středa 4. března 2020

Mé tři největší těhotensko-mateřské trapasy

V poslední době mám kolem sebe spoustu mladých holek a kolegyněk, které teprve jednou zjistí, jaké je to být mámou, ale zato se už teď zvědavě ptají na různé těhotenské a mateřské perličky. Občas ven něco pustím, ale zase je nechci úplně odradit, že jo. Ale když jednou padla otázka, co se mi všechno v souvislosti s těhotenstvím nebo malým miminkem nečekaného stalo, hned jsem si vzpomněla na tyhle tři naprosto reálné příběhy...
No a místo toho, abych strčila hlavu do písku a dělala, že tohle se prostě nikdy nestalo, tak vám je tu teď úplně na férovku vybalím.

těhotenství, miminko, trapasy, mateřství, mateřská

Trapas číslo jedna - jak jsem to nevydržela

To jsem takhle někdy těsně před porodem Mikyho vyrazila na jeden bazárek v centru města. Kolem malé kavárny měly maminky rozložené provizorní stánečky a štendry s dětskými hadříky, hračkami a podobně. Byl tam docela mumraj, naštěstí skoro samé ženské. Já jsem procházela stánky a cítila, že budu muset brzy utíkat na záchod. Močák už jsem měla v tu dobu díky velkému břichu splácnutý na palačinku, takže se mi stačilo podívat na skleničku vody a musela jsem běžet. Nalít do sebe předtím půl litr kofoly tudíž asi nebyl úplně dobrý nápad. Návštěvu záchodu jsem oddalovala jak to šlo, když se mi z ničeho nic Mikeš v břiše zamlel a pořádně mě přitom nakopnul přímo do místa, kde se nacházel můj splácnutý močový měchýř...

A bylo to. Na těhotenských světle modrých džínách se mi okamžitě rozlil tmavě modrý flek až ke kolenům. Žádné decentní ucvrknutí, ale plná nálož. V tu chvíli jsem v totální panice strhla z prvního štendru cosi visícího na věšáku, houkla na paní, že si to jdu zkusit dolů na záchod a prchala dovnitř kavárny. Tam jsem pak tedy zjistila, že to, co jsem si šla "zkusit", byla dětská zavinovačka, takže paní byla myslím trošku v šoku. No, já rozhodně víc. Když jsem dole viděla tu hrůzu v zrcadle, nenapadlo mě v tu chvíli nic jiného, než pustit vodu a kompletně celé kalhoty si ještě víc zacákat, takže jsem byla nakonec úplně durch. Pak jsem se vztyčenou hlavou vylezla ze záchodů a servírce, která na mě nechápavě koukala, jsem oznámila, ať si ty kohoutky laskavě opraví, protože mě to celou ohodilo. A potom už jsem jen stylem "hlavně nenápadně" prchala k autu, které jsem měla naštěstí zaparkované o dvě ulice vedle.

Trapas číslo dvě - nalitá matka

To jsem takhle někdy osmém měsíci, už s pořádným bubnem a dvouletou Matildou, vyrazila do parku za kamarádkou, která tam má kavárnu. Vedle parku je právnická fakulta, takže okolí je plné posedávajících studentíků s kafem v ruce. Na zádech jsem měla velký batoh, na sobě neforemný hnědý oversize kabát, jelikož to byla poslední věc, kterou jsem v tu dobu ještě zapnula přes břicho a za ruku jsem držela ťapající Máťu, která neustále o něco zakopávala. Přecházely jsme zrovna silnici, když sebou Matilda opět liskla. Já jsem se k ní rychle sehnula, abych jí pomohla uprostřed silnice vstát, ale jak jsem měla batoh přehozený jen přes jedno ramene, tak mi sklouznul až na zem...

Jak jsem tak sbírala brečící Máťu a batoh, uviděla mě z chodníku nějaká důchodkyně a začala strašně nahlas křičet: Pane bože, podívejte se na ni, vždyť ona je úplně vožralá, že ani nemůže chodit, panebože chudák to děcko, to snad není možný toto, zavolejte někdo policajty!! Automaticky jsem se kolem sebe rozhlédla, kde že je ta ožralá matka a teprve pak jsem si všimla, že paní ukazuje na mě. Vykolejilo mě to tak, že jsem ani nebyla schopná nic odpovědět, jen jsem nás rychle posbírala a za zvídavých pohledů všech kolem stojících studentíků a křiku báby prchala pryč. A musím se přiznat, že jsem si na malinkou chvilku skoro nebyla jistá, jestli fakt nejsem tak trošku našrot. Ne, nebyla :)

Trapas číslo tři - nečekaná setkání

Matilda byla ve školce a já jí ráno svatosvatě přísahala, že ji vyzvednu přesně ve tři. Ač měla v tu dobu jen tři roky, věděla přesně jak si zjistit, jestli už jsou tři odpoledne. Jenže Miky se neplánovaně vzbudil po odpoledním spánku pozdě a nestíhali jsme. Snažím se ho tedy rychle přebalit, jenže v plíně je nálož jako od slona a on sebou na přebalováku mrská a háže jako ryba na suchu. Odstrkuje mě, kope, prostě nechce ležet na zádech a nechal mě udělat to, co je potřeba. Už fakt nestíháme, vím, že dorazím pozdě a Máťa bude fňukat, jenže Miky řve a nechce se nechat narvat do čisté plíny...

