sobota 17. prosince 2016

Jak přežít uspávání nespavce

Přiznám se, že jsem chtěla tento článěk pojmenovat "Jak ji po obědě uspat a nikoho u toho nezabít", ale přišlo mi to nakonec moc drsné. I když by to spíše vystihovalo povahu toho, co se u nás každodenně po obědě děje. Jestli totiž nesnáším nějakou část dne, tak je to stále poobědní uspávání. Když mi na tohle někdo řekne: "Jaképak uspávání? Dáš ji do postýlky, přečteš pohádku a necháš ji spat, ne?" vidím rudě a v tu chvíli toho člověka ale opravdu nemám vůbec ráda. Takhle to u nás bohužel nefunguje. Nechat ji v pokoji nespící samotnou by znamenalo, že bude nejprve dělat všechny možné voloviny od sundávání prostěradla z matrace, vyslíknutí se, pokusů zuřivě dosáhnout na vypínač a rozsvítit, skákání do výšky i do dálky a nakonec se tak rozeřve, že bude ve své totální hysterii schopná uškrtit se na vlastní plíně. Takže tam s ní sedím, tiše jí zpívám, hladím ji anebo se jí naopak vůbec nedotýkám, podle toho, jak to zrovna chce, odolávám jejím agresivním útokům sahajícím od facek (pozor, fackuje ona mě!), štípání, tahání za vlasy, dloubání do tváře a podobně. Jakmile se odsunu trošku dál od postýlky, aby na mě nedosáhla, tak opět spouští potoky pláče, kdy mi následně soplí několik minut do krku, vzlyká a celou mě otlapkává, aby mi nakonec zase jednu vztekle ubalila. Tahle sranda trvá průměrně tři čtvrtě hodiny. Po hodině už to většinou vzdávám a ten den prostě nespí, což však znamená, s prominutím, na h*vno odpoledne, kdy začne být od nějakých čtyř pěkně protivná. A to raději nemluvím o sobě. Když náhodou někdy usne pod půl hodiny, tak z pokojíku vylétám plná radosti a energie. Jinak se většinou vyčerpaně odvleču a jdu rovnou vymést všechno sladký, co je v dohledu, abych se uklidnila.

náročné dítě, tipy na náročné dítě, spánek, spánek dítěte, nespavé dítě

Před delší dobou jsem ji do poobědního spaní vyloženě nutila. To znamená, že jsem ji v postýlce pokládala na záda a občas rukou mírně přidržela, aby nemohla vstát. Co vám budu povídat, byla to blbost a v té době jsem to uspávání snášela ze všeho nejhůř. I Matilda. Bránila se mi zuby nehty a za tu hodinu jsem ji položila třeba osmdesátkrát a ona se vždycky z posledních sil stejně zvedla. Usínala vyčerpáním z pláče a já odcházela totálně zlomená a zoufalá, že takhle to přece nemůže jít dál. Pak jsem se pokusila nějak vnitřně zklidnit a do uspávání jsem šla s tím, že nebudu koukat na hodiny, dám jí prostor, nebudu ji nutit, že prostě buď usne nebo ne a můj cíl je, aby to nebylo s pláčem. A nějakou dobu tento přístup opravdu fungoval a ona dokonce usínala do půl hodinky a krásně klidně, bez slziček. Myslela jsem si, že jsem to prolomila! Byla jsem na sebe tak pyšná, že jsem relativně ochotně uspávala i o víkendu, kdy to za mě mohl vzít klidně muž. Jenže poslední dobou se to opět zhoršilo. Dávám to do souvislosti s očkováním, které Tilišanda před měsíce poprvé dostala. Mám pocit, že zhruba od té doby je uspávání po obědě opět boj a mně nepomáhají ani chytrá slova z knížky o tom, jak je potřeba se vnitřně zklidnit a na dítě napojit. Opět se mnou ke konci cloume vztek a často se teď stane, že to po nějaké době vzdám a holt nespí.

