čtvrtek 7. června 2018

Tělo, tělo, zpevnit by to chtělo...

Dneska to bude naprosto povrchně a přímočaře o těle. Duši si dáme zase někdy příště. A ne o tělech krakeňátek, ale o tom mém, dosti opotřebovaném. Nadešel totiž čas začít se zase starat nejen o tu drobotinu kolem mě, ale taky o sebe. A ne "tak trochu", ale pořádně. Nejdříve, abych to nějak uvedla a taky trošku odpálkovala všechny rejpalky, které si budou myslet, jak jsem děsně povrchní a marnivá, musím svému tělu poděkovat. Tělo, jsi úžasné! Vyrobilo jsi, odnosilo, vyslalo na svět a odkojilo dvě nejkrásnější bytosti na světě. Do teď ses z té makačky, co kolem toho všeho probíhala, nezhroutilo, nesesypalo ani nepodělalo. Funguješ stále celkem obstojně, přestože jsem tě zhruba do pětadvaceti ládovala všemi cukry a nezdravosti světa, moc s tebou necvičila, krmila tě nej(h)různějšíma práškama a nechala tě dejchat kouř z cigaret, kteří kolem tebe hulili jiní. Přestože na tebe často nadávám, říkám o tobě nepěkný věci a pomlouvám tě, tak věř, že tě mám ráda. A po zbytek života se ti budu pokoušet kompenzovat ty kopance, co jsem ti uštědřila, budu tě v rámci možností hýčkat a dělat všechno pro to, abysme se spolu cítili dobře, jo?

hubnutí po porodu, cvičení po porodu, kondička, žít zdravě

Takže, abychom si to ujasnili. Nastal čas, kdy jsem si téměř stoprocentně jistá, že žádné další krakeňátko už si moje tělo jak inkubátor nepropůjčí. Je tedy správný čas udělat něco pro to, abych se cítila dobře sama se sebou, protože nikdo jiný než já už mé tělo pravděpodobně obývat nebude. Chápejte, po prvním těhotenství, i navzdory šílenému porodu, jsem hnedka věděla, že nechci, aby byla Matilda jedináček. S druhým miminkem se počítalo ideálně dva roky po narození toho prvního. Dva roky jsou sakra krátká doba a mně tudíž přišlo zbytečné se nějak urputně snažit o to, abych hubla, dostávala se do kondičky a podobně, když jsem tušila, že za nedlouho bude následovat další pupek, který moji případnou snahu o six pack mírně naboří. Ne, že bych se na sebe vyprdla úplně a necvičila vůbec. Určitě jsem se chěla cítit v pohodě a být na druhé těhotenství a porod fyzicky připravená. Rozhodně jsem si však nestanovovala žádné cíle a neřešila to, že deset měsíců po porodu furt nedopnu gatě.

Teď už ale ubylo jedenáct měsíců ode dne, kdy přišel na svět Mr. Mikeš a já tím svoji těhotenskou a rodící kariéru uzavřela. A jelikož Mikeš už občas v noci i chvíli spí (rozuměj, někdy už i tři hodinky v kuse a to je luxus), mně se s přicházejícím létem vrátila energie a chuť hýbat se. No, upřímně za to může taky fakt, že za měsíc jedu k moři a vedlě me se budou opalovat dvě "super sexy mamas", které mají postavu jako na titulku Cosmopolitanu. A já se v plavkách na veřejnosti stále cítím velmi velmi nedobře.

Moje postava byla vždy "hruškoidní". Malá prsa, úzký pas, velké boky stehna a zadek. Jo, to fakt chceš. Už můj děda mi říkával, že mě z okna podle toho zadku pozná i bez brejlí. Protože působím jinak docela hubeně, tak ten zadek a boky, ač asi nejsou nijak extrémně velké, prostě hrozně vyniknou. Díky bohu za aktuální trend velkých zadků, konečně jsem IN. Dvoje těhotenství a porod mým spodním partiím na kráse nepřidaly. Naopak mi přidaly k dobru pár cenťáků, spoustu fešných fialových žilek a nějakou tu kámošku celulitidu. Můj akutální obvod boků se přiblížil stovce. Dosáhla jsem svého prozatímního osobního rekordu a nějak z toho nemám úplně radost.

hubnutí po porodu, cvičení po porodu, kondička, žít zdravě

Zatímco moje dolní část za poslední tři roky tedy (ne)pěkně povyrostla, tak ta horní naopak pomalu odplouvá do věčných lovišť. Nemyslím hlavu, ta už je v pytli dávno. Odkojit dvě děti s prsama, které už před tím nestály za řeč, znamená jediné - v nedalekém budoucnu mě čekají ultra pidi věšáky. To taky strašně chceš. Naprosto sobecky jsem tedy rozhodnutá kojit Mikeše ještě nejmíň celé léto, protože to jediné mi ještě chvíli udrží mírně naplněný výstřih. Vím, jak to dopadne po tom, co s kojením skončíme a veselé to nebude. Takže ať chceš nebo ne, Mikeši, to mlíko pít prostě budeš! Minimálně do ukončení plavkové sezóny.

