úterý 22. května 2018

Už víc jak tři roky řidičkou

Dneska jsou to přesně dva roky, co jsem napsala článek o tom, jak jsem se zbavila strachu z řízení auta (článek TADY). A to znamená, že už tři roky aktivně řídím SVOJE auto. Neuvěřitelné. Před pár lety naprosté sci-fi a dnes každodenní realita. Jak se moje řidičské schopnosti a vše kolem nich vyvinuly od posledního článku dál?

řízení auta, strach z řízení, nebát se řídit, auto, řízení

Dnešním článkem chci opět povzbudit všechny, které máte tuto cestu ještě před sebou nebo už jste se na ni vydaly a bojujete. Nebojte se toho! Já jsem živým a auto-řídícím důkazem toho, že to jde, a že každá z vás to dokáže, když bude chtít a trochu zamaká. Jsem člověk obecně dosti zbrklý, chaotický, nemám absolutně žádný orientační smysl a také jsem naprosto, ale naprosto netechnická. Můj muž by tohle všechno určitě potvrdil. A i tak to jde! Dneska už pro mě sednutí do auta není několikahodinový stres, který by tomu předcházel. Každé chcípnutí auta na křižovatce pro mě neznamená srdce v krku a každé zdlouhavé parkování nemusí být nutně spouštěč migrény. To ale samozřejmě neznamená, že jsem všechny tyto věci vypilovala k dokonalosti. Vůbec ne! Auto mi stále čas od časi chcípne v té nejblbější situaci jako je třeba vjíždění na složitý kruháč nebo při rozjezdu v kopci. Podélné parkování mezi dvě auta pro mě stále zůstává záhadou a kolikrát si raději zaparkuju o kus dál nebo si párkrát objedu ulici, abych našla místo, kde vjedu pohodlně čumákem. Dokonce jsem jednou požádala cizího kluka, aby mi auto zaparkoval.(pozn. Tohle bych tedy nikdy neudělala, kdybych měla v autě děti). Někdy si stále ještě nejsem úplně jistá na složité křižovatce, kdo má vlastně komu dát přednost a občas udělám nějakou botu. Třeba vjedu do zákazu. Někdy taky zaparkuju na místě, kde si nejsem jistá, jestli tam vlastně parkovat můžu. To potom to místo a nejbližší značku vyfotím a pošlu muži přes whatsup, aby mi schválil, jestli tam auto můžu nechat. Naprosto otevřeně uznávám, že jsem "typická a stereotypní" ženská za volantem!. Ženská ne úplně sebejistá, ale za to hodně opatrná a vědomá si svých nedostatků. Ale jak se říká "practice makes perfect" a já se rozhodně řízení auta už nevyhýbám.

Když jedu někam sama, tak jsem úplně v pohodě. To je pro mě potom řízení dokonce i jakási forma relaxu, zvlášť, když můžu poslouchat oblíbenou hudbu. Když jedu sama, jsem za volantem asi nejuvolněnější. Spoustu věcí už dělám automaticky a nepřemýšlím nad nimi, obzvlášť pokud jedu známou trasu. Asi je to hloupé to takhle říkat, ale když jedu sama, mám prostě takový pocit, že "přece vezu jen sebe". Jako bych já nebyla zase až tak důležitá, což je tedy dost strašné si myslet, ale nějak to tam mám v hlavě nastavené. Nevezu přece to nejdůležitější, vezu "jen" sebe... To ale neznamená, že nejsem opatrná, protože opatrná já jsem vždycky. Možná ale jedu o malinko rychleji, rychleji se rozhoduju, když vjíždím na hlavní nebo když se připojuju na dálnici. Když sedám do auta s dětmi, tak tam někde v hlavě stále ještě malý strach je. To totiž vezu to nejdůležitější co mám. To úplně necennější. Když mám v autě děti, tak svoji hudbu neposlouchám, maximálně pustím něco Maťulce, když už ji jízda nebaví a začíná být otravná. Když vezu děti, soustředím se maximálně na cestu před sebou a provoz, nikam se necpu, nepředjíždím a nevyjíždím na poslední chvíli. Jedu taky o dost pomaleji Jízdu se snažím naplánovat tak, aby nebyl velký provoz, protože není nic zábavnějšího než stát se dvěmi vřískajícími dětmi v zácpě. Naštěstí, Máťa už se dá v autě docela zabavit písničkmi, pohádkami, povídáním nebo koukáním z auta a Miky je většinou pohodový pasažér. Buď spí nebo kouká a málokdy při jízdě brečí. Když tedy nestojíme v zácpě.

