Běhám! Ehm...zkouším to :)

Nevím jestli to není poněkud předčasné oznámení (ne, nejsem těhotná!), ale mám chuť se o to s vámi podělit. Začala jsem totiž běhat. Nebo spíš popobíhat. Asi po sté v životě, ale tentokrát se zdá, že to konečně vypadá na nějaký dlouhodobější vztah. Vztah, který je sice v úplných začátcích a tak nějak se pořád oťukáváme, ale zatím se to zdá celkem slibné. Jestli ale přežije zimu? Netuším.

V minulosti jsem se několikrát rozhodla, že začnu běhat. Vždycky (vždycky!) to skončilo hned po prvním vyběhnutí, kdy jsem byla za chvíli zpět doma a utvrzovala se v tom, že běh prostě není sport pro mě. Proč? Protože mě při něm všechno bolí. Jako fakt úplně všechno. Od pálení chodidel, křeče v prstech na nohách, píchání v boku až po bolest v ramenou. Nic jsem neudejchala. Doběhnout na konec ulice byl pro mě výkon, po kterém následovala desetiminutová chůze,kterou to většinou skončilo. Nadšení navíc vždycky vyhořelo na záležitostech typu nepohodlné boty, otravná sluchátka, co vypadávájí z uší, kalhotky zařízlé v zadku, gumička, co klouže z vlasů... Navíc moje operovaná a zafixovaná záda nemají ráda otřesy a mně vůbec nenapadlo, že tohle všechno by se dalo možná vyřešit...

V srpnu jsem si opět řekla "začnu běhat". Běhá přece každý a každého to strašně baví. Minimálně na Instagramu, že. Tak to jednou musí začít bavit i mě! Tentokát jsem to myslela asi i trochu víc vážně. Možná mě i nakoply ty instagramové účty krásných holek, které denně běhají několik kilometrů, vypadají při tom skvěle, stíhají se u toho fotit (jak se toto jako dělá??) a pak píšou, jak úžasně se potom cítí. Kurnik, já se tak taky chci někdy cítit! Šlapaní doma v teple na orbitrecu je sice fajn, ale taková ta euforie z prostoru tam logicky chybí. Navíc, ono pět kiláčků na darmošlapovi je cítit úplně jinak než pět kiláčků v terénu.

Tak mě napadlo, že by bylo fajn zkusit vyběhnout s někým, kdo už nějakou dobu běhá, abych viděla, jak moc se dokážu vyhecovat a jestli mě hrdost donutí běžet vedle někoho dýl než minutu. Tak jsem šla s kamarádem a bylo z toho naprosto nečekaných sedm kilometrů. Samozřejmě z větší části prochozených, ale i tak to byl můj životní výkon. Dva dny jsem se potom nemohla hýbat.

Po tomhle vyběhnutí mně bylo ale jasné, že, to možná fakt nějak půjde. Že nutně potřebuju lepší boty, protože ve starých neběžeckých keckách mně natekly prsty a ke konci jsem měla pocit, že mě při každém kroku řežou do chodidel nože. Že teda asi možná fakt začnu trošku běhat. Na youtube jsem začala sjíždět videa o běhání, o technice našlapování a držení těla, o správném dýchání a taky o tom, jak se k tomu vlastně vůbec dokopat.

Našla jsem si pětikilometrový okruh kousek od domu. Upřímně, je to polní cesta vedoucí průmyslovou zónou plnou hnusných hranatých budov, takže opravdu žádná romantika a vůně lesa. Výhodou ale je, že je to rovinka, že neběžím většinu trasy po betonu, a že když se moc nerozhlížím okolo, tak to má i takový lehký přírodní feel. K večeru mi tam přes cestu dokonce skáčou zající a bažanti, takže mám skoro pocit, že jsem někde na venkově.

Další akcí byla přihláška na běžecký kurz. A abych se trošku hecla, šla jsem rovnou do pokročilého kurzu. Protože já nad sebou prostě nějaký ten bičík potřebuju. Každý čvrtek večer mě teď tedy můžete vidět obíhat brněnské Lužánky s partou dalších asi deseti ženských (převážně). Tady jsem mimo jiné zjistila, že davová psychóza skutečně funguje, protože to, co uběhnu s nimi, se mi nikdy samotné uběhnout nepodaří. Tři kiláky v kuse se sprintama? Ha! Kdo by řekl, že tohle moje tělo dokáže. Kurz organizuje Běžecký klub Brno.

Říká se, že k běhaní toho moc nepotřebuje. No, není to úplně tak a já jsem pořídila pár vychytávek, které mi běh hodně, ale opravdu hodně zpříjemnily. Třeba taková bezdrátová sluchátka. Nejsou to žádné airpods za velké prachy, ale obyčejná sluchátka na bluetooth za asi tři stovky. Splní účel, dobře drží a mně nikde neotravují žádné dráty. Bez hudby neuběhnu skoro nic, takže tohle je pro mě docela zásadní objev.

Boty, poměrně důležitá investice, když chcete běhat. Můj původní nápad, že si sama pořídím jakékoli běhací tenisky do tisícovky v obyčejném sportu se rozplynul, když jsem nakoukla do specializované běžecké prodejny Triexpert v Brně. Tam mi změřili nášlap, tvar kotníku a doporučili boty téměř na míru. Trošku neplánovaně jsem tedy odcházela domů s botama za dva a pů tisíce a odhodláním, že teď fakt už běhat musím. A ty boty změnily všechno! Přestaly mě pálit chodila, zmizely křeče v prstech a já se tak místo na bolest můžu konečně soustředit na dech. Pokud by vás zajímalo, jaké mám, tak TYHLE od značky Brooks (a byly se slevou:).

Kam při běhu s telefonem? Do ruky? Do kapsy? Do podprdy? Za pas? Nechat doma? Ve Sportisimu jsem objevila obyčejnou placatou ledvinko-kapsu, kam nacpu akorát mobil, klíč domu a kapeníček a při běhu mi nijak nezavazí. Líbilo se mi, že má plochou přezku, která nebude moc tlačit a taky to, že je trošku růžová, samozřejmě.

Spodní prádlo! Většina žen při sportu řeší popdrdu. Aby nic nelítalo, aby měla dobrou oporu... Hm, tak tohle mě (bohužel) netrápí. S mými proporcemi bych mohla klidně běhat nahoře bez a zuby si určitě nevyrazím. Naopak řeším (bohužel) spodek. Co je totiž při běhu pro nás "prdeláče" totiž nejhorší? Když se vám kalhotky zaříznou mezi půlky a vy si je musíte co pět metrů "nenápadně" upravovat! Pokud teda nejste zapřisáhlé tangařky, což já opravdu nejsem. Najít fakt dobré gaťky, které zůstanou i na mém objemnějším pozadí sedět tam kde mají, byl kumšt. A vyřešil ho Decathlon. Sportovní gaťky za stopade, které se nehnou, to chceš!

No a pak už stačí jen pár funkčních hadříků, nějaké pěkné legošky (kolik růžové je moc růžové? :) a můžete běžet! Tož co, vydrží mi nadšení nebo klesne společně s venkovními teplotami a já zase budu jen šlapat v pokoji u okna? Co vy, běháte rádi? A máte nějaké super vychytávky pro nás začátečníky? Podělte se!