pátek 14. července 2017

Jak Mikuláš na svět přišel

Moc bych chtěla poděkovat všem, kteří tuhle cestu, ať už osobně nebo skrze blog, prožívali s námi. Za všechny milé zprávy, komentáře a povzbuzení. Závěr mého těhotenství opravdu nebyl ideální a pro mě to byl neuvěřitelný nápor na psychiku i tělo, které mi ke konci devátého měsíce velmi důrazně naznačovalo, že toho všeho má už opravdu dost. Ale všechna ta bolest, nepohodlí a černé myšlenky za to stály a dnes tu vedle mě leží to nejhodnější miminko, jaké jsem si mohla přát. A vy si teď můžete přečíst příběh o tom, jak se tohle malé liščátko vyklubalo na svět.

porod, VBAC, přirozený porod, druhý porod

Matilda se nám narodila přesně v den termínu, 40+0 (o její cestě na svět si můžete přečíst ZDE). Mikuláš si pobyt v bříšku natáhl o celý týden a narodil se 41+0. V podstatě už ode dne termínu porodu mě v porodnici stresovali tím, že se "nic nechystá". Všechno uzavřené, miminko velmi vysoko a docela velký váhový odhad. Už ode dne termínu (který ale klidně nemusel být vypočítán úplně správně) mluvili o možném (některé lékařky i o pravděpodobném) vyvolávání porodu. To mi na náladě moc nepřidávalo. Velké množství vyvolávaných porodů po císaři totiž končí opět císařem. Proto jsem se tomu chtěla vyhnout a dělala vše proto, abychom porod "vyvolali" nebo mu aspoň trošku dopomohli sami doma. O těchto fíglech, jak si tak trošku přivolat porod, se dočtete určitě v dalším článku.

Jak někteří víte, poslední dva týdny před porodem už pro mě byly hodně nepříjemné. Zablokovala se mi záda a já jsem najednou nemohla skoro chodit (a bohužel tahle situace stále přetrvává). Mám totiž operovanou páteř a hrudní část fixovanou "kovovým lešením". Tím, že páteři chybí pružnost a nemohla v těhotenství nikam uhýbat, tak se mi logicky přetížila bedra. A to tak, že poslední dny před porodem už mi musel být muž skoro pořád na blízku, protože jsem nebyla schopná se ani zvednout z postele, natož vylézt schody. No a těšte se v tomhle stavu na porod! Já se tedy vlastně skoro těšila, protože jsem doufala, že kontrakcemi a porodem mi v zádech "něco lupne" a já budu opět hnedka běhat jako laňka. No, nestalo se :-( I teď, týden po porodu, se šourám kachním krokem jako stará babka a záda stále bolí.

První mírně větší kontrakce mi začaly už v neděli (čtyři dny po termínu), po tom, co jsem do sebe hodila panáka ricinového oleje se slivovicí a meruňkovým džusem v naději, že mi tenhle koktejl rozjede porod. Něco tedy rozjel, ale tělo ani Miky nebyli očividně na porod ještě připravení. Od té doby jsem ale měla nepravidelné kontrakce skoro pořád. Přes den málo, v noci se to rozjelo trošku víc. V noci z pondělí na úterý už jsme nad ránem volali domů naši dulu, v domnění, že už to "musí být ono". Ta s námi zůstala až do rána, měřila malému ozvy a naučila mě lépe kontrakce prodýchávat. Jenže ty k ránu opět zmizely! Dula zase odjela a já se cítila nevyspalá, naštvaná, zklamaná a hlavně už i docela vyčerpaná. Další den, ve středu, jsem potom jela na objednanou kontrolu v porodnici. Tam mě ale potěšili! "Něco se začalo přece jenom dít!". I když to vypadalo nadějně, na pátek mě stejně objednali na nástup na plánovanou indukci (vyvolání) porodu. Strašně milá paní doktorka Polišenská mě ale uklidňovala, že si myslí, že dojedeme dříve sami, jelikož to "tam" vypadá opravdu dobře a porod se určitě chystá. Já jsem ji navíc poprosila, ať mi rovnou udělá Hamiltona, aby už to opravdu začalo. Co je Hamiltonův hmat si přečtěte třeba ZDE a můžu říct, že to ani nebolelo, ani to nebylo nijak extra nepříjemné (ve srovnání s klasickým vyšetřením). Hamilton může pomoc, pokud už je tělo k porodu opravdu nachystané a hurá, to byl můj případ!

