čtvrtek 1. října 2015

Jak Matilda na svět přišla

V předporodním kurzu nám říkali, že v den termínu porodu, stanoveným doktory a ultrazvukem, rodí pouze čtyři procenta žen a je tudíž velmi orientační. Musím se tedy přiznat. Jsem čtyřprocentní. Mně vypočítali TP přesně na den mužových narozenin. Hrozně moc jsem si přála, aby to vyšlo, neměla jsem totiž jiný dárek. Ráno, den před porodem, to ale nevypadalo, že se něco bude dít, proto jsem raději ještě narychlo zajela do města a koupila mu k narozeninám flanelku a čokoládu. Už jsem se pomalu vzdala naděje, že Matilda vykoukne na svět kříčící Happy birthday, Daddy a já si tudíž budu muset pamatovat další narozeninové datum. Když odpoledne dorazil muž z práce, sbalili jsme psy do auta a vyrazili na vycházku do lesa. No a tam se něco začalo dít.

S vědomím, že času je dost, jsme vyvenčili psi, dorazili domů, na mobilu nastavili apku na zaznamenávání kontrakcí, pustili si film a čekali. To něco se během večera noci začalo zintenzivňovat a zpravidelňovat, takže do rána jsme byli asi na sedmiminutových rozestupech a já za sebou měla totálně probdělou noc. Rada, že mezi kontrakcemi musím spát a nabírat síly, je sice pěkná, ale u nerváka, jako jsem já, nerealizovatelná. Plán byl takový, že až budou kontrakce po pěti, šesti minutách, zavoláme naší porodní asistence Blance, která přijede k nám, kde se budeme snažit vydržet co nejdéle a do porodnice pojedeme až s pořádně rozjetým porodem. Jenže já měla zrovna v to ráno objednaný v porodnici monitor a Blanka mě po telefonu přesvědčila, ať tam zajedeme, protože mě stejně pošlou domů, pokud bude porod v začátcích a aspoň budeme vědět, že je všechno v pořádku a malá nestrádá. A to byla první a největší chyba. Do dnes si vyčítám, že jsem ji poslechla. V porodnici si mě už nechali s tím, že je to sice v začátcích (tři centimetry), ale domů už v žádným případě nepojedu a rovnou mě zahnali na porodní box.

porodní box, porodnice

Blanka přijela chvíli po nás. Venku za oknem byl parádní jarní den a já byla zavřená na žlutém porodním boxu s velikým obrazem tří tlustých a sarkasticky se šklebících batolat přímo před postelí. Ten obraz mě celou dobu neskutečně vytáčel. Kontrakce jsem zvládala prodýchávat celkem slušně, ale mrzelo mě, že jsem tam a ne doma, na zahradě. Neustálé prohlídky Blanky a posléze i doktorky nevěstily nic dobrého, porod nepostupoval a malá byla pořád moc vysoko. To se nezměnilo ani po několika hodinách a já už v naprostém zoufalství souhlasila nejdřív s prasknutím vody a posléze i s oxytocinem, který mi kontrakce vyhnal do takového levelu, že jsem řvala (sprostě) a prosila, ať mě nechají být. Moje představa přirozeného porodu vzala za své. Doktorka vnucovala opiáty, které jsem jí nedovolila, což ji urazilo, a už tak vyhrocenou situaci musela žehlit Blanka na chodbě.

Abych to zkrátila. V osm večer, po deseti hodinách na porodním boxu a víc jak dvaceti čtyřech hodinách kontrakcí, jsem podepsala souhlas s akutním císařem. Bylo mi to strašně líto. Byla jsem hysterická, unavená, bolavá, nenáviděla jsem je v tu chvíli úplně všechny. V kontrakcích ani ne po minutě, posílených oxytocinem, mě nechali jít polonahou pěšky na operační sál, který se hemžil lidmi. Nikdo si mě nevšímal. Nechali mě vyšplhat se v kontrakcích na úzký, studený operační stůl a nějaký chlap, asi anesteziolog, mi strkal pod nos papír, kde mám podepsat, že jsem celý den nic nejedla. Ale já jsem jedla! Musli tyčinky, ovoce, sušenky... Začal se zvýšeným hlasem ptát jak je to jako možné a ať mu tedy přesně řeknu, kdy jsem měla poslední sušenku...V tu chvíli už jsem hysterii propadla totálně, poslala jsem ho do prdele (myslím, že několikrát) a řvala na ně, ať už mě konečně uspí. A to jsem jinak opravdu slušný a uctivý člověk. Strašně to bolelo a chtěla jsem pryč. A pak se konečně všechno zatemnilo.

