pondělí 9. května 2016

Jak vycvičit dítě?

Často, vlastně denně, si její vznětlivou a náročnou povahu vysvětluji tím, že je to prostě daň za tu její nadprůměrnou inteligenci. Vždyť přece vychovávám toho malého génia (jak jsem psala v minulém článku ZDE). Jenže pak nastanou dny nebo situace, kdy o tom začnu dost silně pochybovat. A to si potom s hrůzou říkám, co když to tak není? Co když bude úplně průměrně normální nebo dokonce i podprůměrně normální a všechen ten řev a neustálé požadavky jsou vlastně jen odrazem její vzteklé a cholerické povahy, kterou má jistojistě po mně?

život s miminem, neřesti, kousání

Už nějaký pátek řeším to, že ji chci naučit, aby dolů lezla vždycky po nožičkách. Ať už z vyvýšených psích pelechů, kde tráví dost času nebo z jakéhokoli schodku či sedačky. Déle než měsíc jí sto milionkrát za den zopakuju: Po nožičkách, dolů se leze přece po nožičkách! Takhle se to dělá. A názorně ukazuji, přetáčím ji, nasměrovávám. Trvá to na můj vkus nějak dlouho a Matilda stejně odkudkoli háže dolů šipku po hlavě a je jí úplně fuk, že je pod ní díra. Dneska jsem už v naprostém zoufalství, po dalším jejím držkopádu, šeptla muži: A co když je fakt blbá? Není blbá! Je vychcaná a dělá si co chce, uklidnil mě muž. No dobře. Budu se tedy snažit dál tento "extrémně složitý zvyk" dostat do její vysoce inteligentní a ještě výše ignorantské hlavičky, ale dokážete si představit jaké nervy mě to stojí.

Další věc je to, že se vlastně od jejího narození drbeme s bezplenkovkou (článek o ní najdete ZDE). A mělo to vždy docela úspěch. Za posledních pár měsíců si hodila nálož do plíny skoro minimálně (mluvím o ehm... number two, čůraní odchytáváme od začátku jen občas). Jenže to asi měsíc zpátky skončilo. Od té doby je naše snaha velmi často zbytečná. Matilda sedí například na zemi a významným pohledem se na mě zadívá a udělá "uuum, uuuum" (rozuměj zatlačí). Takže ano, signalizuje vzorně. Jenže ve chvíli, kdy jdu za ní a začnu ji vysvlíkat, abych ji posadila na kyblík, spustí hysterický řev a je z toho prd (jakože nic, kéž by z toho jinak byl alespoň ten prd). A chvilku na to si zaleze někam bokem, kde ji nevidím a hodí to škodolibě do plíny. Nedokážete si představit, jak mě to strašně vytáčí. Kurňa, téměř rok chodí vzorně na kyblík a po roce začne tentononcovat jak malé mimino do plíny? Nemluvě o tom, že když to hodí do nočníku, tak je to pohoda a vše proběhne relativně za čista. Spokojenost na obou stranách. Jenže teď jí to najednou seškrábávám ze zadku a navaluje se mi při každém druhém přebalování, protože na ty její náklady v plíně prostě nejsem zvyklá. A že je za den sakra produktivní. Přemýšlím, jestli jsem ji omylem v nedávné minulosti nezpůsobila něčím trauma z posazování na kyblík, že se to najednou tak otočilo. Taky si nejsem jistá, jestli vydržet a i přes její řev ji na kyblík zkoušet dávat nebo jestli si dát prostě pauzu, než se zase zklidní. Každopádně je to na palici.

Kousání. To je další neřest, která se nám tu rozmohla. Kouše všechny konektory od kabelů a nabíječek a taky mě. A dost to kolikrát bolí. Kousne mě klidně do palce na noze, když vařím, do ramene, když ji nesu. Už jsem na ni aplikovala všechny možné fígle. Předstírala jsem jak to au au maminku moc bolí a pláče. Zařvaka jsem, aby se lekla. Dělala tytyty a nene a fujfuj to nesmíš. Plácla ji přes ruku. Jednou, když mě fakt bolestivě a hlavně nečekaně hryzla do nohy, tak mi nějak instinktivně vyletěla ruka a dala jsem jí facku. Pak mi to bylo samozřejmě líto. Kdo by se chlubil tím, že jednu vrazil ročnímu dítěti, že... No byla to prostě automatická a spontánní reakce a já se od té doby kontroluji, aby se neopakovalo, protože to stejně bylo k ničemu. Jakákoli moje akce totiž vždy vyvolá jednu z těchto tří reakcí: 1) Nic - naprosto mě ignoruje a kouše dál nebo odejde. 2) Začne se smát, jakože je to hrozná prdel, že máma řve bolestí. 3) Rozbrečí se a nechápe, proč jí tu nabíječku k mobilu rvu z pusy.