Jsem totálně vyšťavená, mám za sebou několik probdělých nocí, kdy se Miky budil průměrně dvanáctkrát za noc. Pod mi očima mi visí kruhy jako kola od traktoru, moje pozornost je nulová a dokážu se soustředit jen na ty nejnutnější věci. Prostě autopilot. Jsem vůbec ráda, že na sebe hodím nějakou mikinu, a že mám na nohách stejné boty. Utíkám do školky, před sebou tlačím kočár a zrovna mi jede trolejbus. Ok, jednu zastávku se teda svezeme. Nastoupíme a hned si všimnu, že v trolejbusu něco smrdí. Fuj, to mhd je čím dál horší! Ve dveřích se nečekaně potkávám se spolužákem ze základky, vedle kterého jsem seděla v deváté třídě, a který se mi tehdy tak trochu líbil. PROČ?!, fňukám v duchu, proč mě musí lidi, kteří mě patnáct let neviděli, potkat zrovna v tomhle stavu, v těhle teplácích, s těmahle kruhama pod očima... a co to tu sakra pořád tak smrdí?? Chvíli si povídáme a já stejně pořád zkoumám, odkud ten smrad jde. Že by to byl on??

Pak už s Mikym vystupujeme, já mrknu na hodinky, jak moc pozdě jdeme, a ztuhnu. Přes celej ciferník je mázlá jedna velká hnědá smradlavá šmouha...
Ponaučení? Když přebalujete nespolupracující mimino, sundejte si předtím hodinky. A možná se pak pro jistotu i osprchujte.

Mít děti je radost, pořád vám to říkám! :)

3 komentáře :

  1. Moc jsem se pobavila :) přidám svou historku do pléna: před porodem syna jsem už nestihla zajít ke kadeřnici no a po šestinedělí už jsem nutné potřebovala vlasy zase dát do lidské podoby že. Jenže moje kadeřnice má cekacku aspon měsíc na odpolední termíny, kdy bych měla hlídání. Takže mi sama navrhla, ať přijdu dopoledne i s miminkem, však je malé a bude spinkat v kočárku že...haha...nejen že syn celou dobu řval (lituju paní, co tam byla taky a přišla si odpočinout), musela jsem ho kojit v křesle s barvou na hlavě, což by ještě bylo ok, ale samozřejmě že mě celou následně poblinkal a jako bonus přidal tekuté hovínko, které jak na potvoru neudržela ani plina. Neměla jsem pro něj náhradní oblečení no a pro sebe už vůbec ne..Odcházela jsem od kadeřnice s poblitou a posranou košili, ale hlavně že s novou barvou že :D od té doby chodím jen tehdy, mam-li předem domluvené hlídání.

    OdpovědětSmazat
  2. Perfektní! Dalsi Další takové příběhy prosím. Je tak skvělé číst, že se trapasy nestávají jen mě!😁

    OdpovědětSmazat
  3. :)) S tou babou mi to taky neco připomnělo. Takhle to zní opravdu úsměvně, ale bohužel se mi stává, že zrovna ta nejstarší generace se dívá naprosto pohoršeně (a neváhá to i s gustem komentovat )na všechny situace takového druhu, i úplně banální (naposledy jsem byla s oběma v obchudku u vietnamců, malej v satku, Anča za ruku, já po ránu ve stavu jako v tom příběhu s hovinkem, a zrovna jsem Anežce trpělivě vysvětlovala, že si má vybrat mezi lentilkami a Brumíkem.., když vešla velmi načančana důchodkyně s bišonkem. Když jsme konečně odcházeli, paní zrovna nasedala do bílého sedanu (že v něm jezdí nakupovat k nám do ulice k vietnamcum mi nebylo zrovna jasné) a něco hodně sprostyho prskala pod vousy a dívala se na mě. Já z toho taky byla tak v šoku, že jsem se nevzmohla ani na vztyčený prostrednicek (kterej jsem vlastně ještě nikdy nikomu neukázala, ale co jsem na mateřské, jsem čím dál odvážnější..). Ale vlastně doteď nevim, v čem jsem jí tak na..ala, protože nas...ě fakt vypadala..

    OdpovědětSmazat