Vůbec nechápu, že mě vlastně děti dřív ani trochu nezajímaly. Dokud jsem si nepořídila ty vlastní. Od té doby mě zajímají všechny děti. Když jdu náhodou někam bez těch svých, stejně čučím po těch cizích a dokonce na ně dělám v autobusu srandovní obličeje a cukrbliky. Kdysi jsem to tak měla se psy. Moje dřívější já by si o mně teď myslelo, že jsem normální magor.
Ale co jsem vlastně chtěla říct. Pozorovat je každý den je pro mě to nejzajímavější divadlo. Někdy je to komedie, nědy tragédie, ale nejčastěji to bývá groteska. Občas i docela trapná. Mikulášek je ještě takové malé zvířátko, které má relativně základní potřeby. Jí, spí, směje se, pláče, slintá, prdí... víc se toho od něho zatím neočekává. Takhle to bude zhruba do roka, kdy se k tomu samozřejmě ještě přidá nějaký ten pohyb, narážení do všeho, padání ze všeho a podobně. Ale do roka jsou to pro mě pořád taková malá nevinná zvířátka. Než se projeví jejich osobnost. Matilda už je hotová osůbka s vlastním názorem, která však sama sobě často vůbec nerozumí a nechá se semlít všemi těmi emocemi, pocity a vztekem, které s ní cloumají. Kolikrát podle mě vůbec neví proč.
To se takhle třeba dopoledne chystáme ven. Matilda se strašně těší, ví, že tam na ni čeká nejlepší kámoška Áda, vesele ječí, pobíhá, oblíká se... Všechno probíhá poměrně hladce, smějeme se, povídáme si a pak se stane ta strašná věc... podám jí špatnou botu. Zatímco ona si chtěla vzít ty bílé, já jí nabízím růžové. Průser. Veškeré těšeníčko a dobrá nálada se ve vteřině mění v zuřivý vztek a slzavé údolí. Matilda na mě křičí, háže po mě boty a hroutí se v té naprosté zoufalosti k zemi. Nesmím na ni promluvit, natož sáhnout, a aby to svoje rozhořčení ještě více zdůraznila, začne se demonstrativně celá vyslíkat, až v té předsíni, kde je docela zima a táhne ode dveří, sedí skoro nahatá. V tu chvíli už podle mě vůbec neví proč ten záchvat dostala, ale urpuntně trvá na jeho pokračování.
Jelikož má taky momentálně období "všechno sama", tak jí nesmím prakticky v ničem nabízet svoji pomoc. A já blbec někdy zapomenu. Matka jedna hloupá! Když jsem místo ní tuhle po čůrání vytáhla z krabičky papírový kapesník a chtěla ji utřít, protože jsme někam spěchaly, byla z toho taková scéna, že jsem byla ráda, že mi obsah toho nočníku nechrstla do obličeje. To, kam jsme spěchaly, jsme samozřejmě nestihly. No a co se dělo po tom, kdy jsem místo ní zmáčkla čudlík u výtahu, vám raději ani nebudu povídat... Takovou amatérskou chybu už nikdy neudělám. Pro jistotu už tedy nic neplánuji, nikomu nic neslibuji a pokud někam náhodou dorazím a ještě ke všemu i na čas, beru to jako největší úspěch dne.
Je to sranda, co? Vůbec nechápu, proč se mi teda chce někdy tak brečet :) Sledovat tohle z povzdálí jako nezúčastněný pozorovatel, tak se asi počůrám smíchy.
No a abych nezapomněla! Lišáčkovi jsou dnes přesně tři měsíce! Máme tedy za sebou takzvaný čtvrtý trimestr, a tudíž má být údajně všechno jako mávnutím kouzelného proutku lepší! Méně pláče, méně bříškabolení, více spánku... říkají příručky. Haha. Víme svoje. Blbost.
Od kurzů Ireny Kubantové apod. jsem s přirůstajícími roky dětí přešla na kurzy efektivní komunikace, vědomé komunikace, umění naslouchat, řešení krizových situací.... a pravidelným nájezdům na cukrárnu a dvěma deci dobrého vína...budou ještě větší grotesky a tragikomedie...
OdpovědětVymazat