Věřím ale tomu, že všechno se děje z nějakého důvodu a má nás to na naší cestě životem posunout. A to je asi důvod, proč se mně, netrpělivému cholerikovi, narodilo dítě, které každý den takto intenzivně hodinu testuje moji trpělivost. Zřejmě mi tím osud něco říká, i když zatím mám pocit, že mi tím přidává jen šedivé vlasy. O spánku už jsem toho načetla opravdu hodně a můžu s jistou říct, že u nás nefunguje nic a pokud ano, tak jen krátkodobě. Nějaké ty rady ze slavné Nevýchovy o tom, jak se dá s dítětem na všem domluvit, tak těm bych se tu ráda vysmála. Pokaždé jí totiž na začátku klidným hlasem povídám: "Maťulko, víš, ty si potřebuješ odpočinout, aby sis mohla potom odpoledne krásně hrát a já si taky potřebuji odpočinout, tak já ti teď s tím spánkem pomůžu, ano? Zvládneme to spolu a já tu s tebou budu dokud neusneš. Musíš mi ale trošku pomoct, jsme na to dvě, víš? Spolu to určitě zvládneme..." Ne, opravdu tohle na moje dítě nefunguje.

Abych se z toho tedy úplně nezbláznila, tak jsem si v duchu vytvořila takovou sadu zásad, které se snažím před a při uspávání dodržovat. Trošku to pomáhá mojí psychice, i když Tilišákovo usínání to stejně neurychlí.

1. Než jdeme uspávat, tak nejenže ona musí být najezená a všechny potřeby mít vykonané (jinak totiž dělá to, že urputně předstírá, že tlačí a rychle rychle potřebuje na nočník, abych ji z postýlky vytáhla), ale hlavně já se musím před tímhle ubíjejícím procesem najíst. Z toho důvodu, že hlad mě dělá ještě o něco vzteklejší, nahlas mi kručí v břichu, což je pro ni velmi zajímavý zvuk, ale taky proto, abych se potom hned nevrhla na skříňku se sladkým místo normálního oběda.

2. Neberu si k postýlce mobil ani hodinky. Mobil před ní stejně nemůžu vytáhnout, jelikož by mi ho hned rvala z ruky a kontrolování (zabitého) času, který jsem tam už strávila, mě dostává do šílených vytáček.

3. Snažím se dělat přesně to, co chce. Když si přitáhne moji ruku na tvář, tak ji tam držím, když mě odstrkuje pryč, tak se o kontakt nesnažím, když mě chce obejmout, tak ji obejmu a čekám, až se pustí. Snažím se jí nechat prostor.

4. Když serve prostěradlo z matrace, nechám to být a nesnažím se ji znovu povléknout. Když vyhodí polštář, tak jí ho nevracím a všechno dám do původní polohy až ve chvíli, kdy spí, protože jinak bych to dělala donekonečna a ji by to strašně bavilo.

5. Nejenže se snažím nebýt nahlas sprostá, což je pro mě opravdu vysoká škola sebeovládání, protože nic jiného se mi v tu chvíli nechce víc, než křičet nahlas ty nejsprostší nadávky, ale snažím se nebýt sprostá ani v duchu, protože to údajně člověka ještě více rozčílí. Takže i když mám chuť vykřičet ven slova, za která by se styděl i ten nejožralejší dlaždič, tak si je nepřipouštím ani v hlavě a místo toho si v duchu opakuji: "Spinkej, kočičko, to zvládneme, hezky si odpočineš..."

6. Snažím se nepředstavovat to množství času, které takto zabíjím a věci, které bych mohla dělat místo toho. Vlastně se snažím nemyslet vůbec. Občas počítám parkety, zpívám si v duchu ukolébavky nebo nějakou mantru, nepřemýšlím nad tím, jak dlouho tu už sedím a jestli už bych to neměla vzdát. V každém z mých bývalých zaměstnání vždy byla nějaká činnost, která mě nebavila, například datlovat čísla do tabulek, ale prostě jsem si ji odbyla a šla dál dělat to, co mě bavilo. V tomhle zaměstnání je to uspávání, které mi nahrazuje neoblíbené excelovské tabulky.