Z porodnice jsme si zašli ještě do restaurace na oběd a já už při objednávání jídla prodýchávala o dost silnější kontrakce. Tu hrůzu v očích servírky bych vám přála vidět! :-)) Odpoledne a navečer už to začalo nabírat sílu a kontrakce jely jedna za druhou po pěti i méně minutách. A byly nesrovnatelně silnější oproti těm nedělním. Můj plán byl odjet do porodnice až na poslední chvíli, takže jsme doma s mužem, ještě relativně v klidu, prodýchávali kontrakce a masírovali mi bolavá záda. Měla jsem pocit, že to zvládám docela dobře, takže jsem ani neměla potřebu volat ještě dulu. Kolem deváté už byly ale kontrakce po třech minutách a navíc hodně silné a my jí tedy zavolali. Přijela za chviličku, vyšetřila mě a nařídila přesun do porodnice. Ne, že by to už vypadalo, že každou chvíli porodím, ale spíše proto, abych byla nějak rozumně schopná zvládnout cestu autem. A ta byla tedy šílená. S každou kontrakcí musel muž přibrzdit, protože otřesy auta mi bolest zhoršovaly. Bolel mě jak podbřišek, tak mi bolesti vystřelovaly do kříže a k tomu mě bolela ta bloklá záda. No, nebylo mi hej.

V porodnici jsme byli asi v deset večer. Následoval klasický dlouhý příjem se spoustou nesmyslných otázek (typu "jméno vaší matky za svobodna..."). Naštěstí jsme narazili na hodně mladou a příjemnou doktorku, která měla, úplně náhodou, stejně operovanou páteř jako já (a věřte, že málokdy narazím na člověka, který si v zádech nosí úplně stejný titanový arzenál), takže jsme si mezi kontrakcemi i docela pokecaly. Přidělili mi porodní asistentku, opravdu milou a příjemnou starší paní, která na mě působila až babičkovsky, což mě hodně uklidnilo. Potom jsme se přesunuli na porodní box. Na radu svojí duly jsem si zaplatila nadstandard s vanou, kde jsme měli v plánu nahřívat mi bolavá záda. Na vanu bohužel nakonec prakticky nedošlo. Už od příjmu měl totiž Mikulášek hodně špatné ozvy, které padaly a hned na to zase lítaly do obrovských výšek. Očividně byl v nějaké tísni. Z toho důvodu mě doktorka držela pořád na monitoru, což bylo v kontrakcích už hodně nepříjemné. I po téměř hodině monitorování se ozvy nelepšily a doktorka přišla s tím, že musíme píchnout vodu a dát miminku sondu na hlavičku, protože ty ozvy se jí hodně nelíbí. Do toho mi už do ruky instalovali kanylu, kdyby se muselo jet na akutního císaře. Tenhle moment pro mě byl asi psychicky nejhorší. Připomnělo mi to porod Maťulky, kdy mi píchli vodu, Máťa se tam nahoře někde zasekla a bylo po všem. V tuhle chvíli jsem na chvilku úplně ztratila motivaci, byla neuvěřitelně naštvaná a bylo to na mě asi dost poznat. Nakonec jsme se s doktorkou dohodly na kompromisu - píchneme vodu, uvidíme jestli je čirá a není zakalená, počkáme co to s lišáčkem udělá, natočíme další monitor a potom se teprve rozhodne, jestli zavedou sondu na hlavičku.

Po píchnutí vody se ozvy jako zázrakem zklidnily a byly najednou přímo ukázkové! Mikuláškovi se asi ulevilo a byl zase na správné trase. Bylo vidět, jak si všichni oddechli a já jsem znova nabrala motivaci pokračovat dál. Při píchnutí vody navíc porodní asistentka provedla nějaký (hodně nepříjemný) hmat a lišáček tak dolehl hlavičkou přesně tam kam měl. Pak ale začala ta pravá divočina! Obrovské kontrakce jedna za druhou, kdy jsem měla pocit, že tohle prostě nemůžu vydržet. Že tohle žádné lidské tělo nemůže vydržet! Všechna bolest šla už víceméně jen do zad a do kříže a k tomu se přidal šílený pocit tlaku. Navíc mě museli napolohovat do opravdu nepříjemné polohy na boku s nohou nahoře, která je sice prý nejbolestivější, ale dítě v ní nejlépe a nejrychleji narotuje tam kam má. No, zapotili se u mě všichni tři, muž, dula i porodní asistentka. Jestli vám před porodem, stejně jako mně, někdo řekne větu: "Při porodu řvou jenom cigánky.", tak věřte, že kecá! Řvou i takové distingované a inteligentní dámičky jako jsem já :) A věřím, že jsem svým řevem předčila kdejakou "Eržiku z Cejlu" (brňáci ví). Ano, věděla jsem, že se nesmím vysilovat, že je třeba kontrakce prodýchávat dolů do pánve a do toho ideálně mručet hlubokými tóny, ale v těch posledních kontrakcích už jsem ječela jak siréna, protože jsem tu sílu nebyla schopná nijak koordinovat. Mezi kontrakcemi jsem se potom všem zúčastněným strašně omlouvala za to, že jsem tak hysterická.

