeba po hodince u sebe v postýlce anebo v kočárku na zahradě, ale to se zatím moc nedaří. Je to nošenec jak vyšitý, což mě tedy úplně netěší, i když ho nosím samozřejmě ráda. Ale vocaď pocaď :)

šestinedělí, konec šestinedělí, miminko, novorozenec, sourozenci

O našich každodenních rituálech s miminem zase někdy příště...

3 komentáře :

  1. Mám rozepsaný téměř identický post :D :D Máme to hodně podobné - Sandra mě vytáčí tím, že vždy potřebuje VŠE v okamžiku, kdy si sednu, že jdu kojit malinkou...
    Spaní jsem zatím "pořešila" tak, že po obědě kojím malou v manželské posteli, Sandra si lehne vedle nás do hnízda určeného pro malou (ehm :D), držím Sandru za ruku a stále jí tvrdím, že malá spí (jak kdy, ale jak jí kojím a ona leží, tak nevidí, jestli Andrejka opravdu spí), ať je ticho a někdy to zabere a do půlhodiny/hodiny (já vím, hrůza, ale jsem za to vděčná :D) usne...párkrát jsme usnuly všechny tři :D

    OdpovědětSmazat
  2. Nam se to darilo podobne se trema....lehnout si vsichni spolu a za pul hodiny tuzi vsichni 😀😀

    OdpovědětSmazat
  3. Ještě bych neházela flintu do žita, Olivie měla taky jedno období, kdy přes den spala výhradně jenom v šátku, bývala jsem z toho hodně unavená, ale měla jsem staršího ve školce, takže jsem seděla u pc a surfovala po webu, kým Oli spala. Pak se to změnilo a začala spát i v postýlce. Celkově za rok svého života vystřídala asi 5 typů spaní a uspávání.

    OdpovědětSmazat