úterý 28. února 2017

Jaké to asi tentokrát bude... myšlenky o porodu

Jsem za polovinou těhotenství, přesně ve 24. týdnu a začíná se mi pomalu stahovat žaludek z toho, co mě v červnu čeká. Nemyslím teď péči o miminko a jak to budu všechno zvládat. To je další kapitola sama pro sebe, které se tu ještě určitě někdy dotknu. Ta ve mně vyvolává úplně jiné nejistoty a obavy. Myslím teď opravdu jen to, jak tohle miminko přivedu na svět. A přivedu ho vlastně na svět? Nebo bude stejně jako Matilda vyoperováno z mého břicha rukama cizí doktorky, zatímco já budu pod narkózou v rauši?

porod, příprava na porod, porod císařským řezem, strach z porodu

Že se můj první porod úplně nepovedl, to asi možná víte. Celý zážitek z toho dne jsem popsala TADY. O to víc mě děsí představa toho, že by se situace mohla opakovat. Když mi někdo, pravděpodobně neznalý mě a mé situace, odlehčeně řekne "však už dítě máš, víš do čeho jdeš, čeho se bojíš?" nebo "však druhý porod bývá přece rychlý, budeš mít co dělat, abys tam stihla dojet", tak se mi chce křičet: Ne, nevím do čeho jdu a můj druhý porod bude mým prvním porodem! Pokud k němu tedy tentokrát dojde, v což opravdu doufám a zároveň se toho nevědomí, co mě čeká, bojím.

S Matildou v břichu jsem se na porod opravdu pečlivě připravovala (článek o mé dokonalé přípravě najdete TADY). Protože já jsem ráda vždy dobře připravená a nabitá informacemi. Teď ale jako by mi hlava nedovolovala se na tyhle myšlenky vůbec soustředit. Nic nečtu, nestuduji, necvičím dýchání ani pánevní dno, nejím žádné speciální věci. Myšlenku na porod nějak automaticky z hlavy vytěsňuji, protože když jednou za čas přijde, stáhne se ve mně úplně všechno a já mám pocit, že nemůžu dýchat.

Alespoň jsem se tedy donutila lehce přemýšlet o volbě porodnice a dokonce se i zkontaktovala s jednou dulou. Přitom v sobě vůbec nemám vyřešeno, jestli tam nějakou dulu chci nebo nechci. A tápu i ve volbě porodnice. S mužem jsme se shodli, že nechceme jít tam, kde jsem rodila poprvé. Ač prostředí pěkné a zrekonstruované, funguje to tam jako na běžícím páse a já mám strach, že už při vstupu dovnitř by se mi oživily moje vzpomínky z prvního zážitku a já bych se strachy stáhla tak, že bych opět nebyla schopná normálně porodit. Musíme tedy jinam a v podstatě nám zbývají dvě možnosti. Jednou je menší porodnice, o které se říká, že je alternativnější, více otevřená přirozenému porodu a méně tam tlačí do lékařských zásahů. Druhou je opět fakultní nemocnice, která je velká a, co si budeme povídat, oddělení šestinedělí je tam dosti hnusné a zastaralé. Nicméně disponuje špičkovým neonatologickým oddělením a má docela dobrou pověst. Máme jít do té první, kde porodilo v posledních dvou letech několik mých kamarádek a byly spokojené (ovšem všechny měly v podstatě bezproblémové porody), nicméně o ní také kolují docela děsivé horror story o císařech odkládaných na poslední chvíli a provedených za minutu dvanáct, přidušených dětech a podobně? Nebo do té druhé, která je ale v centru města, tudíž je velká šance dostat třeba pokoj s nějakou nepřizpůsobivou občankou tmavší pleti, případně čtyřlůžkáč, do starých sprch chodit přes celou chodbu, ale zase vědět, že v případě komplikací je tohle místo, kde se o miminko postarají nejlépe? Nejhorší je, že slyšíte super chválu i popis příšerných zpackaných porodů z obou dvou míst a teď se máte nějak rozhodnout...

