pondělí 12. března 2018

Jak se krakenidlo na parťáka proměnilo

Jak už jsem jednou psala, tak mít možnost rodit dvouleťáky, chtěla bych ji aspoň pět! A pořád si to myslím. Ač je Mikulášek naprosto dokonalé miminko, které se skoro celý den směje a je v pohodě, tak v noci se mění na malého upíra, jehož jediným cílem je nenechat nás vyspat. Ale o tom zase jindy. O kom chci totiž napsat dnes, a kdo je teď prostě v tom nejúžasnějším věku, je krakenidlo číslo jedna, moje nejmilovanější holčička. Kdyby šel zastavit čas, udělám to teď! Z malé uvztekané hysterky se totiž vyklubala tak úžasná, miloučká, zvídavá a vtipná parťačka, že to ani neumím popsat. Celé dny na ni zírám s úžasem, jak něco tak dokonalého mohlo vzejít ze mě.

tři roky, dcera, miminko, náročné dítě

Matildě budou za měsíc tři roky. Takové to první vztekací období kolem jejích dvou let celkem rychle pominulo a zatím se naštěstí nevrátilo. Parádně se rozmluvila, takže i když občas ještě tu svoji svahilštinu vytáhne, už je jí docela pěkně rozumět (ještě ale často přehazuje slabiky ve slovech, takže piškotek je tapišek, čokoláda kočoláda a kačenka čakenka... podle mě je to beztak mega roztomilé). Je pravda, že oproti vrstevníkům začala mluvit o dost později, ale za to rovnou ve větách a v těch nejvtipnějších hláškách. Je to takový malý rozumbrada, diplomat a vyjednavač. "Maminko, já snědla celou snídani, takže teď můžu dostat kočoládku, jo?"
Mimochodem, ohledně sladkostí jsem pořád dost přísná a snažím se jí dávat úplné minimum, což se někdy dost špatně vysvětluje babičkám. A pokud už teda jako čokoládku, tak alespoň kvalitní hořkou. Když vidím, jak jí někdo strčí Kinder nebo Brumíka, radost z toho teda nemám. Nicméně, ona je neuvěřitelně vnímavý pozorovatel, takže už jí těžko namluvím, že ten obal od milky, kterou jsem si pod stolem natajno snědla u kafe, je "ehm, obal od baterek, Maťulko, víš...". Okamžitě si mě k sobě přitáhne, očuchá mě jak pes a prohlásí "Nene, mami, tys měla mňam mňam, to je kočoládka!"

Stále nám roste do pořádně divoké extrovertky a nedělá jí problém dát se v autobusu do řeči s cizím člověkem. Naposledy s bezdomovcem, kterého musela upozornit, ať se podívá, protože ona má taky batoh, růžovej!

Od chvíle, co se tak pěkně rozkecala, a co si spolu celé dny povídáme a ona mě konečně oslovuje "maminko", bych ji prostě samou láskou snědla. Nikdy ale nebyla extra kontaktní dítě, co by se potřebovalo často mazlit, a tak moje neustálé projevy lásky toleruje jen do určité míry, a pak mi oznámí, že jí "můžu dát poslední pusu sem maminko, na ručičku, a pak už ne maminko :)" O to víc si užívám ty chvíle, kdy se přijde přitulit sama, a i kdyby v tu chvíli začal Miky vřískat jako siréna, tak se od ní neodtáhnu dokud mě nepustí sama.

tři roky, máma a dcera, miminko, náročné dítě

Roste do krásy, z toho jsem taky celá paf. Má ty nejkrásnější modré oči, jaké jsem kdy viděla. Uprostřed sříbrně modré, ohraničené temně modrou linkou a olemované dlouhými řasami. K tomu ty její blonďaté vlnky, bílé zoubky a přidrzlý úsměv. A to si myslím, že jsem docela objektivní, protože klidně přiznám úplně narovinu třeba to, že Mikeš má odstátý ouška jako malý sloník (Kdyby sloník! Já jsem si bohužel všimla, že je má úplně stejný jako Babiš!). Nebo to, že Máťa nemá zrovna hezké palce u nohou. Vidíte? Jsem objektivní! Až na ty palce je prostě dokonalá :)

