pátek 17. února 2017

Krakeňátko má 22 měsíců a je nám spolu fajn

Krakeňátko má už 22 měsíců. Dva měsíce do druhých narozenin. Je to vůbec možné, že už tu s námi je opravdu téměř dva roky? Kam ten čas zmizel? Některé dny se přitom plazí rychlostí retardovaného šneka, a přitom bude mít najednou dva roky. Hlava mi to nebere. Každopádně, je to lepší! Co, lepší, je to super! S ní je to teď úplně super! I když mám stále občas chvíle, kdy mě vytáčí svým častým mrčením a poplakáváním, ale takových je méně a méně. Je to většinou proto, že se nudí, jelikož potřebuje neustálý přísun nové zábavy a podnětů. Někdy to zase připisuji nějaké krizi uvnitř mě, kdy už mě to prostě (upřímně) nebaví a mám chuť od ní někam na chvíli zmizet. To jsem pak sama podrážděná a zcela logicky to přenesu i na ni. Ale obecně musím říct, že si teď náš společný čas opravdu užívám, protože ona je prostě boží, úžasná, vtipná, rošťácká, bystrá a taky neuvěřitelně miloučká.

22 měsíců, miminko, batole, deník miminka, pokroky

K pokrokům - přestože stále mluví jen svojí svahilštinou a její "český" slovník se skládá jen z mámy, táty, tety, pápá, bafbaf, zvuků dalších zvířátek a bábá jako balón, tak rozumí naprosto všemu. To si třeba jen tak pro sebe v kuchyni povzdechnu "doprčic, kde mám zase papuče" a ona mi je za minutku nese a dává na nohy. Musím si opravdu dávat pozor na to co říkám, snažit se nebýt moc sprostá a nenadávat před ní, jelikož ona to sice po mně nezopakuje, ale myslím, že moc dobře rozumí. Tuhle jsem v autě (mírně) sprostě zařvala, když mi tam kdosi vjel a ze zadu se ozvalo vyčítavé: Mamá! (Mami nenadávej a jeď opatrně!) Nebo, když jdeme venku a mně to uklouzne na ledu a leknu se, tak mi Máťa hned stiskne ruku a starostlivě se ptá: Mamá? (Mami, jsi v pohodě, nic se nestalo?)

Je odplenkovaná! Sama tomu nemůžu uvěřit, ale už měsíc frčíme bez plínky. Nejdřív jen na doma s tím, že když měla návštěvu a zabrala se do hry, tak se občas stala nehoda. Ale poslední týdny je naprosto vzorná a bez plínky už chodíme i do herniček a na návštěvy. Chodí jak na nočník, tak na dětské prkýnko na záchod. Na spaní jí plínku ještě samozřejmě dávám, ale v takových osmdesáti procentech je suchá. Po poobědním spánku je suchá skoro vždy a většinou už bývá suchá i ráno. Někdy se dokonce v noci probudí a řekne si o nočník. Dávám jí plínku ještě i na ven, protože se mi nechce celá vyslíkat, ale sranda je, že ona už do ní prostě čůrat nechce (number two už do plíny nedělá několik měsíců, je to prostě dámička). Takže, i když má venku plínku, tak si v případě potřeby řekne (a říká si docela vtipným způsobem - žádné "aa", ale udělá takový vyděšený výraz, jakože se něčeho lekne, takže to není signál, který by pochopil hned každý). Dávám jí už nějakou dobu takové ty kalhotkové pampersky, co se natáhnou jako normální gaťky. Tím, že nechce nic dělat do plíny, jsme však odsouzeni k tomu nosit si všude sebou nočník. Dneska například do kavárny, kde jsem ho "diskrétně" šupla pod stůl a Matilda si na něj chodila čůrat a pak jsem ho před odchodem zase "diskrétně" šla vylít na záchod a strčila ho do batohu. Nočník nosíme (jak blbci) i ven, protože ona nějak nechápe, že se může vyčůrat, když ji zvednu nad zem a chce si na něj prostě sednout. Ať žije batoh s nočníkem a nechápavé pohledy lidí. Mám z toho srandu a nevadí mi to, protože si myslím, že mít 21 měsíční dítě bez plíny je náhodou super a jsem na ni hrdá. Nicméně, nejsem naivní a je mi jasné, že tento stav vůbec nemusí být definitivní! Od kamarádek vím, že, když jsem ji narodila miminka, tak starší děti často sklouzly zpátky k počůrávání a bojkotu nočníku/záchodu, aby na sebe přitáhly maminčinu pozornost.

