Zítra se naposledy loučíme s tátou. Už nikdy v telefonu neuslyším jeho typické "Copak Lucinko? Co potřebuješ? Jasně, zavezu, odvezu, zařídím..." Je to týden, co odešel a já mám pocit, že žiju v nějakém divném vakuu. Že někde je pořád ještě paralelní vesmír, kde se to nestalo, a v něm táta přijede večer z práce domů a já mu zavolám, jestli by mi nechtěl jít vozit Mikyho. Jakoby se ten vesmír prolínal s tím naším, protože mám pocit, že ho pořád všude vidím. Na parkovišti u obchodu, jak jde po chodníku, když kolem jedu autem, slyším ho za oknem, když sedím v pokoji... Chvílemi mám pocit, že tohle všechno je jenom divná noční můra a táta je z nemocnice zpátky doma a my mu říkáme Teda, tys nás teda vystrašil...
Jak tady může najednou nebýt? Jak to tu bez něj může fungovat?
Jak to zvládáš?, ptají se mě teď kamarádi. No, asi překvapivě dobře. Musím. Jedu na autopilota, snažím se být praktická, nemyslet na to, neutápět se v lítosti. V přítomnosti mě chtě nechtě drží děti. Když člověk musí 24 hodin denně řešit péči o dvě malá nespící zlobidla, tak na truchlení moc prostoru nezbývá. Snažím se tu myšlenku, že táta už tu není, nepřipouštět moc k tělu, ale několikrát za den mě ta realita stejně uhodí takovou silou, že se mi stáhne žaludek, sednu si na zem a brečím.
I když se navenek zdá, že to zvládám poměrně dobře, strašně to bolí. Nepopsatelně. Vždyť jde o mého tátu, o parťáka, který mi jako malé říkal před spaním vymyšlené srandovní pohádky. Častokrát mě kryl před mamkou, když jsem chtěla přijít později z diskotéky nebo se dívat dýl na televizi. Nechal mě řídit auto na chatu i po tom, co mě třikrát vyhodili ze zkoušky na řidičák, abych si to někde procvičila. Podpořil nás v cestě do Austrálie... V naší rodině jsme si nikdy moc neříkali, že se máme rádi, ale věřím, že on to věděl. Že to věděl, i když jsem jako šestnáctiletá uražená puberťačka napsala kamarádce smsku "Nemůžu ven, fotr je debil" a odeslala ji omylem jemu. Tahle puberťácká póza mě ještě dlouho hodně mrzela. Táta se v tom ale nerýpal a nevyčítal. Když nás potom někdy ve dvaceti načapal s mužem v "takové té chvilce", tak se tiše beze slova vypařil z bytu a na moji omluvnou a kajícnou zprávu, kdy mi už nemohlo být víc trapně, jen vtipně odpověděl "Jsem už starej, špatně vidím a špatně slyším :)" Dokázal být nabručený morous i vzteklý cholerik, ale většinu času s ním byla sranda. A hlavně, byl to hodný a obětavý člověk a měl nás rád. Strašně moc rád.
Jako malé mi umřel děda, tátův otec. Ani už nevím, kolik mi tehdy bylo. Nevídali jsme se s ním a pro mě to byl prakticky cizí člověk, takže mě jeho smrt nijak nepoznamenala. Dodnes si ale pamatuji ten moment během pohřbu, kdy jsem celou dobu koukala na cedulku s jeho jménem. Jmenoval se totiž stejně jako můj táta. A tehdy mě jako malé napadlo "Co budu dělat, až to bude opravdu jednou můj táta...?" Při té myšlence se mi tehdy stáhlo srdce a tak mě to vystrašilo, že to vlastně bylo jediné, co mě na tom pohřbu rozbrečelo. Jenže tehdy jsem si řekla něco v tom smyslu, že "To už budu určitě stará a budu to brát jinak..." Ta chvíle ale nastane zítra a já nevím jak to zvládnu. Nejsem stará, nebo si tak aspoň vůbec nepřipadám. Naopak si pořád připadám jako tátova malá holčička.
Jediné co teď chci je, aby už to bylo za námi. Abychom se dokázali smířit s tím, že život jde dál i bez táty. Že to všechno zvládneme. Chtěla bych o tom přesvědčit i mamku, která to samozřejmě nese nejhůř a má pocit že tu zůstala sama. Naše rodina je docela malá a o to víc musíme teď držet při sobě.
Jsem vděčná za to, že jsem měla takového tátu. Kdyby šel vrátit čas, asi bych neudělala nic jinak, jen bych mu říkala častěji, jak moc ho mám ráda. Jsem vděčná, že jsem se s ním mohla alespoň rozloučit. Když mu máma volala ten večer sanitku a potom hned volala mě, že tátu akorát odvážejí, byla jsem zrovna s dětmi venku kousek od domu našich. Maťulku jsem tam nechala kamarádce a s kočárkem jsem utíkala jak nejrychleji jsem mohla k místu kde stála sanitka. Už odjížděli, ale zabušila jsem na ně a dovolili mi ještě nakouknout dovnitř, pohladit tátu a říct mu, že to bude všechno dobrý, že za ním hned přijedeme. To bylo naposledy, co mě vnímal. V nemocnici ho hned uvedli do umělého spánku. Byly jsme tam u něj s mamkou každý den. Pět dní. Pět dní naděje, která s každým dnem slábla. Když jsem za ním jela poslední den, věděla jsem, že se jedu loučit. A tři hodiny po tom, co jsme odešli, odešel i on.