V poloze na boku jsem musela vydržet několik mučivých kontrakcí, které ale splnily svůj a účel a mohli jsme se vrhnout na tlačení. To už byla v podstatě úleva. Už jsem jen nečekala, až mnou projede další šílená vlna bolesti, a mohla se nějak aktivně zapojit. A myslím, že na nějaké čtyři až pět kontrakcí byl lišáček na světě. Ke konci se pěkně zapotila i doktorka, která dělala všechno proto, aby se Mikuláškovo "vylodění" obešlo bez nástřihu. Na to, že to byla fakt mladá slečna, rozhodně mladší než já, a nejspíš těch zkušeností ještě tolik neměla, tak byla opravdu snaživá a šikovná. Porodili jsme bez nástřihu, jen s malým vnitřním poraněním na dva stehy, bez analgetik, epiduralu, rajského plynu a jiných oblbováků a v poloze na boku, o které jsem si vždycky myslela, že v ní kvůli svým operovaným zádům rodit rozhodně nemůžu.

Když Mikuláška vytáhli, položili mi ho hned na břicho. Přikryli ho naším červeným ručníkem, nechali dotepat pupečník a čekalo se na porod placenty, který následoval úplně v pohodě po pár minutách. V podstatě se splnilo všechno, co jsem měla v porodním plánu. Navíc jsem si přála rodit v noci a ideálně o víkendu, kdy je v porodnici klid a přesně tak to bylo, jenom byl místo víkendu státní svátek. Mikulášek přišel na svět ve 2:55. Na porodním boxu bylo po celou dobu přítmí, všichni byli strašně milí, venku byla tma a já jsem byla jediná rodící maminka na oddělení. Ideální situace. I když, upřímně - i kdyby na mě v té poslední fázi svítilo pět pouličních lamp a kolem projížděli houkající kamiony, asi by mi to bylo úplně jedno. Na porodním boxu nás takhle v přítmí nechali "bondovat" skoro dvě hodiny, kdy nás nikdo nerušil (teda, kromě toho, že sestřička hned hnala muže pro peníze, aby zaplatil poplatek za otce a dulu u porodu).

porod, VBAC, přirozený porod, druhý porod
První společná fotka z porodního boxu

Co mě na mém porodu překvapilo nejvíc, byla neuvěřitelná síla té bolesti. To jsem opravdu nečekala. A to si myslím, že mám jinak hodně vysoký práh bolesti a dost toho vydržím. Ve finále mi přišlo, že moje tělo už jede jaýmsi samospádem na autopilota, derou se ze mě skřeky trpící medvědice a při každé kontrakci mi v těle vybuchuje granát. A já tu situaci vůbec nebyla schopná ovládat. Vím, že jsem ke konci jen držela muže a dulu za ruku a úpěla, že to nezvládnu. Naštěstí tam pro mě byli oba dva obrovskou oporou. Nevím, jestli bychom porod dotáhli do konce bez naší duly, která byla naprosto úžasná a akční, neustále mi nahřívala záda horkými ručníky, masírovala mě, povzbuzovala a motivovala a zároveň instruovala mého muže, kde a jak mě má jak chytit, jak podržet nohu, kde ulevit bolesti... spolu s mým mužem byli prostě skvělí tým.

porod, VBAC, přirozený porod, druhý porod

Mohla bych teď asi napsat, že to byl úžasný a magický zážitek. No jistěže byl, ale byl to především porod. Porod neskutečně dlouhý (v podstatě od neděle do čtvrtka) a neuvěřitelně bolestivý. Kdybych neměla zablokovaná záda a mohla v kontrakcích třeba chodit nebo se alespoň více pohybovat, možná bych tu bolest zvládala líp. Ale já byla ke konci v podstatě už jen takový bezvládný lazar odkázaný na to, jak ho napolohují. Moje dula mi po porodu řekla, že jsem neuvěřitelná bojovnice. Zvládla jsem si ustát tu situaci, kdy chtěli dát malému sondu na hlavičku a vydupovala jsem si kompromis, který byl nakonec skvělým řešením. I se svojí operovanou páteří a kompletně zablokovanými bedry jsem zvládla přirozeně porodit, o čemž i ona prý chvíli zapochybovala, jestli to vůbec půjde... Když mi ale konečně položili úplně čerstvého nahatého lišáčka na břicho a já jsem si uvědomila, že je konec (ha, to jsem si ještě naivně myslela, že spolu s porodem okamžitě odezní i bolest zad), tak jsem se v ten moment cítila jako opravdová královna. Všechno to, co bylo chvíli předtím, najednou převálcoval pocit, že jsem právě dokázala něco neuvěřitelného, že mám za sebou svůj životní výkon, a že teď už bude jenom dobře.