7. Ve chvíli, kdy to opravdu vzdám, protože mám pocit, že už jsem tam strašně dlouho (většinou to bývá k té hodině), tak se nelituji, nenatahuji to a snažím se to Matildě ani sobě nevyčítat a nemyslet na to, jaké odpoledne nás čeká. V tu chvíli prostě roztáhnu rolety, vytáhnu ji celou šťastnou z postýlky a klidně jí na půl hodiny pustím Peppinu a jdu to někam vedle rozdýchat.

8. V návalech té největší zuřivosti, kdy vyčítám všem světovým božstvům, proč zrovna já mám takhle nespavé dítě, si neustále opakuji, že je to k jejímu dobru. Moje dítě, které je prostě strašně inteligentní, bystré a zvídavé, nebude přece ztrácet čas spánkem, kdy by jí mohlo něco utéct. Vyroste z ní akční osobnost, která bude konat skvělé činy namísto vychrápávání do desíti, jako její líná máma :)

Musím říct, že jsem ještě nikdy nezažila nikoho s takovým odporem ke spánku. Po kom to to dítě má, když my jsme oba s mužem takoví spáči? Muž tvrdí, že je to tím, že jsem v těhotenství moc cvičila, ale to se mi jako dobrý důvod nezdá. Nejdivnější ale je, že když už po téhle děsné uspávací akci nakonec usne, tak pak tu hodinku a půl tvrdě spí! Takže to rozhodně není o tom, že by ten spánek nepotřebovala. Ona se mu bude ale přesto zuby nehty bránit.

Řekla jsem si, že tomu dávám čas do dubna. Pokud se usínání nezlepší, tak s příchodem jejích druhých narozenin prostě poobědní spánek kompletně zrušíme. Věřím, že nebude mít problém si na to zvyknout, když už teď stejně v průměru dva-tři dny v týdnu nespí. Doufám, že v tu dobu se s ní půjde už o něco líp domluvit a zavedeme pak nějaký "klidový režim", kdy bude půl hodinky nebo hodinku koukat po obědě na pohádky, já si dám třeba to kafe a pak půjdeme ven. Vím, že každé dítě je jiné a každá máma něco řeší, ale tohle spací martyrium je opravdu tak psychicky a fyzicky náročné, že si říkám, že bych snad dala i prst za to, abych měla spavější dítě. Svůj prst, samozřejmě :)

náročné dítě, tipy na náročné dítě, spánek, spánek dítěte, nespavé dítě

Co vy a vaši nespavci? Také doma bojujete s uspáváním? Pokud však máte doma spavé krakeňátko, tak gratuluji, ale raději mi to snad ani nepište, jestli tedy nemáte tip, jak toho docílit :)

31 komentářů :

  1. To není možné. To je přesně popis mé 7m Markétky. Já jsem také hodně netrpělivy člověk a mám fakt co dělat, abych se v takové situaci ovládla a něco ji neřekla nebo dokonce neudělala.... Zní to hrozně, ale když opravdu po hodině uspávání neusne.... A povede se nám to také max 2x do týdne, že třeba i 2 hodiny po o spinká. Děkuji, že v tom nejsem sama.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo a opravdu hoooodně závidím těm maminkám, kterým děti spinkaji dokonce třeba i dopo a odpo.

      Vymazat
    2. Uf, to máte taky "veselé". V 7m nám ještě dobře fungoval kočárek nebo nosítko a tehdy začínala pomalu přecházet ze dvou spánků na jeden. Od 10m už to pak byl jen ten jeden. Tak držím pěsti, ještě je šance, že objeví krásnu spánku!