Jídlo a spánek jsou tak nějak beze změny. Už není závislá jen na koukání na prase Peppinu, ale baví ji různé pohádky a písničky. Momentálně u nás frčí Káťa a Škubánek a neustálé poslouchání cédéčka s písničkama z hudebního kroužku, kam chodíme. Sranda je, že má ale ráda jen některé písničky a jakmile cédéčko najede na tu, která se jí nelíbí, tak začne nesouhlasně křičet a musíme to rychle přepnout. K jídlu tedy pořád pouštíme notebook s pohádkou a pak je schopná sníst celkem hodně. Sama jíst moc nechce, dá si pár lžiček a zbytek do ní tlačím já, protože je zakoukaná na pohádku. Bez pohádky jí jídlo bohužel nenaservíruju, protože bude křičet a domáhat se toho. Ale co, my to nějak odbouráme na jaře a v létě. Teď, jak jsme byly obě nemocné, tak nás notebook s pohádkami zachraňoval (já vím, nevýchovné, ale netrápí mě to), takže je z ní opravdu závislák a přiznám, že zhruba ty dvě hodinky denně (když bychom sečetly všechny chvíle, kdy jí to pustím) na pohádky kouká. Ospravedlňuji si to tím, že ta zima je opravdu dlouhá, já nemám sílu vymýšlet stále nějaké nové hry (celkově na to hraní vlastně vůbec nejsem) a říkám si, že s příchodem jara, kdy začneme trávit mnohem více času venku, ubyde koukání na pohádky tak nějak samo.

Co se týče jídla, pořád se snažím hlídat, aby jedla spíše zdravě. Solím a kořením jí jídlo naprosto minimálně, sladkosti jí dávám spíše ty dětské ze zdravé výživy, ale samozřejmě se neubráním tomu, že ochutná v podstatě všechno. Nejvíc to neřeším, když jsme někde v terénu. To jí potom v kavárně nebo na návštěvě klidně přenechám půlku dortíku, jen aby by klid. V době, kdy jsem byla nemocná a jídlem a buchtami nás zásobovala moje mamka, která má do zdravého vaření daleko, jedla to, co my. Pochutnávala si na svíčkové s knedlíkama, kořeněném mase i bábovce. Takové ty klasické průmyslové sladkosti jí doma nedávám (asi kromě piškotů) a myslím, že třeba čokoládu nebo lízátko ještě nikdy neměla. Ovšem netuším, co do ní nacpe moje mamka, když ji hlídá. Radši už to ale neřeším a neptám se, abych se vyvarovala zbytečných hádek.

22 měsíců, miminko, batole, deník miminka, pokroky

V noci se stále občas budí, ale v pokojíčku s ní často spí muž, takže noční vstávání se mě díkybohu netýká (děkuju děkuju děkuju!). Občas jsou noci, kdy spí v kuse až do šesti rána, ale to je spíše výjimka. Uspávání je také o něco lepší. To poobědní si snažím už tolik nepřipouštět a kolikrát ji tam nechám v postýlce zavřenou samotnou několik minut, zatímco ona pobrekává, pak si povídá s plyšákem anebo vyhazuje ven peřiny. Po chvíli tam zase jdu, chvíli tam s ní sedím, a když nechce spolupracovat a pořád vstává, tak opět odcházím. Mezitím si za dveřmi čtu knížku, takže je to pro mě celé takové snesitelnější. Většinou po té půlhodině usíná a spí tak hodinku. Večer je to jednodušší. Prolistujeme si pár knížek, ale protože Tilišanda u žádné dlouho nevydrží a nosí mi neustále další a další, tak to po pár minutách utnu a zhasínám. To ji vždy děsně rozčílí, vztekne a křičí, já ji pak ještě ve tmě něco povídám a takhle se postupně uklidní a usne. Je to pořád proces, ale nějak už mě to psychicky tolik neničí a nemám chuť u toho nikoho zabíjet :-D

Máme za sebou první návštěvu zubaře a kromě stoliček pětek má krakeňátko chrup kompletní. Za sebou má bohužel i první antibotika (měla hrozný kašel a horečky, které neustupovaly několik dní), ale zvládla to v pohodě, zabraly rychle a nenechaly po sobě žádné následky (možná i díky probitikům, které jí dávám). Na imunitu jí navíc každý den dávám sirup z hlívy a rybí tuk. Za čtrnáct dní dní nás čeká druhá dávka Pediacelu, tak uvidíme, co tohle očkování přinese, protože reakce po první dávce teda byla :-(