Ať si nakonec vyberu jakkoli, tak je jasné,že můj předchozí zážitek mě jaksi předurčuje k vnitřnímu strachu. Narozdíl od kamarádek, které jdou do druhého porodu sice s tím, že "ví, jak to strašně bolelo", ale zároveň "ví, že to zvládly a že to zvládnou znova", tak já tohle nevím. Nevím jak to strašně bolí porodit dítě, protože k samotné fázi tlačení jsem se tehdy nedostala. Ale zato vím, jak to strašně bolelo po probuzení z narkózy a to nejen fyzicky, ale hlavně u srdce. A to už nechci nikdy zažít. Proto se musím snažit k tomu alespoň v duchu přistupovat otevřeněji. Ano, strašně moc chci porodit tohle miminko sama a udělám pro to všechno. Ale teď už vím, že je možnost, že to zase z nějakého důvodu nepůjde. Tuhle možnost jsem si u prvního porodu vůbec nepřipustila a o to hůře jsem to potom psychicky nesla. Povýšené řeči typu "no jo,ty přece nevíš jaký to je porodit dítě, tys měla toho císaře" mě do dneška dokážou bodnout a rozbrečet. Teď si uvědomuji, že ač je mi nepříjemné na to myslet, je možné, že se to opět nedozvím. A pak se z toho nesmím zhroutit! Teď už vím, co za komplikace by mě po dalším případném císaři nejspíš opět čekaly a můžu na ně sebe i personál připravit (pravděpodobná alergie na narkózu). Možná mě díky tomu potom tak strašně nevyvedou z míry. Už vím, že pokud k císaři dojde, doveze mi muž z domu stoličku, abych byla první dny schopná vylézt na postel, což byl pro mě tehdy nadlidský a nesmírně bolestivý úkon. Že i po případném císaři budu v pohodě kojit! Budu vědět, že ta strašná bolest břicha a nemožnost se narovnat je s každým dalším dnem snesitelnější. A hlavně si nebudu nic vyčítat a prostě se s tím faktem, že tahle situace zase nastala poperu tentokrát mnohem líp.

A stejně věřím a doufám, že k tomu nedojde! Že moje tělo i hlava budou tentokrát lépe spolupracovat, že sytém českého porodnictví mě nechá být o něco déle a já se budu soustředit jen na sebe a na lišáčka a spolu tuhle cestu zvládneme.

24 komentářů :

  1. Luci ja byla s personalem max spokojena. Proberem jak budu doma :)

    OdpovědětVymazat
  2. nepřizpůsobivé občanky tmavší pleti k "normálním" maminkám vůbec nedávaj...ty jsou umístěny hned v přízemí, aby jejich rodiny netrajdaly po celé porodnici..už je to tam tak zažité...toho bych se nebála:) za mě personál super, nerodila bych nikde jinde...ano, šestinedělí je se 3 maminkami (já měla 2, ale jen s jedním miminemú, ale sedly jsme is a předávaly jsme si zkušenosti :) a jinak, i porod klasicky bolí jak sviňa, celé šestinedělí jsem se nemohla také posadit na židli, bez nafukovacího kruhu to prostě nešlo, miminko jsem tahala zádama, v žádném případě si nešlo pomoc tím, že bych si nohy překřížila a kojila miminko na nohách...a to jsme měla moc krásný porod...ale všude je něco...hlavně mylset pozitivně a pak to půjde samo :)!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za informaci, to mě trošku uklidnilo :-D Začínám se k této porodnici přiklánět.

      Vymazat
  3. Sleduji rada Vas blog ale tentokrat me zamrzela hned prvni veta...pisete, ze se porod nepovedl, pritom jste ho obe prezily a mate zdravou krasnou holcicku..a o to pouze jde, ne o to kde a jak, to je vedlejsi, plno zen by mi dalo jiste za pravdu..budte vdecna ze mate jistotu lekarske pece a zbytek nechte na prirode ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná jsem to špatně formulovala. Výsledek porodu se samozřejmě moc povedl :), jen ten proces bylo jedno velké zklamání.