      Vymazat
  2. Ach...nemám slov. To je ale ÚPLNĚ přesně jak u nás. Nesnáším matky, které se svěřují "naše malá/malý málo spí" a vytáhnout něco o tom, jak usnou v osm večer (!!!) a spí "jen" do 7 ráno + přes den "jen" dvě hodinky...:-/ Když na ně vychrlím, že naše spí od 11 večer taky do 7 ráno a přes den jak kdy (i když teď zase pár dní spí pravidelně, ale po více jak hodinovém uspávání), tak mě ani nepolitujou a ještě vypadají, že si myslí, že si za to můžu sama...
    I my s manželem jsme spíš spavci, ale ona by mohla padat na hubu únavou, ale dobrovolně si prostě lehnout nepůjde...
    Máme to prostě stejné - můžu tě uklidnit. Třeba dnes jsem byla s ní celý den sama a měla takový ten "super truper" umrnčený den, do postele po obědě šla s totálním řevem, usnula po více jak hodině...a já si teda taky slušně ponádavala :D Teď to zkouší manžel, ale chechtá se tam (Sandra), takže už to vidím, jak za chvíli na ní přijde únava a hned bude hystericky řvát, že chce mamu...a pak stejně neusne dřív jak za hodinu...
    Podle mě je toto asi nejvíce psychicky vyčerpávající na celém mateřství...mít dítě, které usíná "samo" (tak jak si to představují babičky a bezdětné okolí), tak jsem asi ta nejšťastnější matka na světe. No, ale takové dítě nemám...bohužel :)

    OdpovědětVymazat
  3. Přesně tak. To, že je moje dítě vzteklé, divoké, náročné, nežravé... to všechno jsem ochotná snášet, ale to nespaní mě opravdu mučí, a mám pocit, že kdyby spala (=usínala) alespoň o trochu líp, byla bych totálně happy. No, co holt naděláme, leda snad si vyrobit druhé-spavé dítě :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Nejsi v tom sama. Akorát já jsem se už pomalu smířila s tím, že prostě přes den spát nebude. Je jí rok a půl, zrovna komplet odstavujeme, což znamená, že už přes den prostě neusne, kdybych se rozkrájela, doposud usínala pouze u prsa. Několik nespavých dnů už jsme absolvovali a vypadá to, že tím nestrádá, holt jí asi bude stačit těch 10-11 hodin přes noc :-) Klára

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spí 10-11 hodin v noci v kuse??! Tak to je paráda, to bych i ten poobědní spánek oželela! :) Kéž by to tak bylo u nás.

      Vymazat
    2. No v podstatě jo, je teda třeba ji x-krát za noc přikrýt, ukonejšit, když trochu zapláče, občas si k ní musím i lehnout, ale teď už celou noc docela prospí. Přes ten den to asi zas taková idylka nebude, dnes například neusnula a odpoledne už byla na zabití a já zralá minimálně na tabulku čokolády... :) Tak snad aspoň jednou za dva dny ten šlofík bude... :) K.

      Vymazat
  5. Uf, jsem tak ráda, že v tom nejsme sami. Naše 7-mi měsíční dcera je to samé. Rady typu, dej ji do postýlky, ona usne, mě už přestaly bavit. Od 5 týdnů ji nosím na spaní přes den v šátku. I tak to byly několika měsíční boje s jejím vztekem, než se uklidnila. Teď v šatku usne do 5 minut. Nicméně si s ní musím sednout, muž zas chodit, aby spala. Noci o těch ani nemluvit. Uspávání je většinou 2-3 hodinová záležitost a budí se od 30 minut po 2 hodiny, 2 hodiny jsou výjimečně. Není dítě, co únavou usne, ba naopak, chce spát a ještě zvýší svoji aktivitu a nakonec začne samozřejmě brečet a jedeme nanovo. Nedovedu si představit, co se bude dít, až ji nebudu schopná přes den mít v šátku. Osobně si myslím, že v tu chvíli přes den dospala. No a pokud noce budou k tomu stále, tak pěkné, tak nevím, jak přežiju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V 7m nám fungovalo na uspávačku nosítko i kočárek i prso, teď už nemá ani jedno a je to děs. A přesně to stejné u nás - čím víc je unavená, tím spíš nepůjde spát.

