středa 17. října 2018

Zpátky do práce?

Doma na mateřské jsem už asi třicet osm let. No dobře, ve skutečnosti o něco míň, ale někdy mám pocit, že je to stokrát víc, protože už si ten pracovní život pomalu ani nepamatuju. Mezi Máťou a Mikym jsem měla asi roční externí spolupráci s jednou IT firmičkou, což byl takový balzám na moje ego. Jednou týdně se oblíknout do něčeho neupatlaného, vzít si noťas a jet mezi samé chlapy do kanclu. Po večerech místo zírání do mobilu vymýšlet nějakou firemní strategii. To bylo období, kdy jsem měla zase pocit, že se mi rozhýbávají mozkový závity, a že mě někdo ocení i za něco jiného než hezky nakreslenou perníkovou chaloupku. A zjišťuju, že něco takového bych asi už zase nutně potřebovala.

práce po mateřské, práce v HR, návrat do práce, práce a mateřská dovolená

Před mateřskou jsem pracovala v HR. Což znamená nabírání nových lidí, péče o stávající zaměstnance, vymýšlení inzercí, sloganů, kariérních webů, propagace firmy a k tomu navíc starost o firemní eventy. Byla to pro mě více než příjemná mixka toho, co mám ráda - kontakt s lidmi, organizaci, psaní, angličtina... Já jsem totiž lidumil, co nějak neumí být jen sám (se sebou). Potřebuju organizovat, zařizovat, vylepšovat, vymýšlet. A taky být pochválena! A tak tu teď sedím a přemýšlím, jak se do toho světa zase tak trošku vrátit. Třeba jen jednou nohou, nebo alespoň malíčkem. Moje představa v žádném případě není najít v nejbližší době nějaký pevný úvazek. Upřímně, na to bych neměla koule ani hlídání pro děti. Ideálně bych se chtěla přichomítnout k něčemu novému, co třeba zrovna vzniká, a kde by takového člověka "pro všechno" čas od času využili. Třeba jen na pár hodin týdně nebo měsíčně.

Na druhou stranu se to ve mně bije a napadá mě - mám tohle vůbec zapotřebí? Teď, když jedu s dětmi každý doslova full on a na dřeň? Když je teď období, kdy mě potřebují tak, jako už potom nikdy v životě potřebovat nebudou? Když jsem díky nonstop péči o krakenidla, a co si budem vykládat, taky díky každodenní rutině, kdy dny někdy splývají v jeden dlouhý týden, neustále unavená, vyšťavená a možná... možná i trošku vyhořelá...? A ty noci! Ano, noci stále stojí za prd a minimálně jedno dítě je snad pokaždé vzhůru. Tři hodiny spánku v kuse? Utopie. Nicméně, nemůžu si úplně stěžovat na nedostatek času na sebe, protože mám doma úžasného chlapa, který mě v tom nikdy nenechá vymáchat a dopřeje mi ten luxus zdrhnout na chvíli od dětí, kdykoli může. To jsou takové ty krátké záblesky dne, kdy si můžu zacvičit, zajet nakoupit, zajít na kafe s kámoškou. Chci tedy opravdu tento stále poměrně vzácný čas věnovat namísto sobě nějakému cizímu projektu?

práce po mateřské, práce v HR, návrat do práce, práce a mateřská dovolená

Také mě už brzy čekají světlější zítřky a za nějakého půl roku se z teď ufňukaného a závislého Mikeška stane ten správný parťák. Po zkušenosti s Máťou vím, že potom teprve přijde to nejhezčí období na mateřské. Chci si opravdu tuhle poslední možnost být máma na plný úvazek "kazit" nějakou prací, závazky a povinostmi? Jenže... bylo to opravdu "kažení"? Nebyl by to třeba příjemný stimul, něco nového a vzrušujícího, něco, co by nakoplo mé momentálně profesně hodně pošlapané sebevědomí a dodalo mi zase pocit větší sebehodnoty?