Dá se s ní už na čemkoli domluvit. Na tohle období jsem se tak těšila a k tomuto jsem upínala, když byla to náročné, věčně uřvané miminko. Až z ní bude tahle holčička, parťák, kámoška. A teď tu je, přesně taková, jakou jsem si představovala a vlastně ještě milionkrát lepší. Cokoli udělá, přijde mi prostě úžasné. Když se vztekne, v duchu se směju, jak je u toho srandovní. Našpulí pusu, zúží oči do malých škvírek, mluví hlubokým hlasem a k tomu si pěkně dupne. Mám co dělat, abych se kolikrát nezažala smát nahlas a líbí se mi, jak se ta malá osůbka umí projevit a prosadit se. Málokdy se na ni umím opravdu naštvat. Když se mnou nesouhlasí, tak vlastně oceňuju, že to umí dát najevo. V tomto článku ZDE jsem psala o tom, proč jsme přestali jakékoli zlobení řešit fyzickými tresty a teď to můžu ještě podtrhnout. Zvládáme se domlouvat téměř na všem a maximálně stačí zvednout hlas. Kéž nám tohle napojení na sebe navzájem ještě dlouho vydrží.

tři roky, máma a dcera, miminko, náročné dítě

Jak jsem říkala, Matilda bude mít za měsíc tři roky, což znamená, že ji v září ji čeká "velká školka". Jestli je připravená, nevím. Nejsem si jistá. Spíš asi ne. Máťa totiž do školky ještě nechodí. Zkoušeli jsme to před narozením Mikyho, protože máme kousek od domu docela fajn soukromou anglickou školičku. Dokonce tam chodí jednou týdně i její nejlepší kamarádka, takže jsem měla vizi, že budou holky chodit na jeden nebo dva dny v týdnu spolu. Jenže Máťa šla všehovšudy třikrát a zásek. Odmítala, plakala a já se to rozhodla nehrotit. I když mě ta představa, že je budu mít celý týden doma oba dva, na začátku dost vystrašila. Bála jsem se, jak to zvládnu, jak je zabavím a upřímně, trochu mě štvalo, že nechce do školičky chodit. Ale po pár týdnech jsem zjistila, že mít je oba doma, je vlastně úplně v pohodě. Vlastně je to skvělý! Vidím, jak se každým dnem jejich sourozenecký vztah prohlubuje a posouvá. Jak Máťa lišáčka zbožňuje a jak se Miky každé ráno rozzáří, když ji uvidí. Jak to pouto mezi nimi sílí a stávající se z nich parťáci. A taky cítím, jak silně jsem teď na Máťu napojená já. Jak vycítím každou její emoci ještě před tím, než přijde. Jak je pro mě čím dál snazší se s ní domlouvat, plánovat a užívat si den. Vlastně si říkám, že jsem nakonec ráda, že ta školka neklapla podle mých představ. Možná bych ji tam totiž dávala ze své pohodlnosti častěji a častěji a tím se vlastně doborovolně okrádala o tohle krásné období.

tři roky, máma a dcera, miminko, náročné dítě

Matilda teď tedy chodí jednou, někdy i dvakrát týdně na tři hodinky do takové herničky, kde je beze mě. Je to docela krátký čas a ona ví, že před obědem pro ni přijdu. Oblíbila si tety, které tuto malou skupinku vedou a pro mě to znamená že si v to dopoledne v klidu nakoupím nebo uvařím (ehm, v klidu s malým miminkem, samozřejmě, ale znáte to - jedno dítě žádné dítě:). V úterky k nám pravidelně chodí pomáhát jedna babička a v ostatní dny se zase někdy zastaví druhá babička. Teď oceňuji víc než kdykoli jindy, jak je fajn mít je tak blízko. Takže o pomoc nouzi určitě nemám a to, že Máťa nechce chodit do školky, už vůbec neřeším. Jsem ráda, že jsem v ní nikdy nevyvolala pocit, že jsem ji "vyměnila za miminko", a že se její vztah s Mikym buduje krásně od samého začátku a o nějakém žárlení nemůže být řeč. (Nicméně věřím, že se situace může rychle změnit ve chvíli, kdy začne Mikeš lézt a brát jí její hračky).

