Kamarádky se mě ptají, proč už jsem tak dlouho nic nenapsala. No proč? Protože bylo vedro! Ale ne, tak jednoduché to úplně není. Je fakt, že tohle rozpálené léto a nonstop péče o dvě krakenidla mi moc energie navíc rozhodně nenechávali a je taky fakt, že jsem strašně zlenivěla. Respektive, ta péče o děti, domácnost a neustálý nedostatek spánku mě prostě přepnuli na totálně úsporný režim, kde se jakákoli aktivita, která není nutná k přežití, odkládá. A tak k tomu přišel i chudák blog...
Pravdou je, že mi i trošku chyběla inspirace a tím i motivace psát a otevírat vám dveře k nakouknutí do našich životů. Přiznám se otevřeně, že psaní recenzí na dětské hračky nebo knížky mě úplně nenaplňuje. Smyslem tohoto blogu vždy byly a budou především střípky ze života ne úplně normální matky amatérky, která si užívá na obláčku zvaný mateřská dovolená. Jasně, ráda vás občas něčím inspiruji, pokud to nadchne i mě. Moc toho ale poslední dobou není, o čem bych měla pocit, že mi stojí za to sedět do půlnoci u počítače, namísto zavrtání se do postele se špuntama do uší (anebo s mužem) :)
No a co se děje doma? Holky, ženský, prostě, vy kdo to čtete! Hlavně vy, které máte doma uplakaná a neodložitelná miminka! Děje se to, že z krakenidla číslo jedna vyrostla moje úplně nejlepší kámoška a to nejúžasnější stvoření, které jsem kdy mohla stvořit. Matilda je prostě moje bohyně, moje slunce, můj středobod vesmíru. Jako fakt. Je to parťačka se vším všudy. Vtipná, ukecaná, roztomilá, rozkošná, společenská, lidi a děti milující, se srdcem na dlani a očima plnýma úžasu. Je to prostě tak šťastné, veselé a nádherné dítě, že se zatím musím co se týče výchovy asi fakt poplácat po zádech. Oj, jak já bych chtěla být svojí vlastní dcerou! I přesto, že se má jako prasátko v žitě a my jí plníme všechna její přání vyřčená i nevyřčená, tak z ní vyrůstá férový človíček, který se s každým rád dělí, myslí na ostatní a je neuvěřitelně spravedlivý. Zatím jsem na sebe (a hlavně tedy na ni a na svého muže) docela pyšná a myslím, že (zatím!) jsme toho snad moc nepokazili. Skrz ten krásný vztah se svojí holčičkou si teď konečně naplno prožívám to, co mi v celém životě chybělo asi nejvíc. Mým nejdůležitějším úkolem je dát si sakra velký pozor, aby tenhle vztah nikdy nevyšuměl, nezpovrchněl a nezkazil se. To já prostě nikdy nedovolím!. Každý večer jí při uspávání šeptám, jak strašně moc ji zbožňuju a jak jsem ráda, že ji máme. Že si vybrala nás. A ona, můj malý racionalista, mě někdy pohladí po tváři a naprosto vyrovnaně a sebejistě prohlásí: "Já vím, maminko a teď už jdeme spát, jo?"
A Mikulášek? Asi do svých deseti měsíců to byl poslušný ležáček, který se jen smál a občas se někam převalil. Prostě nejpohodovější dítě (připomínám, že to stále neplatí o nocích). Pak se z tohohle milého zvířátka prakticky přes noc stal malý člověk s vlastním názorem, který dostal najednou potřebu dát o sobě vědět a prosadit se! Od té doby je každý den čím dál větším parťákem a kumpánem na hraní pro Máťu a ta jejich sourozenecká láska je prostě k sežrání. Jen já, se slzou v oku, vzpomínám na to sladké a pohodové období, kdy si ležel v obýváku na dečce a půl dne si žuchlal v ruce kostku, když ho teď co pět minut sundávám z kuchyňské linky, kam si ve vteřině vyleze. Chce být u všeho a hlavně, aby to bylo s Máťou. Chce stejné hračky, chce jíst to stejné co ona, chce jít ven, když jde ven ona. Nevím, co si počneme, až bude Matilda ve školce. Povahově je to stále stejný utulený miláček a moje malé miminko, kterého se mi ještě nechce vzdávat. Jenže miminko se mi před očima mění na malého chlapečka, se kterým, tuším, si ještě pořádně užijeme...
Děcka, dvou (a něco) letý rozestup mezi dětmi je fakt bomba. Žárlení jsme prakticky nezažili a myslím, že Máťa si období před Mikeškem vůbec nepamatuje. Přijala ho jako samozřejmost (no, každopádně v době jeho narození ještě moc nemluvila, takže si ani stěžovat nemohla) a za chvíli už tu bude období, kdy si budou úplně rovni. A pozorovat je, jak si spolu hrají, je prostě to nejkrásnější divadlo EVER.
Jak asi víte, mně odbylo pětatřicet. Věk, který je blíž čtyřicítce než třicítce. No, co už. Na nějaké životní bilancování nebyl čas, jedeme dál. Snídaně, hřiště, přebalit, oblíct, přeprat, umýt zadky, uvařit, postavit hrad z lega, převlíct panenku, přečíst pohádku, kafe, druhé kafe, třetí kafe... Ty dny tak fičí, že jsem ještě nestihla být kvůli svému (pra)věku v depresi. Naopak, chtěla jsem vám sem hodit strašně inspirativní článek o tom, jak jsem si koupila drahý bežecký boty, začala běhat a děsně zhubla na stehnech a tak. Pravdou bohužel je, že jsem za měsíc vyběhla asi třikrát a nezhubla ani prd, protože jsem to ty výběhy bohatě zajedla spoustou čokolády. Protože prostě vedro, ještě větší vedro a především můj děsně blbý time management a odfláknutý jídelníček. Ale s podzimem to hodlám změnit a třeba se něco začne konečně dít. A pak vám dám vědět!
Jo a byli jsme u moře. S dětmi. Ne, nenazvala bych to pro sebe úplně dovolenou. Spíše to byl takový boot camp. Pro mě teda. Pro děti to byl opět růžový obláček plný jednorožců a princezen, kde se jídlo objevuje samo na talíři, zmrzlina roste v mražáku, pohádky a hudba se vznášejí ve vzduchu, kdykoli si umanou a moře a pláž patří jen jim. Tak o tom třeba příště...
P.S. A jestli vás zajímá ta strašně zajímavě řešená tričko-halenka zvaná Koketa, tak ta je od Hanky ze Sew4Home a ušije vám ji taky, když budete chtít. Klidně i v jiných barvách. Anebo vám ušije nádherné šaty (na ty já zatím šetřím...). Hanka je moc fajn, neuvěřitelně precizní a ochotná. A tak jsem si jednou Koketkou udělala na léto radost i já. Prý mi ten kanýr totiž odvádí pozornost od zadku a to chceš!
Žádné komentáře :
Okomentovat