neděle 22. května 2016

Jak jsem se zbavila strachu z řízení auta?

Pamatujete na moje velkohubá novoroční předsevzetí? Pár měsíců od té doby uteklo, tak je na čase zrekapitulovat, jakže se mi je daří či nedaří plnit. A začneme tím nejpraktičtějším, co jsem si předsevzala. Dala jsem si pořádnou challenge konečně se zbavit svého nesmyslného strachu (a taky lenosti) z řízení auta a přestat se tak dobrovolně izolovat od vzdálenějších výletů a návštěv. A ono to jde!

fobie z řízení auta, řízení auta, jak se nebát řízení

Můj řidičský příběh začal už v osmnácti, kdy jsem horko těžko na počtvrté udělala autoškolu. Což o to, testy a technickou jsem se naučila nazpaměť, ale ta praktická část nějak vázla. Svým způsobem za to mohl i můj tehdejší instruktor, vzteklý a slizký dědek jménem Hula, který měl vždycky největší strach o svoje auto a taky o to, aby mu neutekla žádná sukně na ulici. Krom toho, že mi během jízdy neustále sděloval, kterou ženskou na zastávce by nejraději přefikl, tak mi kamarádsky od začátku tykal a ještě kamarádštěji mě oslovoval buď ovečko nebo ty jedna slepá krávo. Podle toho, jak mi to šlo. A ono mi to nikdy moc nešlo. Kolikrát mi poručil z ničeho nic zastavit, aby mohl vylézt z auta, opřít se o něj a rozdýchat situaci, kterou jsem dle jeho slov zase zku*vila. Já jsem mezitím seděla zkroušeně za volantem a doufala, že až se mě ten magor pokusí zabít, půjde kolem někdo, kdo to aspoň dosvědčí. U zkoušek jsem byla díky němu tak nervozní, že mě vyhodili například i za to, že jsem jela moc pomalu (tak strašně jsem se snažila nic nepokazit, že jsem soustředěně jela po dálnici třicítkou). Také jsem ze strachu z protijedoucích aut jela při zkoušce tak blízko kraje, že jsem dřela poklicemi o obrubník... Čtvrtého komisaře jsem nakonec se slzami v očích uprosila asi jen díky tomu, že jsem mu přísahala, že jezdit budu několik let jen s tatínkem. A taky jsem si ten den vzala fakt hodně krátké šaty.

Každopádně následovala několikaletá pauza, protože já jsem se už prostě za volant nějak neodvážila a doma za to byli nejspíš rádi. Nikdo mě k řízení nepřemlouval. Řídit jsem začala znova až za několik let v Austrálii (a rovnou po levé straně). A šlo mi to náhodou skvěle! Teda, do té doby, než jsem jednou brzy ráno sedla za volant bez dokladů a mobilu, zato v růžovém pyžamu a papučích, abych odvezla muže, na pět minut vzdálený vlak. Strašně tehdy pršelo. Když jsem ho vysadila na parkovišti u vlaku a chtěla vyjet zpátky na silnici, nevšimla jsem si, že jsou tam dva pruhy za sebou a přijíždějící auto ze zadního pruhu to do mě napálilo. Naštěstí to celé muž z dálky viděl a vrátil se. Papírování se slečnou co do mě (mojí chybou) nabourala vyřešil, auto nechal odtáhnout a já potupně mazala domů, v pyžamu a papučích, přes park plný lidí. Od té doby v pyžamu za volant nesedám!

A pak následovala zase dlouhatánská pauza, pouze párkrát přerušená mírnou snahou se pokusit rozjezdit. Nadšení mě ale pokaždé rychle přešlo, protože jsem měla pocit, že na to prostě nemám, nejde mi to, že to ani nepotřebuji, a že se tím vlastně nechci stresovat. K třicetinám jsem dokonce dostala od táty a muže starou třídveřovou Corsu, abych se konečně pokusila jezdit sama. Postupně jsem tedy začala brát psy do lesa a jezdit krátké známé trasy v okolí. Ale stále to nebylo ono, a když to šlo, tak jsem se řízení vyhýbala jak čert kříži.