      Vymazat
  4. První porod u mě taky skončil císařem a vím, že s očekáváním druhého potomka budu prožívat totéž. Četla jsem několik příběhů, kdy po císaři následoval normální porod. Při dalším těhotenství si dávám za cíl číst pouze takové příběhy a žádné jiné (jo, ještě ty, kdy porod probíhal velice hladce bez ohledu na to, zda byl první, druhý nebo jakýkoli další). Věřím tomu, že se hodně dá ovlivnit pozitivním myšlením a přeju, aby to tentokrát šlo přirozeně! :)

    OdpovědětVymazat
  5. U meho syna jsem si take prala porodit prirozene, protoze u dcery jsem skoncila take na cisari v totalni narkoze. Nacetla jsem si informace o VBAC porodech a tim, ze jsem v podstate mela cele tehotenstvi v pohode a podminky pro normalni porod take, nakonec se to nepodarilo. Opet jsem prenasela a nakonec jsem opet rodila sekci. Kazdopadne tentokrat uz jsem vedela, do ceho jdu a jak si to cele predstavuju, takze jsem radeji volila sekci ve spinalu 41+3, nez opet riskovat akutni sekci. Pokud byste stala pred podobnou volbou, tak vas chci trochu povzbudit v tom, ze takhle jsem mela maleho u sebe brzy po operaci a nez mi bricho prislo k sobe, mohla jsem si uzit bonding uplne bez bolesti, coz u te totalni narkozy neni mozne

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel spinál u mě nejde, jelikož mám v zádech kovový aparát, díky kterému mi to nemůžou napíchnout. Jedině tedy opět plná narkóza. I tak díky za vaše povzbuzující slova.

      Vymazat
  6. Byla jsem na tom dost podobně. Na první porod jsem se připravovala, těšila a nic jiného než přirozený porod si ani nepřipustila. Skončilo to sekcí a já jsem to psychicky nesla dost těžce. Před druhým porodem jsem doufala a věřila, že tentokrát se to povede. Konec těhotenství byl dost náročný-ta nejistota, jak to dopadne, jestli to vyjde přirozeně nebo ne... Nakonec jsem kvůli nějakým komplikacím šla na plánovaného císaře v den termínu. Bylo mi to líto, ale vyrovanala jsem se s tím daleko líp než poprvé. Teď jsem těhotná potřetí a za tři měsíce mě to čeká znovu. Mrzí mě, že přirozený porod nikdy nezažiju, ale věřím tomu, že to tak prostě má být.

    OdpovědětVymazat
  7. Naprosto mi mluvíte z duše. A mimochodem, jsem také 24.týden a termín červen. První dítě holčička sekce epidural ale při výkonu (po vyjmutí dítěte) dali celkovou narkózu. Dcera se narodila v 10.05 hod.dopoledne a já ji poprvé viděla až ve 20.h večer. Teď mě trápí naprosto stejné pocity jako Vas. Jsem zvědavá co se bude dít v červnu.

    OdpovědětVymazat
  8. Já mohu porodnici v centru jen vychválit, ikdyz je to fakultka a běží to tam jako na páse, tak personál (za mě) výborný. A co se týče šestinedělí, tak já si zamluvila polonadstandard a bylo to super! Sice si člověk připlatí, ale má tam klid i svou sprchu (společně s druhou maminkou z vedlejšího pokoje). Rodila jsem loni v dubnu. Co se týče porodu, hodně mi pomohlo dívat se na YouTube na videa o přirozeném porodu a pod. Těšila jsem se na to, myslím si, že to hrálo velkou roli. Přeji, ať je to krásné i u vás, ať to dopadne jakkoliv ;-)

    OdpovědětVymazat
  9. Rozumím těm obavám, budu je mít stejně, ale myslím (i když se neptate), že kvůli hormonům si svůj postoj příliš radikalizujete. Pokud jste přežila sekci v plné narkoze, zvládla to delší odloučení, zahojila se, jste velmi silná žena. Je dobré si uvědomit, že každý má sklon tíhnout k článkům (k textům, k lidem...), které podporují jeho životní postoj a opomíjet ty, které zavrhuje. Proto se tak často nedočtete, ať neřešíte tolik tu sekci, ať si odpustite, že to jinak nešlo, hlavně, že to dopadlo dobře. Vyhýbám se článkům o harmonickém porodu či o stejně nepříjemných situacích, jaké jsem si zažila já. Proč se tim týrat? Věřím, že zvolíte porodnici, která zajistí nejlepší péči Vám i děťátku a drobné nepohodlí hodíte za hlavu.