Otázkou ale není jen to, jestli se do něčeho takového vůbec chci teď pouštět. Pak je tu totiž druhý velký otazník a to "mám na to ještě vůbec?". Co si budeme povídat, už dávno nejsem ta ambiciózní, nadrajvovaná sedmadvacítka, která nemá problém makat přesčasy a na email odpoví klidně ve tři ráno. Dost jsem za poslední roky zpohodlněla. Zklidnila se. Zpomalila. Přehodnotila priority. Nemůžu nikomu nalhávat, že práce nebo jakýkoli projekt pro mě bude v životě priorita číslo jedna. Nikdy nebude. Číslo jedna bude vždycky moje rodina, moje děti, můj vztah s mužem, můj domov. Co já vlastně můžu říct, až se mě na případném pohovoru zeptají na můj největší úspěch? "Ehm, asi to, že jsem sem dneska vůbec došla, že nemám dítětem poblitou košili ani rozmázlé hovínko na hodinkách? Jo a prosím vás, můžete mi říct, co je dneska za den?... Cože, čtvrtek? Půl desáté? To mám být ale zrovna s Mikeškem na kroužku Koťátek a tančit kolo kolo mlýnský! Sorry, musím jít, nashle... a to kafe mi prosím přelijte tady do petky, vypiju si ho cestou domů, jo?"

práce po mateřské, práce v HR, návrat do práce, práce a mateřská dovolená

Mám říct, že mým úspěchem byl nějaký super extra ultra náročný nábor velkého poču lidí v malém čase, který jsem zmákla na jedničku? Anebo rovnou vybalit, jak jsem na svět přivedla dva úžasňácké malé krakeny, kteří stále ještě úspěšně přežívají moji péči a že právě toho si na svém životě cením úplně nejvíc? Tím své budoucí zaměstnavatele jistě oslním. A co teprve moje znalosti a dovednosti! No, jak to říct... nemám problém zvládnout milion úkolů zaráz, ale pořádná potíž začíná, mám-li se soustředit jen na jednu jedinou věc. Mozek je najednou zmaten a neví co si sám se sebou počít. Už ani nejsem schopná jen tak koukat na film, aniž bych u toho neskládala prádlo, neřešila zprávy v mobilu nebo alespoň nesjížděla fotky na Instagramu.

Excel, workflow, KPIs, kompetence, teambuilding, BOZP... taková sprostá slova na mě prosím zatím nevytahujte, ať se nevystraším! Co tak třeba místo toho do detailů probrat záležitosti jako montessori, barefoot, laktaci či BLW metodu...? Jo, to je ta, jak děcka žerou všechno rukama rovnou z vašeho talíře, místo abyste jim tu mrkev rozmajdali! Cože, funkce VLOOKUP? Netuším o čem mluvíte, ale dobrý funkční oblečení na děcka seženete třeba na Fléru! Anebo se pojďme pobavit o tom, jak přežít rýmičku u ročního dítěte! Myslím vaše přežití, ne dítěte. Klíčem k úspěchu je totiž víno. Hodně vína. Ptáte se mě na moje kladné stránky? Tak paní, na to už se dobrej personalista dávno neptá, ale když už to chcete vědět, tak je se mnou prý sranda. Čím víc vypiju, tím je dokonce větší. Jo a někdy přijdu do práce. Neříkám, že včas, to asi nečekejte, ale občas sem přijdu. Fakt. Tady mě prosím máte, váš budoucí zaměstnanec snů!

Tohle mě tedy poslední dobou vrtá v hlavě. Do práce mě naštěstí nenutí žádná existenciální potřeba, ale čistě moje hlava, která by už asi potřebovala zaměstnat něčím novým. Taky moje sebevědomí, které by nutně potřebovala vzpružit. A v neposlední řadě moje kreativní já, které by chtělo tvořit něco, v čem uvidím smysl a co mě bude bavit. To je pro mě asi zásadní. Najít práci nebo projekt, který mě bude nabíjet a někam posouvat, který mi bude dělat radost. S lidmi, kteří mě budou motivovat, podporovat a inspirovat, ale taky případně pochopí, že když jsou děti nemocné, jde všechno ostatní stranou. Pokud se rozhodnu věnovat svůj čas a energii jiným směrem než do svého domova, musí to být činnost, která mě obohatí natolik, abych se s o to s větší radostí vracela zpátky do tepláků k dětem. Možná jsem úplně naivní koza, ale věřím, že až něco přijde, bude to přesně ve chvíli, kdy to přijít má. A já ten "osud" můžu zatím třeba jen zlehka pošťuchovat.

