středa 5. dubna 2017

První období vzdoru je pořádná jízda!

Mnoho studií potvrzuje, že z miminek, kterým rodiče věnují nadprůměrnou pozornost, často jim projevují lásku a poskytují útěchu, vyrůstají uvolněnější, emocionálně stabilnější a šťastnější lidé. Dokonce nemívají problémy s nadváhou. (z knihy Aha rodičovství od Laury Markham)

Ano, je to minimálně velmi uklidňující vědět, že přestože já-máma úspěšně spěji k tomu stát se psychicky labilní a obtloustlou troskou, tak z Matildy vyroste emocionálně stabilní a štíhlá žena se spokojeným životem. Přeji ti to, Maťulko a budu pro to dělat stále všechno, co bude v mých silách. I když mě to asi odrovná :-D Ať žije u nás právě řádící nešvárek zvaný období vzdoru!

období vzdoru, první období vzdoru, vzdor u batolete

Bylo mi od začátku jasné, že nás to nemine a byla jsem připravená brát to jako výzvu a "poprat se" s tím co nejdůstojněji pro obě strany. Máťa nám vlastně vzdorovala už od narození (ehm, už při narození tím, že odmítla vylézt ven) neustálým pláčem a odmítáním spánku, takže jsem tušila, že až nastane takové to první období vzdoru kolem dvou let, bude to pořádná jízda. A taky, že je. Myslím, že pro všechny zúčastněné...

První náznaky se začaly objevovat asi měsíc či dva zpátky. Úplně si vybavuji její první pořádný záchvat vzteku, když odešel muž venčit psy, s čímž ona důrazně nesouhlasila. Dříve by si asi chvíli pobrečela u dveří a nakonec se nechala odlákat na piškot či pohádku. Tentokrát to bylo ale jiné a Matilda sebou v naprostém amoku třískla na zem v předsíni, bušila kolem sebe pěstičkami a kopala nožičkami, takže bylo nemožné se jí vůbec dotknout natož ji vzít třeba do náruče. K tomu ještě mlátila zátylkem do země s takovou silou, jakoby si vědomě chtěla ublížit. Za šíleného řevu a půl litru slz a soplů sebou takhle asi deset minut házela, zatímco já jsem seděla vedle ní na zemi a tiše na ni mluvila. Potom už jsem raději i mluvit přestala, protože ji to evidentně vytáčelo ještě víc. Jakýkoli pokus o pohlazení ji rozzuřil, takže jsem se raději totálně upozadila a čekala, co se z toho vyvrbí. Jestli jako omdlí, rupne jí cévka nebo se uklidní. Postupně se uklidňovala a za nějakých 10-15 minut už byla ochotná se ke mně přiblížit a obejmout mě. Pak mi ještě nějakou dobu soplila a vzlykala do krku, ale při zmínce "piškotek" už viditelně pookřála. Doběhla si do kuchyně ke spížce a po amoku najednou ani památky. Aha, takže takhle to probíhá, pomyslela jsem si.

