úterý 20. března 2018

Den hydry level deset

Říkám tomu den hydry. Den, kdy se vůbec nepoznávám, kdy ze mě všechno zlo a špína vychrlí ven jako láva z aktivní sopky. Takový den hydry byl včera a díkybohu je za mnou. Den hydry začal vlastně celkem dlouho sekvencí několika příšerných nocí, kdy se Mikeš budil tak často, že mi to stejně nebudete věřit. Poslední noc vyvrcholila vstáváním každých deset, patnáct minut, kdy jsme se u toho řvoucího tvorečka s mužem střídali, houpali, nosili, kojili (teda, jenom já, ale i to jsem muži dokázala v tom zoufalství vyčíst), nadávali a ke konci i brečeli. Teda já. Nejvíc po tom, co jsem to při přebíhání z jednoho pokoje do druhého (Mikeš totiž samozřejmě vzbudil i Matildu) naprala hlavou v plné rychlosti do zavřených dveří. V naprosté tmě se mi zatemnilo ještě víc a ta boule mě bolí do teď.

Den hydry tedy začal plíživě. Rozlámané ráno po ultra náročné noci, v sobě dvojité kafe, odvážím Matildu do Provázku (hlídací skupinky). Alespoň, že dopoledne budu mít jen jedno dítě, utěšuju se. A jedno dítě, žádné dítě, že jo? Akorát že to neplatí, když je to jedno dítě úplně rozhrkané, protože v noci nespalo (zuby, rýma, bříško, totální averze ke spaní a nevím co ještě...) a stále pobrekává. Jeden světlý bod - donutilo mě to alespoň k tomu se konečně naučit hodit si Mikyho v nosítku na záda, abych mohla doma něco udělat. Radosti z maličkostí, že.

V poledne jedu pro Máťu. Oběd jsem uvařit nezvládla, takže beru krabičky, že se zastavíme do místní nové zdravé restaurace a vezmeme si něco domů. Beru jídlo, ale u pokladny dostává Matilda hysterák, že chce dortík. Dortík za lidových devadesát kaček. Vymlouvám jí to, přemlouvám a nakonec slibuju, že se teda po cestě ještě stavíme pro jiný dortík do cukrárny. V cukrárně ji nechávám vybrat dortík jaký chce. Už je mi celkem fuk, že se napere cukrem.

U oběda následuje únavná diskuze, že "Ne, Maťulko, dortík bude, až po obědě. Ne nedám ti teď marťánka, ani gumovýho medvídka. Ne, nemáme čokoládu. Dortík, až po jídle... Sněz to, sakra!" Ještě se jakžtakž držím. Do toho z houpátka pobrekává přetažený a unavený Mikeš.

Najednou ticho. Podívám se a Mikeš to v houpátku zalomil! Hm, boží, ještě není ani jedna a jestli si dá svoji standardní dvacetiminutovku, tak nehrozí, že vydrží až do sedmi večer. Tudíž budu muset znova před čtvrtou uspávat. Dopr...

Jak jsem řekla, tak se stalo. Mikeš se po 25 minutách probouzí v postýlce, kam jsem ho přenesla a ne, nemá dobrou náladu.

Hrajeme si v obýváku, já doslova přežívám, protože na mě padá fakt děsná únava. Kafe, zelený ječmen, chlorofyl... padá to na mě stejně. Po třetí hodině odpoledne chci jít uspat Mikyho. Matilda chce ale uspávat se mnou. "Dobře, můžeš, ale musíš být potichoučku." Slibuje, že bude. Dávám Mikeše do nosítka a snažím se ho uhoupat na balóně. Matilda kolem něho šaškuje, rozesmívá ho, otravuje. Začínám vybuchovat. Beru lišáka, narvu ho do kombinézy a jdu ho uspávat do kočárku na terasu. Matilda buší do skla. Rupají mi nervy, vyběhnu na ni a seřvu ji na tři doby. Křičím, máchám rukama, vyhrožuju. Do toho venku za sklem vříská Miky, který ani za nic nevypadá, že by se chystal usnout. Zkouším to dalších 20 minut, drndám, vidím rudě, Miky řve. Já řvu. Vzdávám to, prudce ho vytahuju z kočárku, nadávám a pokládám ho v pokoji zpět na zem. Oba brečí. Všichni tři brečíme. Ve čtvrt na pět volám muži, ať okamžitě dojede, nebo...! Nevím co, nechci to ani vyslovit. Nechám obě řvoucí děti v pokoji, oblíknu se do tepláků, bundy, čepice a šály a sedím sama na schodech v předsíni. V obýváku je řev. V okamžiku, kdy muž odemkne, beru beze slova psy, nakládám je do auta a rychlostí hodně přes limit odjíždím pryč.