Donutila mě nakonec až mateřská! Za poslední měsíc řídím skoro každý den, vydáváme se s Matildou na čím dál delší trasy a konečně má moje Corsa Pepina nějaké využití. A já začínám doma nenápadně nadhazovat, že by se mi líbilo trošku větší auto. Ono totiž nacpat do téhle staré mini plechovky kočárek, dítě ve vajíčku (musí být vzadu, protože vepředu nejde vypnout airbag) a nějaké další věci znamená to, že jsme naložení až po střechu. A v létě se tam bez klimy nejspíše upečeme.

Takže předsevzetí řídit - odšrtnuto! Pořád mám teda v hustším provozu stažený zadek a každou novou trasu si doma předem projíždím na google maps, abych si virtuálně prohlédla všechny složitější křižovatky. Stále si nejsem jistá jestli bych si vůbec všimla, kdyby mě chtěli stavět policajti a čtrnáct dní jsem jezdila se zapnutým zadním stěračem, protože jsem nemohla přijít na to, jak se vypíná. Zato když jsem byla poprvé tankovat, tak jsem se dmula pýchou jako pávice, jaká jsem to už dospělá, nezávislá a sebevědomá žena. A když jsem dojela poprvé autem do centra, tak jsem měla takovou radost, že jsem šla málem vzbudit i jakousi spící ožralou existenci na lavičce, aby se podíval, jak jsem to pěkně zaparkovala.

Co mi k prolomení strachu pomohlo? Tak především začít jezdit sama. S mužem vedle sebe to prostě nebylo ono. Pořád jsem se na něj spoléhala, čekala, až mi řekne, kdy si přejet z pruhu do pruhu, komu dát přednost, jestli jsme na hlavní nebo ne... Když řídím s ním, pořád jsem podvědomě nervózní, že mě za něco sprdne. Když jedu sama, tak vím, že se musím opravdu soustředit a všechna rozhodnutí jsou jen na mě. Už si to skoro užívám! Začala jsem kratšími cestami na nákup nebo do lesa se psy. Potom jsem se zapsala s Matildou na cvičení ve vedlejší čtvrti, což byla naše první společná samostatná cesta. Nejdřív jsem s ní jezdila jen tuto trasu. Časem jsem se odvážila jet k jedné kamarádce, která bydlí kousek. Potom k další, která bydlí o něco dál. Nakonec jsem se vydala na úplně opačnou stranu města.

I když vám to možná připadá jako samozřejmost a nechápete, proč jsem tak nadšená, tak věřte, že pro mě je to velký krok! Měla jsem z řízení auta psychický blok a panickou hrůzu. Stále z toho mám velký respekt. Proto nikdy neriskuji, jsem extrémně opatrná. Řízení mi přineslo obrovský pocit svobody a taky zvýšilo sebevědomí. Vím, že můžu naházet věci do auta (sice se tam skoro nic nevejde, ale co) a odjet na celý den ke kamarádce na druhou stranu města. Nemusím přemlouvat muže, aby nás někde vyzvedl nebo někam zavezl. Jasně, že všude se dostanu i městskou hromadnou dopravou, ale je to kolikrát strašně zdlouhavé, člověk s sebou táhne hromadu věcí a navíc Matilda to nesnáší a v dost velkou část přesunů prořve. Kupodivu v autě její řev dokážu vytěsnit, protože prostě vím, že se musím soustředit na něco jiného. Hodně mi pomáhá i zrcátko od Britaxu, které se připevní na zadní opěrku proti vajíčku a vy ve zpětném zrcátku dítě dobře vidíte.