řízení auta, strach z řízení, nebát se řídit, auto, řízení

Jezdím zásadně a jedině s navigací. Navigaci mám v mobilu, ten mám přichycený v držáku na palubovce, a i když trasu třeba zvětší části znám, stejně mě navigace uklidní. Prostě tu divnou paní potřebuju slyšet. Nepraktické ale je, že na navigaci tak moc spoléhám, že když se mi vybije mobil v půlce cesty nebo mi spadne do kaluže a nefunguje jako miulý týden, tak jsem doslova v pytli. Jet podle cedulí nebo po paměti je pro mě docela stres. Jak jsem psala, orientační smysl mi naprosto chybí, a když jedu s mužem jako neřidič, cestu nikdy nesleduju a úplně vypínám. Bez navigace jsem prostě v háji. Co mě ale dokáže vytočit je, když třeba odjíždím od kamarádky, kde jsem poprvé, sednu do auta, spustím navigaci, protože netuším, jestli vyjet doprava nebo doleva a paní začne větou: "Jeďte na jihovýchod." Druhá věc, kterou na autě prostě mít musím mít, je parkovací sensor vzadu. Jejda, to by už bylo ťukanců, kdyby tam ten pípák nebyl!

Co mě tedy pomohlo od mých řidičských začátků k tomu, abych se dostala tam, kde jsem teď? Rozhodně trpělivost mého muže a potom především vlastní auto. Moji první malou třídveřovou corsičku Pepinu už nemám. S přichodem Mikuláška jsme museli pořídit něco trochu většího a především pětidveřového. Na řízení naše "rodinného auta", super dlouhé opel vectry, jsem se ještě necítila, tak mi táta s mužem sehnali tuhle oranžovou Fabii. Když jsem ji viděla poprvé, nadšená jsem nebyla. Oranžovu barvu totiž nemám vůbec ráda a navíc původní majitelka byla kuřačka, takže auto pěkně smrdělo. Jestli já něco opravdu z duše nenávidím, tak je to kouření. Ti moji dva chlapi mě ale přesvědčili, auto se nechalo profesionálně vyčisit a bylo moje. Ještě nějakou dobu jsem ten nasáklý kouř z auta občas zacítila, ale teď už je to naštěstí pryč. I na tu šílenou barvu jsem si zvykla. Auto dostala opět jméno Pepina a vesele spolu brázdíme silnice. Na lepší auto se zvyká fakt rychle.

Ač jsem s Pepinou číslo dvě spokojená, teď jsem už ve fázi, kdyby mi větší (rozuměj vyšší a mohutnější, ne delší) auto vůbec nevadilo. Cítila bych se v něm bepečněji a určitě bych se ho už nebála řidit. Občas muži tedy naznačím, že k absolutnímu štěstí mi už chybí jen větší prsa a větší auto, ale prý mám smůlu. S obojím! Minimálně ještě pár let.

Upřímně, jsem na sebe co se týče řízení pyšná. Konečně si dojedu si prakticky kamkoli a kdykoli. Parkování vždycky nějak pořeším (prostě někdy zaparkuju dál, než bych musela). V autě jsem už většinou v klidu, uvolněná, soustředěná. Někdy nadávám. Nahlas a sprostě. Nesnáším arogantní řidiče. Vůbec se nebojím jezdit v centru, zato mám trochu stažených zadek na okreskách, kde někteří bezohlední magoři předjíždí tak, až mě z toho kolikrát zamrazí. Ale věřím, že jsem se už dobře vyjezdila a snad bych zvládla i krizovější situace. I když doufám, že nikdy nenastanou. Proto mám taky sebou vždy svůj talisman na ruce. A pokaždé, když nasedám do auta, tak si vzpomenu na tátu. Věřím, že nás tam seshora ochraňuje.

řízení auta, strach z řízení, nebát se řídit, auto, řízení

Žádné komentáře :

Okomentovat