Začínám být bezradná. Mám zkušenost jen s výchovou psů a naučit naše čokliny dávat pac nebo si lehnout trvalo všehovšudy pár hodin. Matilda má moje snahy o výcvik těžce na háku. Rady kontaktního rodičovství, Nevýchovy a jiných srandiček tipu: hledej příčinu, proč to dělá, vysvětlí ji to jako sobě rovné, promluv si s ní o tom... mi přijdou jako hodně černý humor. To už se mi jeví jako efektivnější řešení kousnout ji na oplátku nebo ji nechat, ať si tu kamikadze šipku z gauče teda skočí. Ale na to nějak nemám.

A jak cvičíte, pardón, vychováváte svoje děti vy?

8 komentářů :

  1. :D.. náš si začal na nočníku hrát s pindíkem, občas tak, že ho nasměruje přes nočník a čůrá ven :D nebo začal vstávat, takže se vyčůrá, vstane a udělá bobek - na zem vedle nočníku :D takže taky se nám to nějak zhoršuje, ale hold věřím, že se to zase samo změní :) Praktikujeme slovo NE (na to on začně roztomile kejvat hlavou a říkat ne, ale nic si z toho nedělá) a plácání přes ručičky, což ale taky nemá efekt :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ufff...ještě že s pindíkama si ještě pár let hrát nebude :-D

      Smazat
  2. Luci, z vlastni zkusenosti ti muzu poradit, ze musis vydrzet a nepolevit. Ve smyslu porad ji ukazovat, jak se leze po nozickach z postele. Ona to brzo pochjopi. Nam pomohlo, ze jsem ji nechala skoro spadnout, jistila jsem ji celou dobu, ale zachytila na posledni chvili, aby pocitila ten pad a sama se vydesila. Od te doby lezula dolu jen po nozickach. Bojkot nocniku prejde taky jsme to meli, rozhodne nenutit nasilim, trpelive zkouset dal, ono se to zase obrati. A s kousanim... no kamaradma svou dceru musela lehce kousnout, tak, aby ji to trochu zabolelo, taky nepomahalo nic... :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ten nočník mě štve nejvíc, ale asi jí teda zkusít dát čas a netlačit na pilu :)

      Smazat
  3. ctu tu pravidelne potichu, ale dnes se musim ozvat...miluju tvoje clanky :D tak jsem se smala, az jsem predcitala i manzelovi, aby pochopil :D... drzim palce, at je Tilisak opravdovy genius, ktery leze po nozickach, kadi do kyble a nekouse mamu ani kabely :D...

    OdpovědětSmazat
  4. Děkuji děkuji! Je to pro mě taková terapie takhle si svoje frustrace veřejně vypsat a jsem ráda, že to někoho baví :)

    OdpovědětSmazat
  5. U nas je to jako u Akkarin s tim nocnikem. Nektery den nechytnem nic a jen stiram louzicky, na nocniku byt nechce, jine dny sice vysedava na nocniku s moji asistenci a knizkou, ale nic z toho, nekdy se dari - jednou si dokonce sam ukazal na nocnik, a pak se tam zpusobne vykakal. Praktikuju jen trpelivost a nenuceni.
    Slezani se ucil tak mesic asi, a dosel si na to sam. Po par padech..
    Cvicila jsem taky par zvirat, a nase dite se cvicit teda neda.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já asi trošku nutila a teď se mi to s tím nočníkem holt vymstilo :-( Ale už jsem nabrala zpátečku a nechám to teď asi chvilku plavat a zkusím zase za nějaký čas. Ale ten pohled na ni tlačící do plíny mi rve srdce!

      Smazat