pondělí 16. května 2016

Jsem špatná máma, když...?

Občas, vlastně velmi často, se sama k sobě stavím dost kriticky. V podstatě to znamená, že zpochybňuji každý svůj čin a sebekriticky se ptám, jestli nebylo lepší to udělat jinak. Líp. No a s mateřstvím to není jiné. Pořád mi vrtá hlavou, jestli to, jak to dělám, je ta správná cesta. No, určitě není, hned si odpovídám. Na druhou stranu mi ale něco říká, že kolik je na světě matek, tolik je i cest jak pojmout mateřství. Přestože se ty cesty ve spoustě bodech protínají, stejně to každá děláme tak trošku po svém. Snažíme se být perfektní. A to prostě nejde, a tak někdy selháváme. V mém pojetí mateřství existují věci, které bych nepřiznala skoro nikomu... A víte co? Tak já je teď teda přiznám vám. Ale pšššt, jo?

máma, výchova dítěte, prohřešky při výchově, mateřství

Přestože svoje dítě miluji nade vše, tak se vždycky strašně těším na ty chvíle, kdy bude spát nebo ji pohlídá někdo jiný, a já se jí nebudu muset věnovat. Když nad tím tak přemýšlím, tak si těch chvilek kolikrát cením víc než těch strávených s ní. Jakoby nějaké zbytečné brouzdání na internetu, psaní článků nebo ležení u knížky bylo pro mě důležitější než čas strávený s vlastní dcerou. Je mi to líto, když si uvědomím že se vlastně třeba půl dne těším na to, až půjde spát. A říkám si, že tohle bych přece cítit neměla. Tuším, že si jednou, až bude Matilda dospělá a bude žít jinde, budu říkat, proč jsem si ty chvilky s ní neužila víc. Všechno si to moc dobře uvědomuji a stejně se na to její spaní vždycky těším.

Další přiznání. Všude se píše a každý vám řekne, ať děti v žádném případě nesrovnáváte. Každé má své tempo a nakonec se všechny všechno naučí. Některé dřív, některé později. Upřímně, závidím vám, pokud to tak máte a nikdy vás nenapadlo vaše dítě s jiným srovnávat. Já to tak nemám. Kolikrát mě docela štve, že například tamto dítě,které je o dva měsíce mladší už chodí, zatímco Matildě se nechce. Nebo, že navzdory tomu, že rodiče tamtoho dítěte v životě neslyšeli o bezplenkovce, tak jejich špunt začne bez problému v roce chodit na nočník. A nám Máťa po téměř roce úspěšného bezplenkování začne najednou všechny snahy bojkovat. Že tamto dítě umí už pojmenovat deset zvířátek a Matilda se před měsícem ustrnula na paci paci a nic jiného z ní nedostanete ani kdybyste ji přetrhli. Že tamto míň řve a tamhleto víc spí... Přiznám se, že srovnávám. Samozřejmě, že jen ve své hlavě a beru to jako můj osobní problém a vůbec ne její. Nikdy by mě nenapadlo jí to vyčítat! Ale je to tam.

Plosím tebe čopak se stajo broučku? Tak něco takového ode mě Matilda nikdy neuslyší. Na děti nešišlám. Zato dělám něco mnohem horšího. Občas se prostě neudržím a jsem před ní sprostá. Pracuji na tom, aby se to nestávalo často, ale život s takhle náročným dítětem si holt vybírá svoje daně. A jednou z nich je to, že můj slovník se změnil na slovník unaveného dlaždiče, který má fakt blbý den. Snažím se aspoň ty nadávky nesměrovat na ni, ale tak nějak... do plénu. Dost mi pomohlo to, že jsem konečně začala řídit. Přestože vím, že na silnici v podstatě každý řídí líp než já, tak když mi vzadu řve hysterické děcko, psychicky mi hodně pomůže se z toho vynadávat. To je pak debilní kretén i ten, co má škaredou barvu auta.