Takže ano, dokázali jsme to! 6.7.2017 ve 2:55 v brněnské porodnici na Obilním trhu přišla na svět moje další životní láska. Celých 3690g a 51cm štěstí, které nám přineslo další světlo do života. Teď jsme opravdu kompletní. A já jsem si stoprocentně jistá, že s plozením dětí, i když jsou obě úžasné, nadobro končím! :)

porod, VBAC, přirozený porod, druhý porod

Na závěr našeho porodního příběhu chci nejvíce ze všeho poděkovat svému muži, který byl celou dobu u mě, byl neuvěřitelně aktivní, něžný a pomáhal mi jak jen mohl. Taky to chudák odnesl pěkně poškrábanými rukami od toho, jak jsem do něj zatínala nehty. A ani jednou neucuknul! :) Obrovský dík patří i naší dule Petře Sušické, která pro mě byla oporou už v těhotenství a během celého porodu byla naprosto skvělá, empatická, akční a já jsem si jistá, že bez ní bych to vzdala a skončila zase na sále. Příjemný a profesionální tým z Obilňáku, tvořený šikovnou doktorkou Kozlovou a neuvěřitelně milou PA paní Vogelovou, to už byla taková třešnička na dortu.

Jsem ráda, že to mám za sebou :)

porod, VBAC, přirozený porod, druhý porod

11 komentářů :

  1. Gratuluji k Mikuláškovi (moc krásné jméno) a taky k přirozenému porodu. Nebyl lehký, ale když si vydržela tohle, už tě jen tak nic nerozhází. Co říká na brášku Matilda?
    Přeji pohodové šestinedělí, ať vám Miki dělá jenom radost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máťa je pořád taková vykulená, nosí mu hračky, hladí ho, ale co jsme přišli domů z porodnice, tak je mnohem vzteklejší a plačtivější než dřív, taže tu změnu asi hodně pociťuje...

      Vymazat
  2. Velký obdiv, jak jsi zvládla porod. Odměnou je krásný a hodný Mikulášek. Ať jste všichni zdraví a šťastní ;-).

    OdpovědětVymazat
  3. Smekám a gratuluji, jak k přirozenému porodu, tak samozřejmě k novorozeňátku! Přeji pohodové sžívání se s novým členem rodiny :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc krásný! Gratuluju, jste krásní! Mohla bys prosím prozradit, jaké jméno jste měli vymyšlené pro chlapečka? Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro chlapečka? :) Myslíš pro holčičku?

      Vymazat
    2. :) Jasně pro holčičku:)

      Vymazat
    3. No, tím že jsme od 12tt věděli, že je to chlapeček, tak jsme holčičí moc neřešili. Ale určitě by bylo zase od M... :)

      Vymazat
  5. Luci, moc gratuluju ke krásnému Mikuláškovi! Jsem ráda, že jsem se strefila do jména - mým favoritem byl dlooouho Jonáš, ale teď vede jednoznačně Mikuláš! Jelikož se ale úplně ztotožňuju s Tvojí poslední větou ohledně konce plození dětí (i oba moje porody byly dost výživné....), tohle super jméno už pro našeho potomka nevyužiju. Mějte se fajn, Lucka a Jasi (Yamaha :-))

    OdpovědětVymazat
  6. Gratuluji ke krásnému a zdravému miminku. Já jsem zrovna ve fázi odpočítávání dnů do svého vlastního porodu. A se zablokovanými zády, kdy se při vstávání a chůzi (v předklonu) opírám o nábytek. Jste pro mě velkou inspirací, že jste to zvládla. Přeji Vám všem hodně štěstí a zdraví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme a vám moc přeji, ať to zvládnete a bolest brzy odezní! Já se s tím bohužel potýkám do teď, lítám po rehabilitacích, elektroléčbách, masážích a konečně 4 týdny po porodu začínám cítit zlepšení. Držím moc pěsti, ať vás to už po porodu netrápí a nebojte, porod zvládnete!

      Vymazat