Upřímně, vážně v budoucnu uvažuju o plastice. Na jednu stranu se mi to vnitřně příčí. Na mateřské jsem, jak asi víte, dosti "zlesanovatěla". Vlasy si myju bahnem, žádné produkty ani barvy nepužívám, moje současné vlasy nepoznaly fén ani kulmu. Tři roky jsem neměla nalakované nehty. V koupelně mi stojí na polici všehovšudy asi tři přírodní produkty, se kterýma si vystačím na tělo i obličej... Snažím se moc chemie ani nejíst ani ji na sebe nepatlat. Kuchyňskou linku drhnu octem, zuby čistím kokosákem.... No a z toho najednou přemýšlím o tom, nechat si do těla narvat nějaký "umělohmotný" silikony? Ach jo. Jo. Přiznám se totiž, že z duše nesnáším podprsenky. Nesnáším kostice, košíčky, vycpávky, zapínání, ramínka... Jenže, co si budeme namlouvat, ve sportovních podprdách a nejrůznějších lambádkách moc parády nenadělám. Natož vyrazit ven úplně "na ostro" (ne, nemyslím nahatá). A já se nechci v budoucnu někde v kanclu ošívat v nepohodlné pushupce a snít o tom, jak si ji ze sebe doma ve dveřích servu dřív než boty. Chci si, kurňa, taky jednou vzít sexy šatičky na holý tělo a vypadat přitom nejmíň jako Jenifer Lopez zamlada! No nic, na tento krok rozhodně ještě pravý čas nenadešel a třeba do té doby začnou vyrábět nějaké nové bio eko raw silikony z mořských chaluh a recyklovaného oceánského plastu...

A tak se zatím snažím něco se sebou dělat aspoň "externě" a ty interní vylepšováky nechávám na později (až našetřím, haha). V životě se mi už dlouho střídají dvě "cvičící" fáze. Buď necvičím prakticky vůbec a nezřízeně žeru anebo cvičím relativně poctivě a snažím se jíst jakž takž zdravě. Naštěstí se konečně zase nacházím v tom druhým období. To u mě znamená, že alespoň tři až čtyřikrát týdně půl hodiny potím všechna ta kafíčka a čokoládky na darmošlapovi (orbitrecu) a pak dělám na zahradě show sousedům odnaproti ve formě výpadů a dřepů, u kterých hekám a nadávám jako pornohvězda a dlaždič v jednom. Cviky na břicho ale dost zanedbávám. S břichem je to totiž složitější. Můj "vosí" pas, který jsem kdysi, v bezdětném pravěku, mívala, je fuč. Na břichu se mi roluje povolená kůže jako šarpejovi a přibylo i pár fešných strií. Nad tím vším mávám rukou, ale co mě štve je diastáza neboli rozestup břišních svalů. Díky tomu se pořád bojím jít do cvičení břicha naplno, abych si ji ještě nezhoršila. Občas se ukecám udělat na zemi pár takových těch vnitřní mikrocviků na zpevnění středu těla, které mě samozřejmě vůbec nebaví, protože na samotný špek nemají žádný efekt. Pokouším se myslet i na to, že mám nějaké pánevní dno a že není zrovna v top stavu. Nikdo nechce do smrti nosit v kabelce náhradní gaťky, že...

hubnutí po porodu, cvičení po porodu, kondička, žít zdravě

A ještě to jídlo. Miluju jídlo. Jídlo je a vždy bylo moje guilty pleasure. Jídlem zažírám stres, jídlem slavím úspěchy, jídlem se odměňuju a na jídlo se celý den těším. Nejvíc samozřejmě miluju to, které nemusím sama vařit. Potom, co jsem si byla nedávno sednout se strašně ochotným nutričním specialistou, sympaťákem Radkem (www.radekmlynek.cz) a načetla si spoustu věcí o cukru a low carb životním stylu (třeba www.cukrfree.com), tak se alespoň snažím postupně a nenásilně překopat svůj způsob jezení a staré zvyky. Takové to, že k masu musí být příloha a k párku chleba. Nejsem ještě schopná (a asi nikdy nebudu) kompletně vysadit pečivo a "něco sladkého" ke kafi. To je taková moje závislot, na jejíž odbourávání teď prostě nemám kapacitu. Čím se ale poslední dny cpu ve velkém, jsou třeba vajíčky, vývary, saláty...

Zdravé jídlo se samozřejmě snažím servírovat i krakeňatům. Ráda bych je naučila dát si na chuť třeba jabko nebo misku jahod namísto Brumík,a ale je to boj. Ne u Mikyho (zatím) ale u Matildy. Když jí někdo donese v obchodu koupené koblihy nebo sladkosti, tak sice tiše zuřím, ale v některých situacích jsem prostě jěn bezmocný pozorovatel, pokud nechci vyvolat hysterický pláč dítěte nebo rodinnou válku. Tak se utěšuji tím, že alespoň uvidí, že my to doma nejíme a pokud to dostane odjinud, musí se rozhodnout sama, jak s tím naloží.

hubnutí po porodu, cvičení po porodu, kondička, žít zdravě

Takže tak. Můj plán a cíl je totiž vypadat ve čtyřiceti jako pětadvacítka! To jste určitě pochopili, ne? :)

Žádné komentáře :

Okomentovat