Matilda nepapá. Teda někdy papá, většinou na návštěvách, nebo když se kolem vyskytují jiné maminky, protože nechci aby mě vyčlenily z tlupy. Doma ale jídlo a všechno ostatní, co není jídlo, s prominutím... žere. Doprdele co to zase žereš? Fuj je to! Tak tohle jsem dříve pravidelně řvala na Loty venku, když se pustila do nějaké mršiny (pozn. Loty je pes!). Bohužel se mi ta fráze zaryla do hlavy tak hluboko, že ji nyní nějak automaticky a spontánně aplikuju i na dítě. Ne, není to pěkné. Navíc musím uznat, že je to taky naprosto zbytečná otázka. Nejen, že mi na ni Matilda stejně nikdy neodpoví, ale navíc to, co žere, je velice lehko odhadnutelné. Z devadesáti procent to bude kabel nebo nabíječka. Asi z devíti procent nějaký bordel ze země. A pak je tu ještě mizivá šance, že je to něco echt exotického, jako třeba mrtvé klíště, co vypadlo ze psa (jednou už se po něm vrhala, čuně moje jedno). Takže ani vlastně nevím, proč se jí na to vždycky ptám.

Další temné přiznání. Někdy mě něčím tak strašně naštve (třeba tím, že se po padesáté za den vykadí do plíny, na což si ale začínám zvykat), že ji vezmu náruče a dám jí asi tisíc pusinek. Zatímco ji celou pusinkuju, tak si v duchu představuji, jak ji řežu jako žito a ta myšlenka mě na chvíli hodí do jakési nirvány. Jsem zvědavá, jak dlouho tu myšlenku vydržím nerealizovat. Doufám, že celý život, fakt nechci mlátit svoje děti, protože sama jsem jak to žito řezaná byla a vím, že to stejně k ničemu dobrému nevedlo.

A stále nekončíme. Když řve, a vím, že ji nic nebolí, nemá plnou plínu a je dostatečně najedená (napapaná!), tak žádnou lítost nad těmi slzičkami dávno necítím. Co ale cítím, je sakra velký vztek a dá mi pořádnou práci ho příliš ven neventilovat. Místo toho na ni klidným a vyrovnaným hlasem (haha) mluvím, že přece vím, jak se cítí, a že chápu, že je se mnou nuda, a že s tím teda něco společně uděláme (hm, co jako - vyměníme matku?). Ano, četla jsem Naomi Aldorf, občas sleduji Nevýchovu a i jsem si objednala ebook od Krkavčí matky jak utišit řvoucí dítě. Podle všech těch chytrých návodů tedy poslušně klidným hlasem popisuji nahlas její emoce a efektivně řeším nastalou situaci (pcha, slyšíte tu ironii?). Nicméně ta horší část mě mi v hlavě stejně křičí Buď už kurňa zticha ty rozmazlenče, nemáš přece žádnej racionální důvod řvát! Jestli ty chytré poučky z knih zabírají a klidný hlas a popisování emocí u nás funguje? Haha, kéžby. Prd! Ale já to jednou vymakám!

No a proti tomu všemu je poslední přiznání asi jen malý detail. Miluju ji nade vše. Z fleku bych jí dala ledvinu, srdce nebo všechny úspory. Co měla ale holčička v puse (co papala!), rozžvejkala a vyplivla, to rozhodně za nic na světě nedojídám! To se mi fakt příčí. Jako hodně!

Tak a je to venku. Odsuďte mě. Je mi to jedno. Dělám co můžu. Večer ji pak láskyplně uložím (po padesáti minutách uspávání už je však ta láskyplnost hodně špatně předstíraná), naliju si dvě... čtyři deci vína, hodím nohy na stůl a budu se vesele těšit na další den!

máma, výchova dítěte, mateřství

15 komentářů :