práce po mateřské, práce v HR, návrat do práce, práce a mateřská dovolená

A co vy? Pracujete při mateřské? A pokud ano, tak proč jste se tak rozhodly a jak to zvládáte vybalancovat?

10 komentářů :

  1. Mam uplne stejne myslenky. Mam spoustu 'projektu', ktere i s detmi delam na dobrovolnicke bazi. Vzdycky, kdyz je decku cca rok a pul, tak zacnu mit pocit, ze by to chtelo taky neco za penize. Jeden den v tydnu vypadnout z domu a delat neco spolecensky uznavanejsiho nez byt s detmi mi pripada jako absolutni ideal. Kazdopadne jsem zatim nezkousela davat toho mladsiho nikam do skolky a na jeden den v tydnu by si urcite dlooouho zvykal.Tim padem zas resim, jestli to chci detem 'udelat'.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já taky neplánuju pro Mikuláška žádnou školku (zatím). Nám naštěstí jednou týdne jezdí babička na celý den, což by mohl být teoreticky můj plně pracovní den, plus by se možná na pár hodin týdně zapojila i druhá babička. A pokud by nechtěla, raději bych zaplatila nějakou hlídací tetu domů, než ho dávat do školičky. Na to mi přijde opravdu brzo. Kamarádka díky ochotě svých babiček rozjíždí skvěle byznys v realitách a 2x týdně pracuje (má stejně staré děti jako já), druhá kamarádka zase tři odpoledne v týdnu masíruje a malý je také u babiček. Pokud jsou babičky ochotné vypomoci, jde to. Když babičky ale nejsou, věřím, že je to v tak malém věku nereálné...

      Smazat
  2. Fajn článek, píšeš mi z mé trochu už minulé duše. :-) Sto let mateřské už mám za sebou. Celou dobu jsem měla e-shop, který mě alespoň trochu udržoval v realitě. Ten už jsem zabalila, ale díky za něj!
    Pokud ještě nejsi ve FB skupině Holky z marketingu, tak doporučuji, tam by se pro tebe mohl najít projekt, neziskovka nebo sturt-up, který potřebuje někoho jako ty. Stačí se nabídnout a čekat. Navíc máš výhodu velkého města, určitě se něco zajímavého (a zároveň ne příliš náročného) najde.
    Držím palce a taky radím s prací to nepřehánět. Práce bude vždycky, ale děti už menší a roztomilejší nebudou. :-)

    OdpovědětSmazat
  3. Já se tentokrát do práce neženu, nejsem doma tak zoufalá jak s Vojtou 😀 přiznávám, že na zvednutí sebevědomí to fakt fungovalo. Mmch, bezdětní nikdy neocení, jak je těžké mít čisté oblečení! A taky se trochu obávám, jak poberou zaměstnavatelé, že na prvním místě je rodina, že 8h denně pracovat nechci tak následujících 10 let a přesčasy dělat nebudu. Zbývá to uhrávat na moudrost a zkušenosti 😀

    OdpovědětSmazat
  4. Heli, o tebe se nebojím, máš stabilní místo, firma ti vyjde vstříc... to já budu v naprosto odlišné situace, začínat někde od nuly. Ale to se nějak taky zvládne :) Jako žena v domácnosti zůstat určitě nemůžu, jelikož s bordelem v domě, který nezvládám ukočíravat a mým vztahem k vaření a domácím pracem jsem se jako kvalitní hospodyně moc neukázala :-D