Ano, zvládám to dobře, nehroutím se, nejsem na prášcích, netopím se v slzách. Alespoň ne většinu dne. Ale cítím v sobě hroznou prázdnotu, jakou jsem ještě nikdy necítila. Jako by mi vevnitř něco zatvrdlo, zatuhlo a mně se špatně dýchá a celé tělo mě pobolívá jako při chřipce. Všichni teď potřebujeme čas, který nás snad alespoň z tohoto vyléčí...
Všechnu svoji bolest a lítost proměňuji v lásku. S láskou tě propouštím, taťko. Strašně mi chybíš.
Lucko, zažíváš, jeden z nějtěžších momentů v životě. Sama se už přes půl roku vyrovnávám s umrtím maminky. Jsou dny, kdy nepláču , vzpomínám, ale držím se. Ale jsou týdny, kdy mi něco vyrazí dech, třeba vůně, kterou maminka nosila, nebo , že už nikdy nikomu neřeknu mami, nebo když moje dcerka , která ještě nemluví najde v mobilu fotku maminky a dá ji pusinku.Sama od sebe. Stále jsem plakala a došlo mi, že jsem sobecká... musím maminku pustit. Dala mi ve svém životě maximum,budu z toho čerpat a posílat dál, mým dětem. Tvůj táta pro tebe nejlepší. Dal ti maximum, miloval tě, káral tě. Věřím, že poslední myšlenka patřila tobě, mamince, rodině. Lucinko, drž se. Jak se říká, geny neočůráš a tatínek v tobě žije dál.
OdpovědětVymazatJe mi to moc líto, co se Vám stalo a úplně Vás chápu! Mně taťka umřel před 3,5 lety, já byla v 7.měsíci s prvním prckem a měla 2 týdny před svatbou. Taťku jsem milovala, on byl pro hás vše a my zas pro něj. Udělal pro nás první, poslední. K oltáři mě už bohužel neodvedl. Bylo to úplně stejně rychlý. Jen jsme si ho na konec vzali domů do hodpicové péče, v nemocnici už mu stejně nemohli pomoct a umřel doma. V den, kdy jsem si dovezla svatební šaty. On už je neviděl. Teď čekáme třetí a mně občas bolí, že děcka nezažil a ony jeho. Byl by jeji skvělej děda. Ale věřím, že celý to naše “divadlo” sleduje s úsměvem! Držte se!
OdpovědětVymazatPlně a hluboce soucítím...
OdpovědětVymazatna konci září to bylo tři roky, co umřel táta můj... byl to šílenej týden... ještě v pondělí, co jsem za ním byla prve v nemocnici, když v neděli zkolaboval, jsem věřila, že to bude dobrý. Pak za ním byl ve středu muž a volal, že je to špatný, že viděl rentgeny, že má táta obrovskej nádor na plicích a doktorka říkala, že je to otázka dnů maximálně tak měsíc. Další den ve čtvrtek jsme byli za ním naposledy... večer umřel, v jednašedesáti... v dalších týdnech i měsících jsem přesně pořád měla pocit že ho všude vidim a všude potkávám, najednou mu bylo tolik lidí podobnejch... taky si vzpomínám, jak mě strašně štvalo, když jsem na ulici potkávala evidentě starší lidi, než byl on, všechny ty osmdesátiletý stařečky... a ve mně všechno vzteky řvalo: "Jaktože ty tu ještě strašíš! A můj táta nemoh!?!"... a ano, v realitě mne hodně držely děti, tehdy tři, tý tehdy nejmladší byl rok a čtvrt... byly to šílený týdny... hlavně nezapomínejte jíst a spěte... já se tehdy strašně vyčerpala, ztratila jsem za týden šest kilo z šedesáti a byla na pokraji fyzickýho kolapsu, když jsem pět dní po tátově smrti přišla s nejstarším k logopedce, úplně se mne lekla: "Co se vám stalo? Vy jste strašně zhubla a vypadáte tak strhaně..." Mě viděla týden před tim... Manžel mi pak na noc do nervovýho čaje dával panáka rumu, abych usnula a neprořvala další a další noc... Bylo to šílený a náročný období.. pořád jsem měla pocit, že se táta někde objeví, že to byl jen nějakej hloupej vtip ve stylu "já vás zkoušel", že zavolá,.. že to přece neni možný, že už neni... až někdy po půl roce jsem to dokázala jakžtakž přijmout... pořád to bolí, i když už neprobrečím půl noci...
štve mne že si ho kluci pořádně neužili, byl to skvělej táta a děda, i když děda jen krátce... klukům tenkrát, když umřel, bylo čerstvě šest a necelý čtyři, a holky už ho vlastně ani nepoznaly, starší byl jen rok a čtvrt a mladší jsme neplánovaně počali přesně rok po tátově smrti... a já tak nějak věřim, že nám jí poslal...
Držím palce, ať to zvládáte... děti vám pomůžou.