  1. Jsem cerstvou mamou dvoumesicni holcicky. Casto jsem si pripadala a jeste pripadam jako nejaka hyena. Kdyz jsem se zpovidala kamaradce, ze me nezavalila zadna euforie, kdyz se mala narodila, misto toho ze jsem byla jen v soku z ty sileny bolesti, pripadala jsem si hloupe. Vsude se prece pise, jak se najednou zamilujete. Ja jsem si lasku k dceri (to slovo jeste neumim pouzivat) musela v sobe najit a stale ji k ni ziskavam a citim (dikybohu), jak roste. Taky jsem rada, kdyz spi, protoze je hodne plactiva a dokaze cloveka vystavit. Porad nam blije - reflux... No, a proste je veselo. Nekdy si rikam, jestli to se mnou prezije, taky se mi zda, ze casto delam chyby. Ale vis jak, kdyz o sobe pochybujeme, znamena to, ze nam na nich zalezi, protoze chceme byt lepsi. A ja vim, ze tu nasi malou kriklounku miluju a dychala bych za ni, stejne jako ty za Tilisaka. Jenom nas to vsechno kolem obcas sere, no. A to maloktera prizna. A ja ti dekuju, ze si uprimna a strizliva v pohledu na materstvi. Vic takovych! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, hyena je správný výraz a taky si tak někdy připadám :) nebo krkavčí matka (ale ne ta, co píše blog, protože ta ve skutečnosti vůbec krkavčí není, oproti mě:)) Nic si z těch pocitů nedělej, měla jsem to úplně stejně. ta mateřská láska přicházela pomalu a postupně, žádný nával emocí hned po porodu. To byly spíš zmatky, chaos v hlavě, únava a bolest...To blití musí být také vyčerpávající, tohle se nám naštěstí vyhnulo, aspoň něco Máťa taky nemá :) Držte se, holky, bude líp! :)

      Vymazat
  2. A já, že jsem jediná :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsi, jen to ty ostatní nepřiznají ;-)

      Vymazat
  3. Luci, kdybych to nezazila, tak bych se asi uprimne pobavila. Ja jsem zase v zoufalosti pri neustalem nekoncicim pro me nepochopitelnem revu byla schopna Kacenku strcit do postylky v loznici, zavrela jsem za ni dvere a dala si spunty do usi. Kdyby to aspon k necemu bylo, ale ona pak kricela jeste vic a ja jsem mela vycitky, takze to stejne k nicemu nebylo a zase jsem sla houpat na balon. Taky jsem si ji pri jednom asi hodinovem hysteraku natocila, abych si to pustila, az budu jednou uvazovat o dalsim prirustku... Ja chapu, ze ty miminka neco hrozne trapi a ne se vsim jim dokazeme pomoct (a navic to mozna prozivaji o poznani vic nez jine deticky). Ale asi od sebe nemuzeme cekat, ze budeme za vsech okolnosti milujici, pecujici a laskave maminky s vsudypritomnym usmevem a neznym dotekem. To mame asi z tech uryvku ze zivota maminek, co potkavame na ulicich a v salinach a rikame si, jak to skvele zvladaji, jak maji hodnoucke deti a jak jsou vsichni stastni a v harmonii. Taky urcite nekdy prijdou strhane domu, servou decko i manzela a jdou se vybrecet do polstare... A jestli ne, tak jsou to roboti podstrceni vyrobci plinek, abychom jim rodily nove a nove zakazniky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tery, máme prostě speciální (a geniální) děti! :) A to natočení je super nápad! udělám to, až bude mít zase hysterák a pak jí to budu v dospělosti pouštět :-D

      Vymazat
  4. Já ještě občas přidám "neřvi, nebo dostaneš přes prdel ať máš důvod řvát" :)) ačkoliv to plesknutí přes plenku nemůže skoro cítit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha, no přesně tohle říkali naši mě! Tak se snažím být originální a vymýšlet něco svého :)