Až v září nastoupí do klasické státní školky, tak už teď vím, že ji opět nebudu nutit. Jelikož stejně budu doma s Mikym, umožním jí být s námi kdykoli bude chtít. Pokud bude chtít chodit třeba jen dvakrát, třikrát týdně na dopoledne, dopřeju jí to. Rozhodně jí tam nehodlám nutit spát, protože vím, že tohle bude nejtvrdší oříšek, vzhledem k tomu, že doma už po obědě dávno nespává.

Ještě donedávna byla Matilda extrémně fixovaná na tátu. Jenom táta ji mohl večer uspávat, a každé ráno ve všední den ztropila plačtivou scénu, že táta není doma. I tohle postupem času pominulo a občas už dokonce sama večer řekne, že ji mám jít uspat já. Ano, uspat. Stále totiž neumí usínat sama a víte co, mě už to vůbec nevadí. Vzhledem k tomu, že nespí přes den, tak se z večerního uspávání stala rychlovka a já si to maximálně užívám. Přitulí se ke mně, dýchá mi do obličeje a voní jako malé štěňátko. Většinou je tuhá ještě přes osmou večer, takže nám zrušení poobědního spánku vlastně přineslo společné večery s mužem. Teda, do té doby, než se poprvé vzbudí Mikeš, což je někdy v jedenáct, ale někdy třeba už v devět. Ale to je jiná story....

Tímto bych chtěla povzbudit vás všechny, kdo máte doma náročná, věčně ubulená a nespavá mimina. Pamatujete na články o tom, jak s námi Matilda jako malé škvrně solidně mávala? Pro připomenutí mrkněte na 10 důvodů proč je skvělé mít vzteklé a náročné dítě, Krakeňátko s námi občas pěkně mává... , Jak přežít uspávání nespavce nebo Deset faktů o životě s náročňátkem. I když možná teď nevidíte světlo na konci tunelu, fakt tam je. Že z Matildy jednou vyroste správňácká osůbka, to jsem věděla vždycky. Ale že to bude až tak skvělý, to jsem se vůbec neodvažovala doufat.

tři roky, máma a dcera, miminko, náročné dítě

No, ale nejsem naivní a hlavně vím od kamarádek, které mají o něco starší holčičky než je Maťulka, že tenhle čas, kdy na mě kouká s takovou bezprostřední láskou, nebude trvat donekonečna. Vím, že přijdou chvíle, kdy na nás bude zlá, bude nás od sebe odhánět a říkat věci, které nás budou bolet. Ale my to nějak zvládneme, i když to bude určitě těžké. Ale teď, teď je to prostě ta nejsladší holčička a já si tyhle chvíle užívám plnými doušky :)

2 komentáře :

  1. cože?! Já mám stále za to, že Matilda je taková mladší verze naší Sandry...ale teda u Sandry jsem si takového posunu vůbec nevšimla. Je to stále vzpurňák drzý, který když se zapře, tak s ním nepohne ani stádo volů...na mrtvičku jsem z ní každý druhý den, ty ostatní soptím někde v ústraní :D Musím se ale přiznat, že mě dnešní článek až tak nebavil...nebavilo mě číst o tom, jak Matilda je už ta osoba, kterou chci aby byla Sandra :D (bez urážky, snad chápeš jak to myslím) :)))
    Tak gratuluji! Doufám, že už to tak vydrží. On v ní bude asi kus tatínka...to je takový sympaťák :) A samozřejmě maminky ;-)

    OdpovědětSmazat
  2. Ja vam to opravdu preju. Po tech vsech zazitcich, ktere jste museli s muzem zvladnout. A jeste jste si troufli na dalsi. Mate muj respekt a odvahu. Matilda je holt po vas, jen ji to trochu trvalo nez se z temi emocemi poprala.
    At tohle obdobi trva dlouho, dlouho. A Miky at zacne v noci spat a vy mate sanci dobijet baterky a skutecne si je uzit.

    Martina

    P.S. Nejkrasnejsi modre oci ma ovsem to moje dite ;-)

    OdpovědětSmazat