Tak, a teď už víte, že moje poctivá a propracovaná předporodní příprava zúročena nebyla. I to se může stát. Matilda se rozhodla, že se jí do žádného úzkého tunelu cpát nechce, nebo prostě potřebovala víc času. A to ve většině porodnic bohužel nerespektují. Tam, kde jsem rodila já, mají pravidlo, že do dvanácti hodin od příjmu musí být porod ukončený. Ať už přirozeně nebo císařem. Jenže o tomto deadlinu jsem tehdy nevěděla. Císaře mi vnucovala doktorka už od odpoledne, ale zlomili mě až v osm večer, kdy mi tvrdili, že už opravdu není jiná možnost. Ano, je pravda, že pokud by se to stalo před sto lety, možná bychom nepřežily ani jedna a můžu si tedy říct, že díky bohu za moderní medicínu. Jenže možná jsme jen potřebovaly víc času a klid.

Dneska už vím, že jsem se měla na ten pitomý objednaný ranní monitor vykašlat a zůstat doma co nejdéle to šlo. Možná by mi to dalo větší šanci porodit přirozeně, protože bych se zbytečně tolik hodin nestresovala na porodním boxu, kde do mě neustále někdo vrtal a já před sebou viděla, jak hodiny utíkají a situace se nelepší. Kdyby šel vrátit čas, strávila bych ten krásný jarní den chozením a hekáním na zahradě a do porodnice pak odjela až s pořádně rozjetým porodem.

Samozřejmě jsme přišly o bonding a já o ten euforický moment, kdy miminko vytáhnou a položí na břicho. Místo toho jsme se seznamovaly asi o hodinu později na pooperačním pokoji, kam mi ji muž hned dovezl ukázat a já si ji mohla aspoň pohladit. Pak mi ji už naštěstí vozily sestřičky co tři hodinky.

Císařský řez opravdu není žádná sranda a já si klepu na čelo, jak jsem si ho mohla na začátku těhotenství dobrovolně přát. Na pooperačním pokoji jsme byly po císaři tři a já to zvládala z holek nejhůř. Fyzicky i psychicky. Objevila se u mě totiž alergická reakce na narkózu a já jsem zažila stav podobný infarktu, kdy jsem nemohla dýchat a na hrudníku měla balvan. Holky na pokoji si ráno dávaly snídani a jedna se dokonce smála, že takový wellness už dlouho nezažila a byla ráda, že má od dětí klid (měla třetí). Mně místo snídaně naložil zřízenec na vozíček a odlifroval mě do jiné budovy na rentgen, protože se snažili zjistit co mi je. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a díky rozřezanému břichu ani hýbat. Zřízenec si mezitím skočil na oběd a zapomněl mě tam, čehož si sestry za okýnkem všimly, až když jsem v narvané čekárně, plné lidí z ulice, omdlela a z vozíku spadla. Na uvolnění nadstandardu jsem čekala jako na boží smilování,a když se konečně druhý den uvolnil a můj stav se mezitím zlepšil, tak se tam se spacákem nastěhoval i můj muž. Za lidových tisíc tři sta korun za noc si rozmotal karimatku pod stůl a takhle následující tři noci spal. Pokoj byl velikosti zhruba naší koupelny a nedalo se v něm hnout. Ale co, konečně jsme byli všichni spolu.

miminko, novorozeně

8 komentářů :

  1. Luci, přeju ti, abys druhý (a každý další) porod prožila lépe. Vím, že zdraví dětí je nejdůležitější, ale já po prvním porodu - akutním císaři byla dost psychicky na dně. Měla jsem pocit, že jsem zklamala. Teď jsem sice udělala reparát, zvládla Jakuba přivést na svět přirozeně, ale taky to nebyl orgastický zážitek...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jojo, ten pocit selhání, a také, že jsem o něco přišla, co už mi nikdo nevrátí, znám....Věřím, že podruhé bude lépe, i když to tvoje poranění...brrrr...běhá mi mráz po zádech. Jizvám po císaři se prý říká "jizvy lásky" :)

      Smazat
    2. Nojo, ale mámy rychle to špatné zapomínají, že? :) Ty jizvy lásky, to je moc hezké, nikdy jsem to neslyšela, ale je to pravda.