Od té doby máme tuhle srandu několikrát denně s větší či menší intenzitou. Už poznám, když to na ni jde a dokážu se na to připravit. To znamená odsunout ji do bezpečného místa, kde ji nic nepřejede a taky nastavit ruce, po kterých se mi většinou sveze v rozjíždějícím se amoku a zem a já tak alespoň zabráním, aby se bouchla do hlavy. Pak už ji prostě nechám být a čekám. Snažila jsem se všemožně vyčíst a zjistit, jak bych se měla v tu chvíli nejlépe zachovat. Rady starší generace typu "chrstni jí vodu do obličeje, ať se uklidní", "strč ji pod studenou sprchu" a podobně, jsem zavrhla hned. Myslím, že takové "šokové" řešení v dítěti spíš vybuduje trauma z toho, že nesmí uvolnit svoje emoce. Křik a výhrůžky také nemají žádný smysl, protože Matilda je v tu chvíli úplně "bez sebe" a projevy agrese z mé strany by jí rozhodily ještě víc. Rada typu "vysmívej se před ní jejímu chování, napodobuj ji" mi přijde spíše ponižovací. Ač mě tyhle její záchvaty štvou, tak na druhou stranu chápu, že mám před sebou malé vzteklé batole, které se učí vyrovnávat se svojí vlastní nespokojeností a zlehčovat situaci mi nepřijde správné. Další rada "zavřít ji, odejít a vrátit se k ní, až se uklidní" mi nějak intuitivně neseděla. Přesto jsem to vyzkoušela, ale sama jsem se necítila vůbec dobře ji v takové chvíli opouštět a zavírat za sebou dveře. Nechci jí vnuknout myšlenku, že na řešení problému je sama a já od ní odejdu vždy, když se mi její chování nelíbí. Dítě si podle mě v ten moment vůbec nedokáže srovnat v hlavě to, že stojím třeba za dveřmi a čekám, a naopak si může myslet, že ji prostě opouštím. Tudíž jsem zaujala strategii takovou, že při záchvatu vzteku sedím kousek od ní (zhruba tak daleko, aby o mě věděla, ale nedokázala mě kopnout ani bouchnout) a "trpělivě" (tu trpělivost se stále učím) čekám a jen ji pozoruji. Když vidím, že zbystří, zkusím na ni klidně promluvit, ale pokud ji to znovu rozpálí, tak raději mlčím. Dříve či později ji stejně pláč unaví natolik, že se ke mně přijde stulit do náruče. Pochovám ji a říkám, že chápu, co ji rozčílilo, ale prostě situace je taková, že to teď jinak udělat nejde, takže se s tím musíme spolu nějak vyrovnat a jít dál. Samozřejmě mi v hlavě běží úplně jiné věty jako: Tak dobrý, pořvala sis a můžeme jít konečně sníst ten pitomý oběd, že. :-)

období vzdoru, první období vzdoru, vzdor u batolete

Přiznám se, že když ji takovýto amok chytne doma (například dnes hned po ránu, když jsem ji chtěla převlíknout z pyžama), tak už mě to ani moc nerozhází. Tedy, pokud zrovna někam nespěcháme, ale potom je to spíš můj problém, že jsem si v plánování nedala dostatečnou časovou rezervu na případný a pravděpodobný záchvat vzteklíčku :) Když dostane tedy záchvat vzteku doma, s klidem ji pozoruji a "vylepšuji" svoji taktiku. A navíc si v duchu trošku škodolibě říkám "však ono tě to aspoň unaví a budeš po obědě líp usínat". Což je pravda, takový destiminutový záchvat zuřivosti, spojený s šíleným hysterickým řevem a vyhazováním všech končetin do vzduchu, musí být docela slušná posilovna. Horší je to pro mě potom venku nebo někde na veřejnosti. Když dostala amok na zastávce plné lidí, protože jsem ji nechtěla pustit k silnici, tak přiznávám, že to byl docela stres. Všichni po nás koukali, navíc jsme stály kousek od silnice, musela jsem ji tedy prakticky po břichu odtáhnout o kus dál a ty minuty mi přišly nekonečné. Stejně tak jsem v koncích, když dostane záchvat při nakládání do auta, kdy ji chci proti její vůli posadit do autosedačky. To se pak prohne v zádech, sveze se dolů, praští se u toho do hlavy o konstrukci sedačky a je nemožné ji do ní dostat zpět a připoutat. Pokud navíc stojíme na nějakém frekventovaném parkovišti nebo u silnice, tak je to docela o strach. V tu chvíli v duchu opravdu zuřím, teče ze mě pot a tvrdne mi z té námahy břicho (přece jen už má hezkých dvanáct kilo a já jsem v 29 týdnu). I tak se však snažím zůstat relativně klidná, trpělivá a chápající. Často se už ale v těchto situacích obracím k tvrdému uplácení "Maťulko, když se necháš připoutat, dám ti piškotek" "Doma ti pustím na tabletu Pinga, Pepinku, dám ti na cestu do ruky mobil..." "Sedni si prosím a dostaneš sušenku, tyčinku..."