      Vymazat
  6. Tak u nás je to poněkud obráceně, kolem oběda mi usíná vcelku v klidu a když ne, tak to neresim, ale u nás je uspavani večer naprosté sci-fi. Kolem 6 už je unavený 19m kraken, ale uspat ho dřív jak v 10 je téměř nemožné, takže čas na sebe s mužem nemáme. Kéž by šel uspat aspoň v 9. A to vážně není tím, ze by nebyl unavený, ale jak ho primet usnout ooopravdu netusim. Takže jedná za 18 a druhý bez dvou za dvacet :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás ani večery nejsou žádný zázrak, ale přijde mi to snesitelnější než po tom obědě... A čas na sebe s mužem? To snad už ani neznám, krom občasným vycházek o víkendu, kdy nám někdo pohlídá.

      Vymazat
  7. Taky znám... Si říkám, že to synovi aspoň pěkně vrátím, až přijde po nějakém tahu se svítáním domů, já ho pěkně probudím, že když měl spát, tak nespal :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak! Až v 16ti přijde nad ránem přiožralá z pařby, tak ji v sedm budu budit, že jdeme běhat! :-D

      Vymazat
  8. Ema je uz velka (2 a 3/4 roku). Se spanim to byla ale velka tragedie od porodnice. Do 1 roku spala pres den jen v kocarku,a ten se musel hybat = 5 hodin prochazek denne bez ohledu na datum a pocasi. Vecer od hodiny nshoru. Prumerne 2-3 hodiny beze srandy. V 1 roce zjistila, ze je to venku moc uajimave, skoda to prospat! To bylo narocne obdobi, taky kolikrat nespala vubec. Potom bylo obdobi, kdy spala po obede pravidelne hodinku. Pak se narodil braska je po spani. Bohuzel uspat dve deti organizacne nezvladam. Kdo nema doma nespave dite nepochopi. Lepsi se o tom s nikym nebavit. Co jsem se kvuli tomu nabrecela..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co mi ale pomohlo byla prednaska Prosim spinkej. Zadne instantni zazraky, ale pani krasne vysvetlila, jak je to se spankem, v cem se lisi deti od dospelych. Moznost individualni konzultace. Fakt doporucuju. Nejsou to fakt zazraky, ale da se s tim pak pracovat. Pokud neco ma dungovat, pak toto.

      Vymazat
  9. Dobře to znám, taky se mi před rokem narodil nespavec, uřvánek a totální nespokojenec. Ze začátku jsme skákali na balónu, houpali, postupně to zkoušeli víc v postýlce. Bez řevu to ale nejde nikdy. Do roka se kluk budil 10x-15x za noc a řval, teď je to malinko lepší. Většinu noci s námi spí v posteli, i když z toho nadšená nejsem. Nedávno jsem skončila s veškerými sleep experimenty a smířila jsem se s tím, že z toho musí vyrůst.. sama jedu už rok na nouzový režim a o dalším potomkovi nechci slyšet, dokud nezačne normálně spát..

    OdpovědětVymazat
  10. Přesně jako i nad. Díky za ten článek.