    OdpovědětVymazat
  10. Luci muj pribeh - teda oba dva - znas. Prvni akutni cisar po dlouhem porodu a spatne poloze ditete. Syndrom ukrdeneho porodu a problemy s kojenim klary me pronasledovaly tak pul roku. Opravdu verim tomu ze klarina uzkostna povaha je z velke casti dana ne idealnim porodem. Kdyz jsem byla tehotna s kubou zakazala jsem si na prvni porod myslet. A s kubou jsme to zvládli o level lip - skoro prirozene ikdyz bez zakroku jsme se neobesli a moje poporodni zraneni bylo velke. Ale nekolikahodinovy bonding po porodu leci rany rychle. Je tezke na to nemyslet ale zkus to. Ver svemu telu a stejne - co ma byt to bude. A k porodnici. Pokud budu rodit potreti nebudu vahat a zase pojedu na obilnak. Byla jsem moc spokojena. Snazili se respektovat me porodni prani a nic mi nenutili. A oddeleni sestinedeli? Zadna hruza, nevim co se to tady rozsirilo za famy, ale nikdo snad v nemocnici neceka hilton, nebo jo? To fakt nevydrzime tech par dni v horsich podminkach? Ja po prvnim mela na pokoji dokonce jednu pani jak rikas tmavsi pleti a byla v pohode.u druheho porodu jsem si zaplatila nadstandardní pokoj ale jen z toho duvodu aby za mnou mohli chodit bez omezeni zbyna s klarou.takze mas moznost volby.kamaradka ted rodila s dulou u milosrdnych a hruza jak se k ni chovali.takze jako vzdy je to o lidech a vyhnes se tomu jedine u domaciho porodu ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi tam nakonec taky pojedeme a budu doufat ve volný nadstandard nebo polo-nadstandard :)

      Vymazat
  11. Tak já poprvé rodila "přirozeně" (Apolinář), a byla to hrůza. Porod vyvolávaný, napíchali do mě kde co, včetně epiduralu, pak zase byly kontrakce tak slabé, že jsem je skoro nevnímala. Tlačení trvalo 45minut, a protože jsem skoro neměla kontrakce, vpodstatě ho vytlačila PA.. kluk byl přidušený, hlavu šišatou jak brambora, 4kg 53cm, ale ok. Já si 14 dní nemohla sednout/lehnout/stát, pak už se dalo. Přijde mi, že díky tomuhle super porodu je takový jaký je - vztekloun, naprostý nespavec už od porodnice, tak nějak celkově náročný :-) podruhé bych snad radši toho císaře, ale nechám to na osudu..

    Julie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono asi plánovaný císař a akutní císař je také velký rozdíl, především v psychice té maminky. Ale osud to nějak stejně vymyslí za nás :)

      Vymazat
  12. O jakych porodnicich prosim mluvite? Brno a Vyskov? Mam velmi podobny pribeh prvniho porodu ale me nechali 30hod!! Bez jakykoliv zasahu naopak povzbuzovali ze je normalni ze to nekomu trva,velmi pomalu jsem se otvirala,az po onech 30hod dosla nabidka s oxytocinem,pichnutim vody atd...ano jako u vas pak jsem jen jecela..ale otevrela se,bohuzel maly prvni nemohl klesnout a pak spatne dorotoval v minute jsem celkem po 36hod byla na sale,plna narkoza,sok...stejne jako vy jsme meli s manzelem predstavu nadherneho prirozeneho porodu a bum..v pripade cisare ani nebyl zadny plan nic. Ale jak se zachovali,manzel bonding celou dobu co jsem byla na jip,to byli 2hod,nasledne jsme spolu uz byli neomezene vsichni tri na normalnim pokoji....syn mi lezel x hodin nahy na prsach a stridave pil a spal,az sel manzel domu teprve ho dal na noc sestram. Ja jsem vdecna ze mi dali tak dlouhou sanci na prirozeny porod a nasledne za chovani po cisari,po druhe pujdu znovu tam ale doufam ze uz prirozene :) jo a porodnice je to breclav.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vyškov vůbec nezvažuji. Minule to byly Bohunice, tam už rohodně nejdu a nyní se rozhoduji mezi Obilňákem a Milosrdnými. Zatím jsem spíše rozhodnutá pro Obilňák.