Jsem strašně ráda, že jsem se vyhecovala a začala řídit. Pokud máte v hlavě podobný blok nebo strach, zkuste jej postupně po krůčkách překonávat. Já jsem naprostý extrém, trvalo mi to prakticky čtrnáct let! Věřte, že většího posery za volantem není, a když to zvládnu já, musí to zvládnout každý.

fobie z řízení auta, řízení auta, jak se nebát řízení

Co vy a řízení? Je to pro vás rutina nebo jste na tom někdo podobně jako já?

Mama blog soutěž
Líbí se vám tu? Hlasujte pro nás!

15 komentářů :

  1. Díky za to, že je někdo jako já :) Opět, koukám, máme toho společnýho víc, než vzteklý nespící dítě :D :D Od 18 řidičák, a neřídím. A strašně mi to štve, ale zatím jsem ten blok nepřekonala. Nicméně jsme teď koupili chatu mimo dosah vlaku či jiný dopravy a to je moje výzva. A taky vlastní auto, nedokážu si představit jezdit s mužem, potřebuju na to být taky sama. Tak uvidíme :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě doporučuji pořídit si nějakou plechovku, kde nějaký škrábanec bude jedno a řídit sama. To jediné pomohlo mě :)

      Vymazat
  2. Já řídím ráda,baví mě to :-) A taky nejradši sama...pro mě byl zase problém udělat autoškolu,tedy odhodlat se k ní...mám tak řidičák až od 27 (ale kupodivu jsem tam nebyla nejstarší :-) ) Š.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mě to konečně začíná bavit! A včera jsem blbě zabočila a omylem dojela někam úplně jinam a kupodivu mě to ani moc nerozhodilo!

      Vymazat
  3. HAHAHA :D To jsem se zas pobavila. No ještě že autoškolu jsem teda měla mnohem klidnější :) pak jsem i sama častěji řídila (Praha-Chomutov), jenže pak jsem se nastěhovala k mužovi a už jsem nějak řídit nepotřebovala. A pak jsem měla panickou hrůzu řídit s dítětem v autě, prostě, co když se něco stane?... No dnes (malýmu bude za chvilku rok) jsem poprvé s nim někam jela!! Plácám se po zádech, musela jsem akutně s kocourem na veterinu do vedlejšího města (asi 5 km) :D... nicméně tankovat to je pro mě takovej stres, že jednou když manžel viděl, že nemůžu v noci spát, tak mi ráno před prací jel raději auto natankovat :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tankování je challenge! Já si celou cestu k benzínce opakuju, že díra je napravo a že beru Natural (myslím) a stejně pak k té pumpě najedu blbě a volám manželovi, co že to mám tankovat :)

      Vymazat
  4. Ja se ucila ridit pod dohledem ridice z povolani (otec). Silene vysoky naroky, stary auto a vztekly rodic bez trpelivosti. Pozdeji ho bracha donutil, aby mlcel, kdyz jsme nekam jeli. Ridic jsem pry normalni. Ja mam ale dodneska hruzu z toho, ze mi to chcipne a ja to nenastartuju. Nebo, ze nastane nejaka technicka zavada apod. vlastni auto nemam a ani nechci. Muz je zase na sveho milacka peclivej, zajem ridit nemam.
    Nastesti bydlim ve meste, kde MHD funguje velmi dobre.
    A priklady lidi, co k babickam jezdi pres pul republiky vlakem, protoze auto nemaji, mi jen potvrzuji, ze bez nej zvladnu zit.

    Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně, že bez auta se žít dá, já to zvládla poměrně dlouho :) Ale je fakt, co jsem si zvykla jezdit, život je mnooohem pohodlnější :)