Faktem je, že ji začínám už mít naprosto přečtenou a dopředu tuším, co nával vzteku způsobí. V podstatě se to pořád dokola opakuje. Jsme venku (kdekoli, kdykoli) a nechce jít domů. Nechce jít po obědě spát. Nechce se oblíkat nebo převlíkat. Tohle jsou zatím největší spouštěče těch největších záchvatů. Další situace, kdy jí někde na písku vezme její hračku, předběhne ji na skluzavce nebo jí "sebere" jídlo (to znamená, že tomu dítku já nabídnu křupku z její krabičky) většinou vyvolají jen krátkodobý řev a projev nespokojenosti, ale většinou nekončí čtvrhodinovým amokem.

období vzdoru, první období vzdoru, vzdor u batolete

Kromě těchto častých výbuchů vzteku, občasného neposlouchání, které následně ke vzteku většinou vede a toho, že Máťa stále mluví pouze svahilsky, nás teď nic netrápí. Vlastně ji musím hrozně moc pochválit. Chodí pořád krásně sama na nočník nebo záchod a je přes den úplně bez jakýchkoli "nehod". Už má za sebou první dopoledne ve školce, kde mi bylo řečeno, že dítě, které by bylo takhle v pohodě hned napoprvé, tu už dllouho neměli. Ona prostě není maminčin závisláček, naopak miluje společnost dětí a bude ráda trávit čas s kýmkoli, kdo se jí bude věnovat. Je akční, hlasitá a po vyjití z domu o ní hned ví celá ulice. Stále miluje chlapy, obzvláště ty vysoké (celá máma...). Když nechce poslechnout mě, tak stačí, aby ji vzal za ruku nějaký "strejda" a už cupitá jako beránek se širokým úsměvem. Občas už se zabere i do nějakého mini tvoření nebo plastelíny, ale skákání, běhání, prolízky a skluzavky, to je to, co nejvíce potřebuje ke štěstí. Je to prostě náš hyperaktivní tvrdohlavý a svérázný beránek, ale už jsme si nějak zvykli. Dokonce, když vidím maminky s klidnými a tichými dětmi, které poslouchají na slovo, tak jsem naopak ráda, že Máťa je živel. Geny se holt nezapřou a ona se v tom světě rozhodně neztratí :)

A jak probíhalo období vzdoru u vás doma?

13 komentářů :

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  2. Ano mám to s klukem 16 měsíců taky tak (předchozí příspěvek byl můj). Je to vzteklina od narození, takže změna je v délce a intenzitě amoku. Nejhorší je to mezi lidma. Ale tvůj přístup je rozhodně správný. Mluvení, vyhrožování ani slibování čehokoliv je k ničemu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, přístup je možná správný, ale mě to jednou zničí :-D

      Smazat
  3. Přeji pevné nervy :-) Můj syn je tvrdohlavý a vzteklý od narození, takže toto zažíváme denně už 3 roky v těch nejabsurdnějších situacích. Nicméně zachovávám (alespoň se snažím) stejný přístup. Nechat křičet, snažit se být klidná, po záchvatu ho obejmout. Na veřejnosti scény dělá především v obchodě (např. když kupuju pro sebe něco co nechce koupit nebo naopak nekupuju to, co by chtěl kupovat). Ale chápu někdy to dilema s uplácením, také se uchyluji, zvlášť, když pospíchám nebo mě bolí hlava z práce a každý vysoký tón je jak hřebíček do rakvičky :-) Chce to trpělivost. Mně syn dělal to, že když přešel silniční přechod, tak sotva z něj udělal krok, otočil se a čučel na auta jak jezdí (bylo to u kruháče). Samozřejmě byl ukrutně blízko silnice, překážel ostatním procházejícím, atd. Když jsem ho tahala stranou nebo mu říkala, že překáží, logicky přišla scéna jak vystřižená z učebnice. Takže jsem si zvykla, na přechodě jsem šla co nejvíc u kraje a když udělal ten jediný krok na chodník, tak jsem já udělala jeden navíc stranou, přitáhla ho stranou a on čučel. Byl sice blízko silnice, ale už ne uprostřed toho přechodu a já tam stála s ním. Po dvou měsících ho to přešlo.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Člověk se těm dětem prostě musí přizpůsobit, že? :-D