      Vymazat
  13. Pred skoro 3 lety jsem rodila na Obilnaku, byla jsem tam driv na operaci, byla jsem spokojena s pristupem, navic pri predporodnim kurzu se vse zdalo tak idylicky, vtloukali nam do hlavy, ze nebudou delat nic, co by nekorespondovalo s prirozenym porodem....No. Trauma jsem z toho mela hodne dlouho. Nutili me neustale lezet na zadech, nonstop napojena na monitoru, 3x mi bez myho vedomi napichli oxytocin, aniz by se me zeptali (to jsem zjistila az po dvou letech, kdy jsem si nechala zaslat porodpis, abych to v sobe mohla nejak uzavrit a zjistit, proc k nekterym vecem doslo...). Vnitrni vysetreni snad co pul hodinu. Dikz tomu se mi porod zastavil, kontrakce po oxy co minuta a myslela jsem, ze zesilim. Trvalo to nekolik hodin. Nakonec se dcera narodila v poradku, ale zastrasovani, PA na me kricela, byla na me opravdu neprijemna a to zbytecny pichnuti oxytocinu bez myho svoleni jim proste nikdy neodpustim. (Mela jsem ATB, takze jsem mela napichnutou kanylu a nemela jsem pod kontrolou, co mi davaji). Ja bych uz do zadne porodnice nikdy neplachla, a na Obilnak uz taky ne. Ale co clovek, to zkusenost. Preji ti, at mas stesti na dobrou PA, rika se, ze zaplatit si svoji PA je ta nejlepsi investice mozna na celej zivot.

    OdpovědětVymazat
  14. A pokud muzu doporucit, cist, cist, cist. Utvrzovat se ve vire ve vlastni telo. Hovory s porodni babou, Hypnoporod,Aby porod nebolel. Uzasny knizky, ktery me po mem velkem strachu z druheho porodu (i kdyz tehotna zatim nejsem), utvrdily v tom, ze nejdulezitejsi je vira ve vlastni telo a zena si do porodu nesmi nechat zasahovat, pak to nekonci dobre.

    OdpovědětVymazat
  15. Dobrý den, pokud máte možnost hlídání a nebojíte se rychlého porodu, tak mohu vřele doporučit porodnici ve Znojmě se soukromou PA, která je jinak běžnou zaměstnankyní porodnice. Tím odpadá neznalost prostředí nebo dalšího personálu. Dostala jsem času, kolik jsem potřebovala, pokud se dvě hodiny nic neměnilo, dostali jsme další hodinu, pak až byla nabídnuta pomoc (čípky na uvolnění cest). Na konec porodu pak přichází lékař a dětské sestry a i zde jsem vlastní PA velmi ocenila, protože mi odpadlo dohadování se sestrami kvůli odloženému mytí dcerky na později, takže jsem okolí nemusela příliš vnímat a mohla se soustředit jen na malou, manžela. Přestože konec nebyl jak z hypnoporodu, protože dcerka nedorotovala kvůli pupeční šňůře, nic to nemění na tom, že průběh byl téměř jak v domácím prostředí. Byla noc, hořely svíčky, měli jsme k dispozici dostatečně velkou postel pro oba, vanu, sprchu... jen občas v tichosti došla PA, zkontrolovala situaci, prochodila pár slov, poradila, nebo empaticky mlčela a odešla. Pokud by Vás cokoliv zajímalo, ráda pomohu, Hanka Sojková

    OdpovědětVymazat