Dva v jednom - aneb dvě děti a jeden pokoj

Tak jsme je konečně sestěhovali. YESSS! Ložnice se po letech proměnila na místo, které patří rodičům a děti tam můžou jen na návštěvu. Mikeškovi budou v červenci dva roky, a už pár týdnů sharuje s Matildou její, teď už vlastně jejich, pokojíček. Je to teda docela nezvyk nemít v ložnici dětskou postýlku a moct si konečně dokořán otevřít v noci okno nebo si číst v posteli s rozsvícenou lampičkou.

Ráda bych vám napsala, že děti spí konečně celou noc bez probuzení a uklidnila všechny ty maminky, které se budí, ať už na kojení nebo protože dítě pláče, několikrát za noc. Strašně ráda bych napsala, ať vydržíte, že za chvilku už budou vaše děti taky spát celou noc a vy si konečně dáte pěkných osm hodin v kuse. No, nemůžu to napsat! Nám se totiž do teď budí i naše čtyřletá rampepurda a někdy dokonce častěji než téměř dvouletý lišák. Do nedávna spala v pokojíčku sama s tím, že si v průběhu noci pro jednoho z nás přišla a odtáhla si ho k sobě do postele. Většinou toho, kdo zrovna nespal v ložnici s Mikym, kde jsme se střídali. Někdy jsem s ním spala já a muž ve třetím pokoji - pracovně. Jindy mi náš chlapeček už tak lezl na nervy svým neustálým převalováním, mrmláním a buzením se, že s ním spal v ložnici muž a postel v pracovně jsem obsadila já. Spát v pracovně znamenalo, že se člověk vyspal celkem pohodlně zhruba do dvou ráno, kdy nastoupila na scénu Matilda, odtáhla si ho do pokojíčku a zbytek noci ho ve spaní kopala, odstrkovala či si žádala asistenci u čůraní, pití a podobně. Takže vlastně spaní ani na jednom místě nepřinášelo zrovna velkou výhodu a občas jsme si večer dávali s mužem kámen nůžky papír, kde kdo bude dneska spát.

Postupně jsme je začali uspávat společně v Maťulčiným pokojíku na velkém letišti ze dvou ikea matrací. To sice dobu uspávání o něco prodloužilo, protože spolu dlouho v posteli blbnou, ale zase to zvládl jeden člověk, takže druhý mohl ještě něco udělat. Třeba jít uklidit kuchyň. Když oba usnuli, tak jsme pak Mikeše přenesli do jeho postýlky v ložnici. A jednou to přilo. "Co kdybysme ho tam dneska nechali?"

Začátky nebyly jednoduché. Máťa se budila klasickým způsobem, odtáhla si jednoho z nás do postele a najednou jste tam nebyli dva, ale už tři, takže místa ještě míň. Anebo se vzbudil Miky, začal řvát a vy jste tam museli běžet tak jako tak, aby nevzbudil i ségru. Prvním cílem tedy bylo přesvědčit Maťulku, že teď už spí v pokojíku s bráškou, není tam sama a tudíž pro nás v noci chodit nemusí. Nastalo každovečerní promlouvání do duše, aby se otočila a spinkala dál, když se v noci vzbudí a nechodila pro nás... Marně.

Nakonec jsem na to šla tím nejjednodušším způsobem, který určitě nikomu nedoporučuji, ale zafungoval. Prostě jsem ji jeden večer před spaním seřezala vařečkou a řekla, že jestli pro mě v noci přijde, dostane druhou nálož.... Néééé! Proboha, dělám si srandu! :-) I když mi to kolikrát v ty dvě ráno přišlo jako docela dobrý nápad. Udělaly jsme dohodu, že za každou noc, kdy zvládne spinkat s Mikym v pokoji sama a nepřijde pro nás, dostane ráno jednu lentilku. Děti jsou potvory, za lentilku by prodaly i vlastní matku! A zafungovalo to!

Od té doby sice občas přijde, ale víc nocí už prospí. A ráno hrdě hlásí, že to zvládla a jde si pro odměnu. A jak je to s Mikym? Tak nějak on and off. Jsou noci, kdy vydrží spát až do půl šesté ráno, někdy i do šesti a pak teprve přicupitá do ložnice. Jsou ale i noci, kdy si sedne na posteli a vříská a jeden z nás tam musí jít, položit ho, chvíli počkat než usne a zase se odplížit pryč. A třeba několikrát za noc. Když je to muž, tak dost často rezignuje a prostě tam s nimi pak spí až do rána. Já tam ale neusnu nikdy. Vím, že jsou maminky, které si společné spaní s dětmi nemůžou vynachválit, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Potřebuju ticho, otevřené okno, prostor se rozplácnout a nemít cizí loket nebo koleno v obličeji. Úplně nejlíp se stejně vyspím, když jsem v pokoji sama (sorry, muži).

Kromě toho, že jsme tedy mláďata sestěhovali do jedné postele, tak jsme taky trošku přeskládali celkové rozložení ostatních pokojů. Náš dům leží na velkém množství geopatogenních zón, což jen potvrdila nedávná návštěva šamana, který nám tyhle zóny s proutkem změřil. Zjistili jsme, že jsme do teď spali v těch nejhorších místech, kde se zóny kříží. Naše ložnice teď sice vypadá trochu divně a postel je na místě, kde to asi nepůsobí úplně logicky, ale konečně máme alespoň hlavy mimo tyhle zóny a já mám pocit, že se mi spí o dost líp. Možná placebo, kdo ví...? Muž spí pořád stejně dobře, ten na tohle narozdíl ode mě citlivý není. Já nemůžu vůbec spát za úplňku, v zónách, když v pokoji bliká nebo svítí i sebemenší světýlko, když vedle mě někdo nahlas dýchá, když nemám svůj speciální polštář, když jsem v moc úzkém prostoru, když mám příliš měkou matraci... Mají to se mnou doma těžké.

Teď ještě musíme dětský pokojíček nějak doladit a zkrášlit, protože zatím je to stálé provizor. Plánujeme, že na matracích na zemi, resp. na roštech, na kterých matrace leží, aby dýchaly, budou spát ještě nějakou dobu. Přijde mi to praktické, nemůžou z nich spadnout, vlezeme se tam i tři a přes den na nich můžou řádit. Nábytek zatím asi taky řešit nebudeme, něco je Ikea, něco je můj starý dětský retro nábytek z osmdesátek. Do teď v pokojíku převládala růžová, což bych časem chtěla doplnit nějakou klučičí nebo neutrální barvou, na zeď hodit obrázky, přidat pár poliček a rodinných fotek. No, instagramový trendy skandinávský pokojík to ještě dlouho (spíš nikdy) nebude, ale hlavně, aby v něm bylo dětem fajn.

Co jsem jim ale pořídila hned je tohle krásné povlečení s medvědy z milého eshopu Pokojik. Je to české kvalitní povlečení značky Matějovský a mají ho právě v těchto dvou varinatách do růžova a do tyrkysova, takže k sobě krásně ladí. Zde je odkaz na povlečení.

A jak zvládli sestěhování do jednoho pokoje vaše děti? Anebo je máte v různých pokojíčcích už od malička? Nebo stále u sebe v ložnici? Podělte se!