      Smazat
  2. Uff, docela smutné čtení. Přeju Vám, ať to příště vyjde lépe. Mně dala před porodem nejlepší kamarádka - doktorka - jen jednu radu: "Buď doma, co nejdéle to půjde". A měla pravdu. 1. porod po 5 hodinách, 2. po 50 minutách. Jestli bude ještě někdy 3., tak budu muset asi zvolit jinou taktiku... Pokaždé jsem byla v neskutečné euforii a plná energie. Vůbec nic mě nebolelo a byla bych schopná sbalit dítě a jít domů pěšky (máme to asi 1km:) Hormony jsou zázrak. Jinak děkuji za pěkný blog. Máme podobně starého chlapečka, tak si ráda počtu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak to vám závidím, ale věřím, že nám se to lépe povede na podruhé :) A děkujeme za pochvalu, rádi vás tu uvidíme :)

      Smazat
  3. Je mi líto, že sis prožila porod tak ošklivě. Na druhou stranu nechápu, proč všichni lpí na tom, že když si žena neprožije přirozený porod, je to div né katastrofa světa! Já jdu na císař pozítří a nic si z toho nedělám. Nikdy by mě nenapadlo přemejšlet nad tím, že když jdu na císař, tak jsem jako žena selhala. Co je to za blbost? :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Víš, ona to někdy té ženě opravdu jako katastrofa připadá. To, že ty jdeš na plánovaný císař, máš to v sobě srovnané a nemáš s tím vůbec žádný problém je super a přeji ti, aby vše dopadlo dobře a rekonvalescence byla rychlá. Ale pokud člověk prožije situaci, kdy se 12 hodin snaží přirozeně porodit, prožije si to všechno včetně těch největších kontrakcí, při kterých omdlívá bolesti a vyčerpáním a výsledkem není miminko, ale odvoz na operační sál, kde s tebou jednají jako s kusem masa, tak to může v člověku trauma zanechat. Navíc, když ti pak donesou najednou zabalené miminko s tím, že tohle je to tvoje, tak se rychle podívej, protože my ho zase odneseme a ty nemáš sílu se ani zvednout z postele, jak tě všechno strašně bolí, tudíž o nějakých hormonech štěstí a přívalu mateřské lásky může být v tu chvíli těžko nějaká řeč, tak to zanechá hodně velký šrám na duši. Nehledě na to, že já měla po císaři vážné komplikace, takže nějaká radost z miminka byla naprosto utlumená. A stále věřím, že to bylo chybou přístupu porodnice, že jsem ji neporodila sama a selhání ze své strany vidím v tom, že jsem prostě podlehla tlaku z jejich strany. Takže to blbost není, ale s takovou zkušeností se asi nemůže ztotožnit nikdo, kdo to neprožil. Moje trauma vyléčí jedině druhý přirozený porod, to už teď vím.

      Smazat
  4. Uf, mám za sebou čerstvou podobnou zkušenost a je mi to moc líto, chyba je opravdu v systému. Protože znám už více zdravých i mladých žen, které po bezproblémovém těhotenství zkončily na akutní cs a nemá to tak být. Měla jsem více trvat na svém a rodit doma. Rodina mě přesvědčovala, jak je to v nemocnici bezpečnější, no za mně - není. Zavolat zachranku může člověk kdykoli a já se z toho "bezpečí" vrátíla jak z boje, s posttrumatickym stresem a dírou v břiše. A teď už domporod padl. To je jasný. Jste hrdinka, že jste tak veřejne prezentovala! Lidi nechápou jak obrovské trauma to je, a kdo z nich by chtěl aby ho popadli a odebrali na sál a rozřízli břicho? Všichni se bojí i jen k zubaři...Každopádně vám moc přeji, aby se to povedlo a vy se tak uzdravila :) Moc to přeji každé z nás :)

    OdpovědětSmazat