      Smazat
  4. Bojím se, že tohle období brzy čeká i nás. Je-li syn tvrdohlavý po mě (a občas mám dojem, že je), mám se na co těšit. Těch scén na veřejnosti se děsím už teď. Začínám se na to psychicky připravovat dopředu. Zaručené rady starších, že se má dítěti v amoku jedna vlepit, že se má strčit pod studenou sprchu apod. také hodlám ignorovat. Jen doufám, že dokážu při takovém výstupu zachovat klid a nevybuchnu taky.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No já mám někdy chuť pod tu sprchu zalézt sama...a už nikdy nevylézt :-D

      Smazat
  5. Máme to identické. Jen jsem vypozorovala, že pdobné scény dělá jen když je se mnou, nebo když jsem u toho přítomná. Když je s tatínkem nebo celý den s babičkou neudělá to prý ani jednou, nechá se oblíkat, přebalit, dát boty...???Prostě situace, kdy je se mnou jistota výbuchu. Tak čím to teda je? Jinak se taky snažím zachovat klid, ale někdy mi to fakt nejde a pěním. A ještě se bojím, aby z nich nevyrostly spíš rozmazlené děti co můžou všechno a nemají žádné hranice..no, snad ne

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Čím to je? No, podle chytrého článku od paní Kiedroňové tím, že děti si pouze u maminky dovolí opravdu pustit na uzdu veškeré svoje emoce a to včetně těch agresivních a vzteklých. Takže je to pro nás matky vlastně pocta, ne? :-D

      Smazat
  6. Při prvním jsem se pořád snažila vymýšlet různé postupy, snažila jsem se předcházet kritickým situacím. Když jsem je nezvládla podle svých představ, byla jsem na sebe fakt naštvaná... na netu spousta rad... u třetí jsme to prostě žili. Už nás překvapovala, už jsme věděli... už to tady několikrát bylo....:) Přežili jsme, a nejlepší scénky, dnes vyprávíme pro pobavení...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Také super přístup - nechat plynout a jen pozorovat. Vy už máte aspoň osvědčené, že z toho fakt vyrostou :) Já tomu pořád nějak nevěřím...

      Smazat
  7. Hezky vecer, Vas blog jsem objevila nahodou a tento clanek si rada a s pousmatim precetla. Nase dcera ma deset mesicu a uz ted zacala jasne davat najevo sve nazory, z cehoz jsem nekdy fakt na dne a posledni dobou zacinam vybuchovat jak papinak, i kdyz me pak samozrejme mrzi, ze jsem situaci nezvladla, jak jsem chtela. Ohledne vychovy mam stejny nazor jako Vy (kontaktni rodicovstvi), ale koukam, ze je treba se pripravit na to, ze i takto vychovavane deti proste chytaji amoky. V chytrych knihach sice tvrdi, ze ne, ale chytre knihy zjevne nepocitaji s tim, ze nase deti vyrustaji v zapadni, civilizovane spolecnosti - coz je zjevne ten problem a pricina vsech amoku (kdyby totiz zily v dzungli, nemusely by se prevlekat ani cekat na prechodu...). Tak nam holt asi nezbyva, nez s nima to obdobi pretrpet. V nejhorsim mame jeste moznost emigrovat do te dzungle ;-) :-D Preji Vam pevne nervy a hodne sil! Maja

    OdpovědětSmazat
  8. Ano, i kontaktně vychovávané a respektované děti dokážou být pěkné potvory! :-D

    OdpovědětSmazat