neděle 26. června 2016

Jak jsem se tehdy zasnoubila...

Už pět let jsem vdaná panička. Co je však zajímavější je fakt, že našemu vztahu letos táhne na patnáct let! Ono totiž tím, že jsme spolu začali chodit v osmnácti, ledacos docela trvalo. Třeba čtyři roky než jsme spolu začali bydlet. (V šíleném podnájmu s velmi podivným spolubydlícím, co měl dvě přítelkyně, které nevědouc jedna o druhé sdílely nejen stejného chlapa, ale i povlečení a pyžamo! A my jsme byli vázáni přísahou mlčenlivosti, protože by nás jinak vystěhoval). Na to společné bydlení jsem muže musela tehdy vyloženě ukecat, protože jemu bylo u maminky až moc dobře. Celých devět let trvalo, než si mě teda vzal. A já si dneska vzpomněla, jak mě to tehdy vlastně požádal o ruku. Čekáte romantiku? No...skoro :)

svatba, žádost o ruku, zásnuby

Tehdy jsme to po dvou a půl roce života zabalili v australském Perthu a čekalo nás asi pět měsíců cestování. Já si strašně přála, aby mě na našich cestách požádal o ruku. A trošku jsem tušila, že by to mohl mít v plánu. Na každém alespoň trochu romantickém místě jsem se psychicky připravovala a těšila, že teď už to určitě přijde! Když jsme vyšlápli úžasný trek australskými Blue Mountains a stáli pod těma nejúžasnějšími vodopády. Když jsme se večer procházeli po Harbour Bridge v Sydney. Když jsme se dívali do údolí z vysokých hor na Novém Zélandě. Když jsme seděli na Fiji na pláži a pozorovali západ slunce. NIC! Pokaždé jsem kontrolovala, jestli s sebou máme foťák a jestli vypadám dobře, až si jako uděláme tu první zasnoubenou fotku. Jenže ona furt ta žádost nějak nepřicházela a romantická místa s blížícím se koncem našeho cestování postupně docházela.

A pak jsme byli najednou v jedné z našich posledních destinací, na Borneu. Nějakým způsobem jsme se ocitli v opravdu hnusném, špinavém městečku, kde jsme za celou dobu nepotkali žádné jiné cestovatele a já tam jako na potvoru dostala šílenou viroźu. Ta mě donutila na několik dní zůstat zavřená v jediném ucházejícím hotelu ve městě. Těch několik dní jsem v horečkách střídavě lezla z postele na záchod, do kterého jsem nevěděla co strčit dřív. A když jsem tak jednoho dne vylezla z koupelny, unavená, zpocená, nemytá a rozcuchaná a chystala se opět upadnout do kómatu na posteli, najednou si ke mně přisedl muž se dvěma skleničkama džusu a krabičkou! Moje první reakce byla Doprdele, teď??! Proboha proč teď?! A pak jsem se rozbrečela. Štěstím to nebylo, spíše pořádným zklamáním, že takhle to přece být nemělo. Muž byl chudák úplně rozhozený, asi takovou reakci neočekával :-D No, samozřejmě jsem mu to "ano" nakonec řekla. Myslel to dobře, prý chtěl, abych na tohle místo neměla nakonec jen blbé vzpomínky. Chlapskou logiku já prostě asi nikdy nepochopím! :)

svatba, žádost o ruku, zásnuby

A jak muž požádal o ruku vás? :)

7 komentářů :

  1. Taky teď budeme mít pět let od svatby a taky zvažuji článek o zásnubách. Ale nevím, jestli se o ně mám vůbec podělit :-D
    Chlapská logika fakt stojí za to!
    Moc ti to slušelo!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Dneska bych si tu svatbu už zorganizovala úplně jinak, včetně šatů i některých lidí, kteří tam chyběli. Ale obřad venku pod hradem byl krásný :)

      Vymazat
  2. No u nás to bolo podobne... sme spolu 11 rokov a tohto roku sme oslávili našu manželskú päťročnicu :-) http://adamkovoihrisko.blogspot.sk/2016/05/drevena-svadba.html no zásnuby neboli o nič romantickejšie ako tie vaše... čakala som, rozmýšľala aký dátum, aké miesto, akú udalosť si môj drahý vyberie na tú očakávanú otázku.. a ono to prišlo, jedného obyčajného večera, keď som vyšla z turbanom na hlave, v župane a s rozmazaným makeupom zo sprchy... no čo viac si priať... ako nájsť v takom stave kľačiaceho chlapa v obývačke s milým, ostýchavým úsmevom na perách a krabičkou v ruke? ja som sa tiež rozplakala, ale od šťastia a romantické mi to prišlo aj za takýchto ... povedzme, nie štandardných okolností :-D

    OdpovědětVymazat
  3. krásné :) Však i já pak byla nakonec dojatá a dneska jsem ráda, že ta žádost proběhla takhle vtipně :)

    OdpovědětVymazat
  4. muj muz se me zeptal jednoho nedelniho rana, teprve po cca 3-4 mesicich bydleni spolu, jestli bych si ho nevzala. udivene jsem se na nej otocila, jestli to mysli vazne. a on, ze se nam spolu bydli dobre, tak proc ne. obratila jsem to v zert (bylo to na me fakt docela brzo) a rekla mu, ze bych od nej cekala takovou nabidku nekde na dne jeskyne nebo vrcholu hory. jemu se rozzarily oci a ja presne vedela, kdy pozada oficialne. meli jsme totiz v planu Alpy. Proto kdyz jsme o pul roku pozdeji vylezli na svoji prvni spolecnou ctyrtisicovku, prekvapena jsem vubec nebyla.

    romanticky to moc nebylo, byl tam mrak lidi a ja byla po vystupu pekne znicena. ale zase jsem mela ten pulrok na rozmyslenou a uz vedela, ze teda jo :-)

    prstynek jsem nedostala. mam zasnubni karabinu. :-D

    Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zásnubní karabina nemá chybu! Já prstýnek dostala, muž ho koupil na Zélandě v obchoďáku tuším, když se mi na 5 minut jakože ztratil...Byl tak velký, že bych ho dala kolem kotníku a v něm byl prťavý diamantíček, který však za půl roku vypadl a ztratil se. Naštěstí to nebylo žádné špatné znamení :)

      Vymazat
  5. U nás to bylo takový - plánovaný. Jeliož v práci nastala situace, že mi znemožnili jediný karierní postup, tak jsem doma zavelela, že chci dítě. No ale aby to bylo alepsoň trochu počestné, tak že dítě začneme "počínat" až po zásnubách. Prstýnek jsme tedy šli vybrat společně a já pak byla "šíleně překvapená" když mě požádal (bylo to jasné, protože bylo pro nás významné datum a šli jsme do kavárny, kde jsme měli první rande)... neříkám, že i tak jsem neuronila slzičku, ale zas tak supr to nebylo no :)

    OdpovědětVymazat