    OdpovědětVymazat
  11. Nemám to tak strašný jako vy všechny v komentářích, ale stejně mě doběla točí "dobře míněné" poznámky babiček a dědečků typu:
    - moc jste ji roznosili (jasně, nosili jsme ji v nosítku, protože v kočárku spávat nechtěla a já s ní přes léto chtěla být na čerstvém vzduchu a ne jen probrečet letní dny doma
    - nenaučili jste ji spát v postýlce (ano, spala s postýlkou přiraženou k naší (ehm, mé - manžel se odstěhoval do obýváku po dvou dnech návratu z porodnice a za těch 8 měsíců s námi dal celou noc cca 3x), protože ji bylo jednodušší konejšit v leže a já potom neměla takový problém usnout než když k ní vstávám a nakláním se nad postýlku (jako u prarodičů, kde to tak je). Samozřejmě teď už si ze své postýlky do velké postele lehce přeleze a tam si hraje (a díkybohu za to, aspoň mám po ránu čas nahodit motor a ne být tvrdě probrána řvaním sbíječky). Dle názoru prarodičů blbě spí, protože nemá vyhrazený prostor, kde se JEN spí.
    - nenaučili jste ji spát v kočárku, protože ji nosíte v tom nosítku. Tohle tvrzení jim naštěstí nevyšlo. Jakmile jsme do kočáru dali tlustý spacák (starý 37 let - ovce), dítě se tam zachumlá a spí. Sice to znamená, že musím chodit (jen pohupování na místě nestačí), ale aspoň shodím ta kila, co jsem po porodu tím žraním čokolády nabrala. A taky pečlivě časovat, kdy na tu procházku půjdeme, aby už byla řádně unavená. Ale přes den dva spánky dává. Aby večer usnula "včas" pomohla mi rada z knihy: Každé dítě může dobře spát. Prostě musí být minimálně 4 hodiny před večerním uspáváním vzhůru.
    Taky se mi osvědčila pravidelnost (=víkendové návštěvy příbuzenstva, kamarádů, dětských heren, či jen přítomnost jiné osoby spolehlivě naruší uspávání. Stává se ze mne trochu asociál.

    Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S těma návštěvama je to fakt, rozhodí to celej den..kromě mých rodičů, u těch spí pokaždé 2 hodiny po-o jak dudek! Holt z nich necítí tu mojí vystreslost :-) u nás se spaní lepší časem, učit líp spát jde možná u "standardních" dětí, ale u těch náročných se to musí přežít.