    OdpovědětSmazat
  5. Mám pocit, jako bych ten článek psala já, mluvíte mi z duše :-) Když bylo staršími dítěti 15m, nabídli mi v práci brigádu z domu na max 20h týdně s tím, že pracovat můžu kdykoli během dne. Super nabídka, která se neodmítá. Konečně jsem měla pocit, že používám mozek, byla jsem nadšená, že dokážu stvořit rozvitou větu dokonce i v angličtině. Vydržela jsem to 3 týdny. Neustále ve stresu, jestli stihnu dodělat práci, než se malej vzbudí (což pravděpodobně vycítil a zkrátil si odpolední spánek o hodinku), ani chvilka času pro sebe, dodělávání práce po večerech... Teď mám stejně staré druhé dítě a do práce bych šla na pár hodin týdně hned. Ale myslím tím fakt do práce, mezi lidi, ne pracovat z domu, když dítě spí. Bohužel na pravidelné hlídání babiček spolíhat nemůžu a na školičku mi přijde v 15m strašně malinká.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Katy, dvacet hodin mi přijde strašně moc. Já bych byla ochotná se "upsat" maximálně k desíti za týden. Klidně i nepravidelně, na dohodu...Pracovat v době, kdy mám hlídání a ne, když dětí spí. Ten čas bych si ráda nechala na svoji regeneraci :) Taky mi přijde Mikeš v 15m na nějakou školičku nepřipravený, raději bych volila hlídačku na doma...

      Smazat
  6. Já miluju svoji práci. Jsem vlastně takový malý workoholik už dětství, letní prázdiny, dva měsíce bez školy bylo pro mě utrpení. Když jsem čekala první dítě, tak jsem si nedokázala představit, že budu několik let doma a mé mozkové buňky budou odumírat. Zároveň jsem si ale říkala, že budu tak vyšťavená z péče o dítě, že pak na práci nebudu mít myšlenky. To se nestalo. Myslela jsem na práci už v porodnici :-). Když se blížil konec mateřské a začátek rodičovské, tak mě manžel podporoval, ať si najdeme chůvu (no už to se mnou nemoh vydržet :-)). Stalo se, v práci jsem si domluvila částečný úvazek z domova, chůva chodila tři dopoledne v týdnu, malej většinu času z toho stejně prospal, tak nám paní aspoň doma uklidila. Pak se stal zázrak, nahlásila se babička, že jí to v práci štve a chce si užít malého, zkrátila si úvazek a teď si malého bere. Já můžu jezdit do práce, vidět lidi, kteří celý den jen neutírají zadky, prostě paráda. Teď je malému rok a půl, čekáme druhé dítko, tak uvidíme, jak to pak půjde se dvěma. Je mi jasné, že zas budu muset pár měsíců vydržet nepracovat, minimálně, než vydrží aspoň chvíli bez prsa, aby se dalo půjčovat (a uvidíme, jak se babička bude hnát ku hlídání dvou dětí s ani ne dvouletým věkovým rozestupem).
    Velké díky babičkám a také zaméstnavatelům, kteří nám matkám vycházejí vstříc.

    OdpovědětSmazat
  7. Přesně, jak píšete. Se starší je legrace a chci s ní být, protože poslední půlrok už je parťák. Jenže mě krní mozkové buňky a v oboru už mi píská vlak (rychlík už mi ujel a než budou děti větší, budu stejně jezdit na lokálních tratích, s tím jsem smířená).

    Nebude to trvat dlouho (do deseti let) a děti raději stráví víkend s oddílem (nebo u počítače, co si budu namlouvat) než, aby s rodiči jely na výlet. Tj. nesmím se na ně tolik vázat.

    Navíc jsem si pomalinku rozmalila muže a doma uklidím, vyperu, napeču, navařím, nakoupím + péče o děti. Dávám mu prostor, aby děti z táty taky něco měly (a ony ho milují). Jenže zároveň jsem mého úžasného muže odnaučila mýt nádobí, převlíkat postele apod. (A můžu si za to sama.)


    Martina

    OdpovědětSmazat