22 měsíců, miminko, batole, deník miminka, pokroky

Co dodat? Zbožňuji ji! Strašně moc, že mám někdy chuť ji celou umačkat a láskou sníst. Je tak děsně roztomilá, krásná a miloučká, že kdyby mi někdo v minulosti řekl, jak se takhle budu jednou rozplývat nad dítětem víc než nad psem, tak mu neuvěřím :) Asi je to lehce subjektivní, ale mám pocit, že z ní vyrůstá opravdu nádherná baba. Ty její velké modré oči, dlouhé řasy, vlnité vlásky (které jsou teda pořád kraťounké) a koketující povaha budou jednou rvát srdce všech chlapů, co se kolem ní ochomítnou a nám přinesou spousty bezesných nocí. Stále se projevuje jako extrovert, ničeho se moc nebojí, jde klidně za cizími lidmi a pořád má v největší oblibě vysoké chlapy. Za těmi je schopná dojít v kavárně ke stolku, zálibně si ji prohlížet, usmívat se, mrkat na ně, dělat pápá a škládlivě na ně volat "táta". Není to žádný mamánek závislák a v podstatě bude s kýmkoli, kdo se jí bude věnovat. Miluje společnost jiných dětí, ale nikdo jí nesmí sáhnout na oblíbené hračky. S půjčováním věcí občas dost bojujeme a někdy se to neobejde bez pořádného hysteráku, včetně plácnutí sebou na zem do největší špíny a kopání nožičkama ve vzduchu. Na nějaké tvoření ji moc neužije a největší zábava je běhat, lítat, skákat a křičet. Je to prostě malá divoženka. Která tedy ze všeho nejvíc na světě miluje svého tátu a máma je trošku na vedlejší koleji :)

22 měsíců, miminko, batole, deník miminka, pokroky

Bude to znít asi blbě a asi se mnou hodně cloumají těhotenské hormony, ale jsem tak šťastná, že ji mám. Popravdě, když slyším, že někdo prohlásil, že děti nechce, protože přece "mít dítě" pro něj jako nebude vrcholem života a na světě jsou mnohem důležitější věci, tak se musím smát. Matilda je bezesporu můj vrchol života a nejlepší výkon, co jsem kdy dokázala. To, že jsme tohohle cvrčka zplodili, že jsem ji devět měsíců odnosila v břiše a (skoro) porodila, že ji vychovávám a ona tu moji těžce nedokonalou a improvizující výchovu stále přežívá, považuji za svůj největší úspěch. I kdybych se v budoucnu stala manažerkou té nejúspěnější firmy na světě, vydělávala statisíce a kdo ví co (...což je "velmi pravděpodobné", že...), tak to nesahá ani po paty tomu, že mám doma tohle malé, úžasné stvoření.

Nebojte, nepraštila jsem se do hlavy a samozřejmě toto všechno neznamená, že je život pořád takhle růžový, ale chtěla jsem tím spíš říct, že to naše soužití je opravdu čím dál lepší. Z věčně umrčeného a uplakaného miminka se stal parťák, se kterým se dá podnikat spousta věcí a domluvit se. Kdyby mi tohle někdo tvrdil před rokem, tak mu neuvěřím. Popravdě, ten první téměř celý rok, mám už v hlavě tak nějak v mlze, a i když vím, že to bylo těžké, psychicky vyčepávající, a že jsem si to moc neužívala a často nevěřila v žádné lepší zítřky, tak teď už mi spíš vyvstávají ty hezké vzpomínky. Zbytek je tak nějak vytěsněn do pozadí, což je asi dobře, protože jinak bych těžko šla dobrovolně do druhého dítěte :-D

22 měsíců, miminko, batole, deník miminka, pokroky

2 komentáře :

  1. Matilda je kouzelná! :)
    Tenhle článek mě dost potěšil a tak nějak podpořil mou vizi, že to jednou i s náročným dítkem může být lepší :D

    OdpovědětVymazat
  2. Přeju to vám i Matildě. Je skvělý vědět, že vaše dny nejsou plné mrčení, řvaní a křiku, ale i společného řádění a užívání si. Určitě se to podepíše na pohodovějším vztahu vás obou.

    Martina

    OdpovědětVymazat