      Vymazat
  5. mam to uplne stejne. sestitydenni dcera, silene koliky. nikdy nevim, proc vlastne place a jen odhaduji. jestli ji boli cele dny bricho, chapu. taky bych rvala. jsem stastna kdyz spi. vcera na cviceni s miminky nam lektorka vypravela, jak mame dite zvedat, noisit, prekulovat apod. ziraly jsme na ni s matkami dost divne. kdyz dite chci uspat, po pul hodine kriku uz fakt netusim, kde ma kolena a jestli ma ruce v rovine. jo a moje ruce z poslednich zbytku sil drzi dite, abych ho nepustila na zem. ted jserm rano zkousela tu bezpecnou uspavaci polohu, aby mela rovne vse, co ma mit. nakonec jsem skoncila u klasicke, co ji sice krivi pater, ale usne u ni.

    moje dite bude sice potrebovat fyzioterapeuta, ale matku aspon nebude mit v blazinci.
    bude rozmazlena. protoze se mnou casto spi v noci v posteli a nas vztah se s muzem rozpadne (potrebuje se vyspat, aby v praci nikoho nezabil, proto ji vecer pomuze uspat a stehuje se do obyvaku)... tolik aspon rikaji milujici prarodice a nektere prirucky.

    a vite co, fakt na ne vsechny seru (aspon tady si muzu s gustem zanadavat), jejich poznamky o tom, co oni delali a co ne me nezajimaji. moje je proste original (ostatne, to me neprekvapuje, je po svych rodicich).

    a ted mi mala spi na hrudi (a beztak je cela kriva) a ja si stestim bez sebe a blazenosti z toho ticha ctu predplatne novin na tabletu, at mam aspon nejake spojeni se svetem.

    vim, ze muze byt mnohem hur a jsem vdecna, ze je to jen kolika a zadne tezsi zdravotni potize.

    Martina

    (jsem si trochu ulevila)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, kašlete na "dobré rady" všech okolo a řiďte se instinktem. Křivá určitě nebude :) Vyroste z ní krásná hodná holčička, i když budete mít o pár vrásek, tiků a šedých vlasů víc, tak si nakonec řeknete, že to za to rozhodně stálo :)

      Vymazat
  6. Jezisi jak ja vam rozumim, nekdy jsem si prisla jako nejhorsi matka na svete, ale jsem opravdu stastna, ze jsem evidentne NORMALNI :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro svoje dítě budete vždycky ta nejlepší máma na světě :)

      Vymazat
  7. Priklopilová, to co popisuješ, je úplně normální. Mám jen pocit, že v dnešní době, kdy bylo rodičovství a obzvlášť mateřství díky nejrůznějším názorům a výchovným praktikám, kvůli kterým se jinak normální paní radikalizují, povýšeno na vědu,je to jaksi společenské tabu.
    Takže klídek :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za tenhle článek. Někdy mám ten samý pocit. Když byl syn kolem těch dvou měsíců, řval a řval, řvala sem pak i já, sotva muž přišel, vrazila mu ho do ruky a šla se uklidnit pryč. Když se mi xtou noc po půl hodinách budil a musela jsem ho uklidňovat, taky už jsem byla slovně hnusná, protože prostě totálně vyčerpaná. A teď mám pocit, že jsem hrozná matka, když mi celý dopoledne kouká na pohádky, protože jsem třeba po noci tak KO, že nejsem schopná s ním jít ven nebo si hrát. Jo a sprostá sem někdy před malým taky, ale už docela mluví, tak se musím krotit :D

    OdpovědětVymazat
  9. Když jsem měla první dceru, ještě se to všechno dalo zvládnout. I přes to, že byla děsně uřvané miminko, byla závislák na mě a celkově byla náročná, tak jsem to zvládala celkem v pohodě, ale teď se dvěma?!?! Bože, s jakou chutí bych se nechala na měsíc zavřít do blázince �� Teď mám už 3tí měsíc tu starší školkovou dceru doma a musím se už fakt hodně ovládat abych ji někdy neseřezala �� Radši sprostě řvu, než bych ji řezala. Občas sním o tom jak prásknu dveřma, skočím do auta a jedu a jedu a jedu. Nic neslyším, jen jedu, mlčím a užívám si krajinu ��

    OdpovědětVymazat