      Vymazat
  12. Ahoj Lucko,
    už delší dobu se chystám hodit sem nějaký ten komentář a dnešní článek mě nakopl. V první řadě ti chci napsat, že bez ohledu na to, jak popisuješ Matildu ve svých vtipných článcích, z fotek na mě působí jako andílek a sladká holčička. Tím ovšem nechci vůbec vyvracet, co o ní píšeš. Velice často mám pocit, že čtu o svojí starší dceři, která bude asi velice podobná osobnost a zažila jsem si s ní a stále zažívám podobné situace.
    Prošla jsem si rovněž podobnými strastmi okolo jejího uspávání. Jen pro ilustraci - v dětské postýlce se od nejútlejšího věku vždy celá svlékala, zdolávala zipy, patentky i vrstvené oblečení, postýlku přelézala, i když jsme její ohrádku navýšily o dalších 30 cm pomocí prken, objevila možnost dopravit se i s postýlkou přes půl pokojíku tak, že vyhodila nohy na podlahu a odrážela se tak dlouho, až postýlka docestovala ke dveřím, na které následně hlasitě zaklepala. Byla naprostá mistryně v boji se spánkem a usínáním, přesto po usnutí byla schopná dlouho a tvrdě spát, přesně jak píšeš. Dnes je téhle malé dračici 6 let a když se ohlédnu zpátky a zapojím všechny svoje zkušenosti s ní i následně s mladší dcerou, vychází mi z toho pár postřehů. Pokud bych mohla vrátit čas a udělat to jinak, udělala bych to takto:
    Uznala bych a přijala, že pro dítě jako ona, které je takto tělesně zaměřené, je neustále v pohybu, svobodomyslné a neudrží dlouho pozornost bude proces usínání vždy strašně složitý.
    Zvážila bych, jestli nepotřebuje něco okolo spánku jinak, zejména bych se zaměřila na společné spaní v jedné posteli. Moje dcera si nakonec cestu z malé postýlky k nám do manželské našla a zhruba od čtyř let spí jako dřevo bez nočních můr, buzení a i to usínání se zlepšilo
    Bez ohledu na to, co si myslí a radí okolí, pro tohle dítě moc dlouho odpolední spánek udržet nejde a jakmile by to bylo jen trochu možné, tak bych spánek poo bez výčitek vynechala
    Druhá varianta, kterou někteří svobodomyslnější rodiče praktikují a těmto dětem může vyhovovat - dítě se dá spát až ve chvíli, kdy odpadává, např. v ty čtyři hodiny odpoledne. Ono pak většinou spí dlouho a samozřejmě, když se vzbudí dejme tomu v sedm, tak je o zábavu na celý večer postaráno. Pak jde spát třeba až o půlnoci i s rodiči. I to je možnost (i když uznávám, že šílená)
    Závěrem svého dlouhého příspěvku bych tě chtěla podpořit na tvojí cestě, zejména bodu 8 z tvého článku se drž, je to tak, tyto děti jsou hrozně silné osobnosti a opravdu to není nedůslednou výchovou. Mám ještě jednu dceru a se stejným přístupem je to jiné dítě a tyto situace s ní vůbec neřeším (např. o odpo spaní si v tomto věku říkala sama). Takže hlavu vzhůru a děláš to dobře. Moc tě zdravím. Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono je těžké něco radit, protože každé dítě je originál, a na ten náš originál ještě funguje každý týden něco jiného, v závislosti na očkování (hrůza tak následující 3 týdny), zubech (hrůza téměř nonstop), úplňku a tak podobně.. u nás se osvědčilo dát dítě po 4 hodinách bdění do postýlky (s dudlíkem a plyšákem, zaaretovanou a co nejdál od nábytku), lehnout si vedle s knížkou a čekat, až se dítě vyřve, vyhraje si s medvídkem a všechno 2x vyhází ven. Pokud pokus trvá víc jak hodinu, spát nebude. Horší je u nás časté noční buzení a noční kojení, které se mi doposud (ve 13 měsících ) nepodařilo odbourat, protože ho to spolehlivě uklidní a uspí.

      Vymazat
  13. Radu, jak na spánek nespavce nemám. Sama mám jednoho doma. Je mu 10 měsíců, na noc ho uspávám kojením a pak nesmím ani tu postel opustit (za to ale stíhám číst knihy), přes den ho někdy uspávám stejně, spíš ale skotačím po bytě s dítětem v šátku (míč ho nudí, na ten si můžu sednout, až když usne). Představa, že na to jednou (brzo!) bude velký a že mě čeká to, co tady čtu, mě děsí už teď. Pořád spí dopoledne i odpoledne, odpoledne někdy i dvakrát.
    Nicméně díky za článek i za diskuzi pod ním. Přestávám si myslet, že jsem jediná matka, která má (nejen) na spánek náročné dítě. Stejně tak se mi ulevilo, že nejsem jediná, kdo by si u toho uspávání z plných plic zanadával.
    Všem přeji pevné nervy :)

    OdpovědětVymazat
  14. Lucie, čtu tvůj blog už dlouho, ale poprvé mám potřebu se vyjádřit :-) Naprosto souhlasím s tím, že nás má dítě posunout. Já jsme velmi svědomitý, metodický a pečlivý člověk, tabulky, seznamy, osnovy, to je moje, všechno musí mít řád a systém. A samozřejmě mně se narodilo dítě, které je mimo jakékoli tabulky. Je prostě svůj a já se s tím postupně smiřuju. Sundala jsem z ledničky plakát z knihy Kiedroňové o vývoji dítěte, protože jsem z něj měla deprese, nečtu na internetu informace o tom, co kdy dítě v kterém věku dělá, snažím se nevnímat tchýni, která se při každé návštěvě diví, že ještě neleze a nesedí (je mu necelých 10 měsíců)...a je mi líp.
    S postýlkou budu muset taky začít, doteď fungovala hacka, ale už z ní vyrůstá...Docela se bojím.