      Vymazat
  5. Připomnělo mi to kamarádku, která nedávno začala řídit po asi 15 letech od doby, kdy si udělala řidičák (a pak prakticky neřídila). Začala tím, že si zaplatila kondiční jízdy v autoškole a koupila si auto. Její historky znějí trochu hrůzostrašně (hlavně ty o parkování), ale dojede, kam potřebuje. Má můj obdiv a vy také! Já jsem řidič rutinér, ale pro změnu mi chybí vlastní vůz. Auto máme jedno a manžel s ním jezdí každý den do práce. Tak jezdíme s dětmi dost často MHD... Řidičák jsem dělala na gymplu. Troufnu si říct, že dobře jezdit jsem se naučila tak po roce. Jako "dárek" za maturitu jsem rodiče požádala, ať mi půjčí o prázdninách na 2 týdny auto. Dodnes nechápu, že na to přistoupili:-) Nikdy jsem ale nebourala (ťuk, ťuk, ťuk a ten sloup na parkovišti nepočítám:) a jezdím tak nějak "na jistotu", prostě neriskuju a snažím se předvídat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Super! Tak ještě to druhé auto a jste za vodou :) Moje autíčko stálo asi necelých dvacet tisíc, takže kvalita odpovídá ceně :-D Ale co, zatím jezdí....

      Vymazat
  6. Moc gratuluji :) Já jsem bohužel stále v té nerozježděné fázi.. celkem zvládnu známou trasu u rodičů na venkově a dojet si doma (na okraji Prahy) kousek do obchodu, ale jinak si nikam netroufnu. Teď s dítětem se bojím o to víc :( A to mám od řidičáku už taky pěknou řádku let..
    Docela jsi mě namotivovala, tak budu zase chvíli věřit, že to taky jednou zlomím a trošku se otrkám :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jdi do toho! Doporučuji pořídit malou plechovku ve stylu mé Corsy a začít jednoduchými trasami bez dítěte po večerech a do dvou měsíců budeš určitě frčet i s prckem!

      Vymazat
  7. Ahoj :), obdivuji tě, že jsi to dokázala! Já mám psychický blok taky a asi se mi nepodaří ho někdy odbourat... V úterý jsem to zkoušela, rozjela jsem se, sice hrůzostrašně, ale rozjela, ale tak strašně jsem se klepala, že jsem nevěděla, co dál :( V práci do mě všichni hučí, že musím začít jezdit, ale já mám pocit, že to prostě nezvládnu :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já si taky myslím, že to zvládneš a měla by ses hecnout! :) Už je to nějaká doba od tohoto článku a já teď řídím skoro každý den a dokonce mě to začalo bavit. Jsem si za volantem mnohem jistější a už se předem vůbec nestresuji. Rok zpátky jsem si neuměla ani představit, že do takovéto fáze někdy dojdu. Opravdu mi pomohlo vlastní staré auto, kde nemusím řešit škrábance a především jezdit SAMA. Zkus si třeba večer vyjet na vyjížďku po okolí, když nebude provoz, jen tak sama. Já vím, řízení je strašný stres (pro mě), ale ten pocit být mobilní a dojet si kdy a kam chceš je prostě k nezaplacení. Opravdu se to za to úsilí vyplatí a já už teď chápu kamarádky, které nechápavě kroutily hlavou, že neřídím.

      Vymazat
  8. Ahojky,objevila jsem tvůj blog náhodou a moc tě obdivuji :-) Mám to stejné,taky se bojím,ale musím :-) Okolnosti v rodině mě teď přinutily,tak to zkouším pomalu ale jistě zatím kratší trasy :-) A to ještě nemám dítě.Věřím,že až přijde,tak už budu rozježděná tak, abych zvládla s ním jet kamkoliv. I teď dojedu s pejskem v autě (musím ho mít připoutaného,protože by se zezadu neustále stěhoval ku mně a to pro řidičku začátečnici není zrovna dobrý,když jí po řadící páce leze sice pesan) dojet 12 km k rodičům,ale vždy jsem se řízení vyhýbala (chyba!) a teď už se snažím nevyhýbat. Pro mě je dost hrozná představa žít jako některé kámošky,které nejezdí a dřepí s dítětem doma,závislé na chlapovi,kdy je on někam odveze :-( máme rovnoprávnost,ne? :-) Tak holky ať nás Síla provází :-)Katka

    OdpovědětVymazat