Dvě hodiny terapie zimou a lesem moc pomohly. Nepotkala jsem ani živáčka, všude ticho, slyšet je jen funění čoklů, jak jim hážu klacky. Dojdeme po lesní cestě k hájence a zpátky a já se cítím o moc líp. Po cestě domů koupím pizzu a najednou je mi fakt líto, jak jsem se chovala. Jako ta nejhorší hydra. Se slovníkem dlaždiče.

Včerejší den byl totálně v rozporu s předchozím článkem. I takové dny ale mám. Nemyslete si, že je to tu teď jen zenové. Jsou dny, kdy jsem od dětí odpojená tak, že už to víc ani nejde. Kdy na ně křičím slova tak škaredá, že se vůbec nepoznávám. Kdy, přestože je miluji nade vše, je najednou vůbec nemám ráda. Uf. Ještě, že se z těhle hnusných hlubin umím dostat rychle zpátky na světlo a být zase maminkou a ne hydrou.

tři roky, máma a dcera, miminko, náročné dítě

4 komentáře :

  1. Díky. Za článek, ve kterém se průměrný smrtelník (a matka) pozná a blaží ho vědomí, že všude je to stejný. Jsou dny, kdy je prostě všeho moc. Kdy se nakumuluje tolik únavy, frustrace, drobných naschválů a dětského vzdoru, nedejbože v kombinaci se smrtelnou rýmičkou, že to dopadá přesně takhle - ječím, vyhrožuju, nadávám, kolikrát padne i pár na zadek. Hydra jak vyšitá. Nejsi v tom sama, neboj. A bude líp (si říkám :-) )!

    OdpovědětSmazat
  2. ...já mám teď Sandru zase doma nemocnou, takže nemůžeme nikam, uspávám jen na balkóně v kočárku a dnes na mě Sandra celou dobu, co jsem mrzla na balkóně a uspávala dítě (proti kterému se spikl celý svět a na naší relativně tiché ulici štěkali psi, jeli popeláři a sekla se jim tam popelnice, tak s tím bouchali stále znova a znova + krákání vran nebo strak, teď nevím :D) na mě klepala přes balkónové dveře. Vytahovala žaluzie, dělala obličeje a najednou měla v rukách voskovky. Naznačovala, že bude kreslit po skle, tak jsem zahrozila prstem a udělala škaredý obličej, aby beze slov pochopila, že ne-e to se nedělá. A tak Sandra, tak hrůzostrašně, začala stahovat žaluzie s tím pohledem "já si mámo udělám po svém" a já už tušila, že bude zle...ale akorát v tu chvíli jsem přišla na nějaký grif s kočárkem, kdy Andrejka přivírala (konečně po 20 minutách!) oči, tak jsem "jí" nechtěla ztratit (když bych šla Sandru seřvat dovnitř), tak jsem sledovala zatažené žaluzie a děsila se co se děje uvnitř... Andrejka uspaná, žaluzie a okenní rám bílých plastových oken pokreslený růžovou voskovou...prý, aby to bylo pěkné. Po celém dni lumpáren, kdy jsem se jako tak držela, jsem řvala tak, že jsem si vzbudila Andrejku...a to je teprve úterý! :-/

    OdpovědětSmazat
  3. Normálně tenhle blog by měl bejt nepřístupnej bezdětným:D:D Já když to tu čtu, tak mě to děsí..Je mi už 30, ale nějaký tikání biologických hodin mi nic neříká, až si říkám, co je špatně..a do toho čtu tenhle blog, super antikoncepce:D
    Jinak souhlasím s komentáři na facebooku, dítě má dva rodiče a fakt nevidím důvod, pokud chlap není přes týden mimo bydliště, aby se o děti nestaral když přijde z práce. Přítel naštěstí se svým dítětem býval doma a bývá více než máma, když je nemocné, takže si myslím, že to je do budoucna dobrá vyhlídka.) Plus denně se mu věnoval, až bych řekla, že příliš, že se ani sám neumí zabavit.)

    OdpovědětSmazat
  4. Děkuju.Otevřela jsem to právě dnes ráno, kdy včerejšek už byl fakt na houby (taky moc vstávání v noci, boje mezi ročním a tříleťákem přes den a tak..). A dnes ráno. Před snídaní mi malá stihla ztratit náušnici, větší rozbít skleničku, teď se tváří, že nebudou snídat. Uff. A to jsou vzhůru hodinu.

    OdpovědětSmazat