    OdpovědětVymazat
  15. Uff, tak to je docela silné kafe, to bych nedala. Náš mladej (18m) ale na tom není o moc lépe. Doma po obědě by mi nikdy neusnul, nebo leda na krátko vyčerpáním (na 20min) nebo na zádech v nosítku (to je pro mě nepohodlné). Spaní v kočáru mu ale celkem vyhovuje. Tak ho povozím, když vytuhne, postavím ho na dvorek a jdu domů. I teď v těch mrazech spí venku třeba 2-3 hod. Večer problémy s usínáním nemá, zabere většinou tak za 10-15min. Spí ale dost neklidně a pořád mě různě okopává a ošmatlává (spí s námi v posteli, tedy přesněji řečeno se mnou:). Dcera to měla podobné, ještě ve 3 letech jsem jí vozila po obědě v kočáru. Vypadalo to dost úchylně, protože je velká a vypadala nejmíň na 4:) Další alternativa je spaní v autě (vyjet po obědě, aby se dítě vyspalo). Mám pocit, že děti mají přes den tolik vjemů, že prostě nedokáží doma vypnout a zklidnit se, aby vůbec mohl spánek přijít. Aspoň tak jsem si to pro sebe zdůvodnila:) Osvědčilo se mi, že když se vyskytne nějaký ten problém s dětmi (nespí, nejí, nechce na nočník atd.), je nejlepší netlačit na pilu a napůl to ignorovat. Jinak se problém spíš stupňuje.

    OdpovědětVymazat
  16. Jak to tak čtu, tak tedy máte co dělat - jak já vždy blahořečím tomu, že po všech těch trablích při porodu a s nedonošenou dcerkou (2 měsíce po špitálech) - spla vždy tak ukázkově... dnes jí je 6 let a je to horší - nechce chodit brzo spát a ráno nechce vstávat,a le čteme pohádky a obě to milujeme... Ono to období přejde nespaní přejde a počkejte, až ji budete nutit vstávat do školky - to mě dcera řekla, že už se těší do důchodu, protože nebude muset nikam vstávat, tak jako babička :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dcerka ví, co chce :-D
      Já taky doufám, že moje dítě z toho vyroste. Jenže bych ráda ještě jedno, a kdo mi zaručí, že se nenarodí stejný vzeklounek, který se nabíjí mikrospánkem..

      Vymazat
  17. Pomohlo nam dat si ho k sobe do postele a knizka o kralickovi, ktery nechtel usnout...po obede to od dvou let taky z nejakyho duvodu dava blbe, do te doby to bylo ukazkove spave dite...2 mu byly v srpnu a natulenej na nas usina krasne, tak pevny nervy, ono se to do 18ti nepotahne ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V 18ti bude vychrápávat beztak s kocovinou celý den :-D

      Vymazat
  18. Dekuji moc za clanek! Objevila jsem ho ve chvili, kdy mi bylo nejhur a upadala jsem do tezkych depek. Nas exemplar je totiz dle popisu takova druha Matilda, jen je ji teprve deset mesicu. Takze zatim praktikuju stejne jako Vy metodu nositko, kocar, prso - a desi me, ze az tyto odpadnou, budeme mit obdobne trable s usinanim. Na druhou stranu me to ale i uklidnilo a povzneslo - ocividne nejsem ani zdaleka jedina divna matka s divnym ditetem. Damy, diky za sdileni Vasich zkusenosti a vsem zdar a silu! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu, že takový nespavec dokáže člověka totálně rozhodit. Máťa má teď 2 roky a že by se to zlepšilo? Vůbec! Je to čím dál horší... takže pevné nervy a určitě v tom nejste sama! :)

      Vymazat